Praha - Quebecký režisér Denis Côté je jedním lidí, na nichž je na první pohled vidět, že filmem doslova žije. Někdejší nesmlouvavý filmový kritik je nyní podobně radikálním režisérem, který od svého nízkorozpočtového debutu Radisson (2005), jenž vyhrál festival v Locarnu, natočil za sedm let pět dalších nekompromisních celovečeráků. Nejsou to zrovna filmy do běžné distribuce a pověst jednoho z nejzajímavějších tvůrců severoamerického kontinentu si získal hlavně na festivalovém okruhu.
Často sám mluví o tom, že je tak trochu schizofrenní. Když má špatnou náladu, propadá údajně beznaději, že se jeho filmy promítají hlavně na přehlídkách a ne v běžných kinech. Ve chvílích euforie je ale z možností, které mu přináší cestování s vlastními snímky po světě nadšený. A pobyt si evidentně užíval i na pražském Febiofestu.
Jistou rozpolcenost ale opravdu prozrazuje už jeho vizáž: image našprtaného studenta filmové vědy s úhlednými brýlemi s tlustými obroučkami narušuje extravagantní tetování přes celou ruku. Kérka naznačuje, že by mohl mít jistou spřízněnost se svými outsiderskými postavami pohybujícími se na okraji společnosti (jako jsou třeba vesničtí burani ve filmu Všechno, co hledá, který na Febiu také představil).
Ale v osobním styku se projevuje jako milý a vtipný intelektuál, kterého nejvíc baví experimentální hrátky s filmovou řečí. Dobrým příkladem Côtého stylistických dobrodružství je jeho poslední film Bestiář, sedmdesátiminutový filmový esej maskovaný jako dokument o zvířatech v zoo. Před Febiem se představil v lednu v Sundance a v únoru na Berlinale. Když tuhle meditativní sérii dlouhých statických a často detailních záběrů života zvířat v zoo viděl právník inkriminované zahrady, namítl autorovi, že vkládá do rukou munici lidem jako je Bridget Bardotová, kteří by nejradši všechny zoo přes noc rozpustili. Jistě, Bestiář má daleko k reklamním záběrům, těžko lze ale Côtého obviňovat z myšlenkového spříznění se známou aktivistkou.
Sám říká, že jeho cílem bylo pokusit se podívat přes kameru na zvířata jinak než informační dokumenty na National Geographic, vtipné klipy s domácími mazlíčky na YouTube nebo hollywoodské filmy, které je nezřídka polidšťují. Hodně lidí Bestiář zmate jako onoho právníka, který upřímně nechápal, co ten film vlastně chce říci. Chladným ale nechá málokoho.
Do sekce Proti proudu nebyl na Febiofestu Denis Côté zařazen náhodou. Programový ředitel Febiofestu Štefan Uhrík o výřečném Kanaďanovi prohlásil, že ho podezírá, že na ty spousty festivalů jezdí ani ne tak propagovat své vlastní filmy, ale spíš sledovat tvorbu svých kolegů. Když jsem se od tohoto tématu chtěl odpíchnout, projevil se Denis Côté jako pravý cinefil. Role tazatele a zpovídaného se tedy alespoň v počátku otočily.
Aktuálně.cz: Na tiskové konferenci jste řekl, že na přehlídkách rád chodíte na filmy jiných režisérů. Už jste tu za ty tři dny nějaké viděl?
Nejdříve mi řekněte něco vy. Bavil jsem se tu se Štefanem Uhríkem a dalšími lidmi o současné české kinematografii. A opravte mě, jestli se mýlím, ale mám pocit, že nemáte ani jednoho současného režiséra, který by byl všeobecně uznáván ve světě. Celkem známá jsou jména jako Martin Šulík nebo Jan Hřebejk, potom se ví o Slámovi, je to Čech, že? Natočil dva, tři zajímavé filmy, stejně jako ti druzí dva, ale nic, z čeho by jeden šílel. Pak je tu Helena Třeštíková. Ale existuje u vás nějaká nová vlna mladých filmařů? Za posledních deset let není o českém filmu skoro slyšet a to vzhledem k jeho tradici a prestiži zvlášť v minulosti rozhodně není normální. Je to dost smutné.
