Komentář - Václav Klaus vetoval přijetí vytouženého zákona o kinematografii - od roku 2006 už podruhé. Tentokrát s argumentem, že nechápe, proč by se mělo pomáhat podnikatelům ve filmovém průmyslu a nikoliv zároveň literatuře, hudbě či sportu. Nejvíce mu vadí existence tzv. státního fondu, který by měl mimo jiné podporovat umělecké filmové projekty z veřejných peněz.
Ironií osudu tu nejde o peníze ze státního rozpočtu, který se své zodpovědnosti na financování fondu zříká, ale o zvláštní zdanění reklamních příjmů soukromých televizí. Klausova argumentace ale stojí nejen na částečném nepochopení věci, ideologii, ale i čecháčkovské zlomyslnosti. Posmívá se faktu, že když nedáváme skoro nic literatuře a strašně málo hudbě - tak proč filmu? Zní to přece logicky a spravedlivě. Zároveň se volají na pomoc závistivci, aby se postarali o zbytek díla zkázy a nafoukaným filmařům to vytmavili: "Český film přece netrpí nedostatkem peněz, ale invence".
Čtěte také
Prezident Klaus vetoval zákon o podpoře kinematografie
Těžko říct, jaká invence vedla Klausovu ruku k argumentaci, která by náležela spíše školníkům - čím méně se dělá, tím lépe. Kulturní politika už dávno není plánováním plesu hasičů, na něž se z obecní kasy vyškemrá pár drobných. Jiné státy s její pomocí například rozvíjejí moderní diplomacii založenou nikoliv na obraně před válkami či domlouvání nákupů gripenů, ale na kulturní a společenské propagaci země v rámci mezinárodního společenství.
Kultura má za následek nejenom to, že jsme doma o něco méně hloupí, než bychom normálně byli. Ale nevypadáme pak jako národ, který umí nejen dobře bruslit, zametat Pražský hrad a vést silácké řeči. V dnešní době navíc platí, že přináší peníze - a to vážně.
Podívejte se na Skandinávii, Kanadu, Berlín, jak se z kdysi nudných zemí stávají lákavé destinace díky i románům či moderní architektuře. Francie investuje obrovské peníze do svých jazykových kurzů, filmů či médií, protože tím posiluje "značku" prodávající následně parfémy, módu. Možná tomu nebudete věřit, ale Spojené státy vydávají peníze na svou kulturu v arabském světě, aby je tam alespoň o trochu méně "nenáviděli".
V současném korejském programu dobývání Asie a světa je napsáno, že klíčovým průmyslem 21. století je audiovizuální průmysl, který zaplavuje filmy, hudbou a hvězdami Asii. Samozřejmě v české kinematografii takové ambice nemáme. Nám by stačilo nastavit systém rozumné podpory tak, aby pomohla těm, kteří se snaží o něco navíc. Pomoct jí vybřednout z provincionalismu, bez-námětových komedií či laciného humoru, který má šanci uspět pouze u domácího publika.
Film stojí peníze a v kanceláři reklamní agentury nebo doma na gauči jej nenatočíte ani se sebelepším nápadem. Chci tím vším říct, že až taková ignorace filmu je znakem neprozíravosti - a v sousedství propracovaných filmových podpor Polského filmového institutu či německých regionálních fondů dokonce hloupost. Pro pochopení toho, jak se dnes skládá financování úspěšného moderního filmu, si prolétněte titulky posledního Ondříčkova filmu Ve stínu - koprodukovaného mezi pěti šesti státy.
Státní fond je už skoro půl roku poloprázdný, když vyschl v listopadu 2011 diginovelový příliv peněz z reklamy ČT. Jako na milost Boží se čeká na to, až jej naplní nový zákon o audiovizi a podpoře kinematografii, který má upravovat nejen financování filmu od roku 2013 (a vůbec základní parametry moderní audiovize). I s tím, že byl výsledkem kompromisu mezi ministerským úřednickým kvapíkem, filmařskou obcí a kulturním vědomím politické reprezentace.
Klausovo veto je reakce ideologické karikatury z 19. století, která se domnívá, že si na ty své romány Balzac našetřil odříkáním chleba a sběrem starého papíru. Potopení zákona v současné těžké chvíli podtrhne nohy akorát těm, kteří sbírají odvahu a koruny k náročnějším projektům. Učí koprodukovat filmy ve spolupráci se zahraničím a budují cesty do cizí distribuce.
Pro ně je pět sedm miliónů korun od Státního fondu pouze začátkem strastiplné cesty k vystavení alespoň minimálního rozpočtu na zpravidla z pohledu byznysu opravdu "nevýdělečný" projekt. Nemluvě o tom, že ve volné soutěži zábavního průmyslu jdete proti nesrovnatelným titulům tlačených obřím marketingem, mezinárodními prodeji a angličtinou.
Naproti tomu pro opravdu velké filmové podnikatele žijící z reklamy, servisních prací a hitů české zábavy se toho až tak mnoho zase nemění. Ti už dávno Státní fond tak urgentně nepotřebují, žijí například z programu podpory průmyslu (tzv. pobídky), jakkoliv je omezený. Případně si financují své filmy z toho, že se v něm objeví nějaká pumpa, limo, moderní auto a další product placement.
Kdo si ale dnes vzpomene na Snowboarďáky? Přitom v zahraničí znají i po deseti dvaceti letech filmy Jana Švankmajera, Michaely Pavlátové. To, co nevidí český "kapitalistický" pohled, je skutečnost, že Román pro muže je rychle konzumovatelným domácím zbožím. Ale pro zahraniční distribuci potřebujete originálnější, náročnější tituly typu Aloise Nebela, který nyní obíhá po celé Evropě.
V normální zemi film odráží svou masovostí mimo jiné nálady společnosti, spoluurčuje životní styl, iniciuje diskuse či zaznamenává tvář epochy. Věřte, že až venku člověk pozná, jak nám Československá nová vlna či Jiří Trnka stále otevírají dveře do lepší společnosti.
I proto stojí za to se snažit, vydržet a tisíckrát opakovat, že kultura a film je obrovsky veřejným statkem, do něhož se vyplatí dávat peníze. Aby z doby, jako je ta naše, nezbyly jenom prasárničky, magazínové úsměvy Žen v pokušení - anebo metro protažené v Praze až do polí k supermarketům.
Autor je filmový publicista a producent animovaných filmů
