Natáčení sice skončilo již v prosinci 2019, kvůli pandemii ale film čekal na uvedení déle než dva roky.
Na palubě luxusního říčního parníku, plujícího mezi egyptskými památkami, uprostřed líbánek kdosi zastřelí krásnou a bohatou novomanželku. Téměř každý pasažér měl důvod pomstít se sebestředné dědičce obrovského jmění. Nejnápadněji její bývalá nejlepší přítelkyně, jež se nenávistí k oběti ani netajila. Právě ona však má na noc, kdy se vražda stala, neprůstřelné alibi.
Detektivka, kterou Agatha Christie napsala roku 1937 pod vlivem pobytu v Egyptě, byla zfilmována už mnohokrát. V televizi se pravidelně objevuje nejznámější verze z roku 1978 s Peterem Ustinovem v hlavní roli. Za pozornost ale stojí i pietní adaptace z roku 2004, v níž Poirota hraje jeho nejlepší představitel David Suchet.
Nový přepis vzbuzuje stejnou otázku jako Branaghova pět let stará Vražda v Orient expresu. Jaký má smysl vracet se ke klasické "murder mystery", pokud již existují filmové, televizní či jiné adaptace, a je tedy známé to nejpodstatnější: kdo, jak a proč to udělal?
Přijetí Smrti na Nilu bude zřejmě záviset na tom, kdo z publika příběh zná, kdo nikoliv. Pro druhou část diváků bude detektivka do posledních minut vzrušující, neboť bez zapojení Poirotových "malých šedých buněk" vražednickou hádanku málokdo rozřeší do všech detailů.
Režisér a představitel hlavní role zvolil podobný koncept jako u prvního snímku. Ostatně obě předlohy stojí na tradičním schématu detektivek Agathy Christie. V hermeticky uzavřené společnosti dojde k hrdelnímu zločinu a možnost i důvod ho spáchat měl téměř každý z přítomných.
Stejně jako předchozí film zaujme i novinka, natočená pětašedesátimilimetrovou kamerou, opulentní obrazovou stránkou. Postavy jsou oděny do honosných dobových kostýmů, vybavení nablýskaných interiérů ve stylu art deco marnotratně hýří luxusem.
Digitálně dokreslené exotické scenérie i monumentální stavby příběhu dodávají starosvětskou, byť místy poněkud syntetickou epičnost. Přesná replika skalních chrámů v Abú Simbelu, kterou štáb postavil v ateliérech, ohromuje majestátností.
Výtvarná stránka je tak detailní, až mohou mít diváci skoro pocit, že se sami ocitli na palubě dvoupatrového kolesového parníku, jenž brázdí Nil lemovaný úchvatnými památkami.
Atmosféru druhé poloviny 30. let minulého století dokreslují syrové bluesové a jazzové skladby, byť v první části jich film užívá skoro až nadměrně. Postava zpívající kytaristky z nočního klubu, která má v příběhu důležitou roli, skládá poctu černošské muzikantce Sister Rosettě Tharpe.
Některé detaily odkazují k adaptaci z roku 1978, na literární předlohu však novinka přece jen nahlíží moderněji. Michael Green, jenž napsal scénář už k Vraždě v Orient expresu, odstranil drobné nelogičnosti přítomné v knize i předešlých zpracováních. Některým postavám změnil pohlaví, rasu, dokonce i sexuální orientaci. Řadu z nich také výrazně omladil.
Několik změn učinil rovněž v motivacích cestovatelů. Ještě víc se tak zamotává přehnaně rafinovaná šaráda, která v předloze při plánování první vraždy spoléhala na dokonalé načasování a v případě dalších mordů již na poněkud nepravděpodobnou náhodu.
Více než dvouhodinový film se tvůrci pokoušejí okořenit i trochou černého humoru a akce. Zběsilá honička v podpalubí parníku nebo "tarantinovská" sekvence, kdy se několik postav vzájemně drží v šachu pistolemi, však v dobovém kontextu i retro kulisách působí nepatřičně.
Branagh film zaplnil až po horní palubu hvězdnými herci, byť ve srovnání s předchozí detektivkou je jich o něco méně. Mezi známými tvářemi Gal Gadotové, Annette Beningové nebo Armieho Hammera nejvýrazněji působí patologicky žárlivá stalkerka živočišně ztvárněná Emmou Mackeyovou, kterou proslavil seriál Sexuální výchova.
Největší inovací je vykreslení samotného Hercula Poirota. V mnohém se odlišuje od lehce komického pojetí typově nevhodně vybraného Petera Ustinova i puntičkářsky akurátní kreace Davida Sucheta. I Branagh jej ztělesňuje jako excentrického, ješitného a marnivého podivína, zároveň však prozkoumává jeho nepoznané lidské stránky nebo dřívější citová poranění.
Z tohoto pohledu je klíčovou scénou nově dopsaný černobílý prolog, který ukazuje mladého a ještě oholeného Poirota v zákopech první světové války. Sekvence vysvětluje, proč nyní detektiv nosí tak přemrštěně velký knír a předně z jakého důvodu zůstal starým mládencem.
Příčiny se nesluší prozrazovat, zásadně se ale odchylují od Poirotova oficiálního "životopisu", sestaveného na základě 33 knih a 54 povídek, v nichž vystupuje. Právě kvůli odlišnému - intimnějšímu a melancholičtějšímu - pojetí hlavní postavy si diváci Branaghovu adaptaci zapamatují především.
Hercule Poirot nemusí řešit nesmírně složité morální dilema jako ve Vraždě v Orient expresu, kdy nechal pachatele uniknout trestu. Tentokrát je postaven před možná ještě komplikovanější výzvu. Při hledání viníka je nucen rozluštit i tajemství svého srdce.
Smrt na Nilu
Režie: Kenneth Branagh
Falcon, česká premiéra 10. února