A.cz: Máte pravdu, české filmy se na prestižní světové přehlídky příliš nedostávají, ale kdybychom chtěli rozebírat proč, seděli bychom tu hodinu. Zato filmařská scéna v Quebecu se začíná dost emancipovat. Jak k tomu došlo?
Ještě v devadesátých letech stál v Quebecu za řeč jen Denis Arcand a teď se i díky vcelku štědré státní podpoře vyrábí ročně pětatřicet filmů pro sedm milionů lidí, to je neuvěřitelné. Myslím, že je to skoro až moc, protože některé raději neměly vzniknout, ale nemůžu říci, že je to špatně, protože společnosti, která vkládá tolik do kultury, se to nakonec vyplatí. Prostě se tu někdy před šesti, sedmi lety objevila generace mladých lidí, kteří měli kontakt se světovým filmem a jeho trendy, a najednou tak u nás natáčí filmy dobrých deset filmařů pod pětatřicet let. Jsem z téhle party nejstarší a natočil jsem z nich nejvíc filmů, takže mne mnozí považují za svého guru, ale taková pozice mi blízká není.
A.cz: Významným představitelem quebeckého filmového obrození je třeba zázračné dítě světového filmu Xavier Dolan, kterému je dvaadvacet a jehož film Imaginární lásky běžel i v českých kinech. Co si o něm myslíte?
Mezi mými vrstevníky Dolana rádi nemáme, protože je lehce namyšlený a extrémně ambiciózní, ale stejně mně i kolegům v Quebecu prokázal velkou službu, protože nás nakopal do zadku a ukázal nám, že i v tak mladém věku se dá dobýt svět. A jeho nový film bude zase v Cannes a zase to bude pravděpodobně událost, a tak si myslím, že už je čas, abychom ho přestali nenávidět kvůli té jeho hezounké tvářičce. Vždyť i díky němu a kromě mě třeba Denisi Villeneuevovi cestuje za posledních pět let quebecká kinematografie po světě.
A.cz: A nevadí vám, že nejste doma příliš populární a na vaše filmy se v Montrealu fronty nestojí?
To si nemůžu nárokovat, protože nedělám komerční filmy. To vnímání mé tvorby doma je dvojí. Někdo je na mě pyšný, že jsem ambasadorem quebeckého filmu, a někdo tvrdí, že dělám nesrozumitelné umění, které se nemůže pouštět jinde než na festivalech.
A.cz: Debut Radisson míchá jednoduchý improvizovaný fiktivní příběh s čistě dokumentárními nebo publicistickými pasážemi o zapadlé vísce na okraji obří přehrady. Proč jste použil takový postup a co bylo impulzem k jeho natočení?
Jakýsi zdravý vztek. Když jsem byl filmový kritik, byl jsem skutečně naštvaný na komerční filmy vznikající v Quebecu. Nic proti nim, ale úplně tu chyběl protiklad v podobě nezávislého filmu. Tak jsem chtěl dokázat, že jde natočit film za pět dolarů na konci světa. On tedy stál nakonec čtyřicet tisíc dolarů, začal sbírat ceny na festivalech, a já jsem si ověřil, že tahle nastoupená alternativní cesta je možná.
A.cz: Vrcholu experimentování s formou jste se dopustil právě možná ve vašem nejnovějším filmu Bestiář, sedmdesátiminutové eseji ze zoo, která, jak správně říkáte, není ani tak o zvířatech, ale spíše o vztahu mezi filmařem a jeho publikem. S párem sedícím vedle mě jste zrovna vztah nenavázal, po patnácti minutách odešli s nevěřícným brumláním pryč. Splnil tak film svůj účel?
Jistě, i taková reakce je úplně v pořádku. Lepší než žádná. Nejsem bůhvíjaký vypravěč, nechci změnit svět a nechci vám sdělovat pravdy o Quebécu. Jsem jenom posedlý filmovou řečí. Dnes už není možné šokovat diváka sexem nebo násilím. Mojí snahou je dostat své publikum ze zóny pohodlí, a filmy jako Bestiář svou formou znejišťují a kladou divákovi odpor. Já takové snímky točím prostě rád. Baví mě zkoušet nové věci, může se stát, že se nějaký film povede méně a objede méně festivalů a získá méně cen. Někdo by dokonce řekl, že šest filmů za sedm let je příliš. Jenže alespoň nestojím na místě. Raději zkouším a chybuji, než abych piloval pět let svůj další potenciální majstrštyk. Mým cílem není provokovat. Ano, vymezuju se proti Hollywoodu a tupé zábavě. Lidé jsou v kině příliš pasivní. Ultimativním moderním filmovým zážitkem jsou pro mě filmy thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Jsou krásné, poetické, jsou tam metafory, musíte přemýšlet a skládat si střípky dohromady. Moc by mě těšilo být spojován s lidmi jako je on, přestože to chodí ruku v ruce se špatnými recenzemi.
A.cz: Vcelku neobvyklé je, jak často měníte styly a žánry, protože i artoví režiséři mají často svůj nezaměnitelný rukopis.
V zásadě máte pravdu. Je to trochu filmová schizofrenie točit každý film jiným stylem a já si ani nejsem jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Někdy jsem rád, že mne nepoznáte po pěti minutách, ale jindy si zase říkám, že by bylo skvělé mít silnější rukopis jako třeba Béla Tarr nebo Tsai Ming-liang, které skutečně poznáte po pár vteřinách.
A.cz: Inspiruje vás vaše vlastní cinefilství nebo může být někdy při vzniku filmu na obtíž?
Jsem tu čtvrtý den a každý den vidím dva tři filmy. Mnozí jiní režiséři přijedou na festival, zůstávají na hotelových pokojích a čekají, až jim zavolají, aby přišli na focení nebo rozhovor. Já oproti tomu přesně vím, že musím tehdy a tehdy vidět tenhle film a občas se mi skutečně stává, ale to říkám spíše v nadsázce, že kvůli filmu jiného režiséra nestihnu debatu po svém filmu. Je smutné, že jsou režiséři, kteří se nedívají na jiné filmy. A že jich je dost. Jsou tak namyšlení, že si myslí, že oni představují to pravé filmové umění a nemusejí sledovat své kolegy. Doufám, že i když budu stárnout, zůstanu pořád cinefil. Sytí mě to.
A.cz: Jezdíte po celém světě, ale největší úspěch máte na festivalu v Locarnu, už tři vaše filmy tam posbíraly ceny. Jak si to vysvětlujete?
Locarno je stejně jako většina festivalů věrné svým zavedeným autorům. Lars von Trier by mohl natočit záchodovou mísu a stejně by ho vzali do Cannes, to je zkrátka normální. Jsem nesmírně nakloněný festivalům, které promítly v průběhu let všechny moje filmy: jako třeba ten v Buenos Aires, kam se chystám teď. Ale zase tam hlodá pochybnost. Neberou mi tam ty filmy jen proto, že jsem se s organizátory skamarádil? S tím ježděním po festivalech to mám jako na houpačce: chvíli jste v depresi, že se vaše filmy neprodaly do Austrálie nebo Španělska, jindy máte radost, že cestujete po světě a potkáváte se s lidmi od filmu. Někdy si přečtete o sobě nějakou úžasnou esej a zvedne vám to náladu, jindy vám zkazí noc patnáct nabručených lidí v sále. My filmaři se nelišíme od běžných lidí, potřebujeme projevy přízně. Včera bylo v kině na Bestiáři šedesát lidí, a přestože to je těžký film, tak jsem tam pochopení cítil.
A.cz: Liší se reakce na Vaše filmy v různých částech světa nebo existuje jakési globální festivalové publikum?
Liší se podle mentality v jednotlivých zemích. Právě v Buenos Aires nebo v Jižní Americe jako takové jsou diváci velmi mladí a pro film zapálení, ve skandinávských zemích převažuje rezervovanější přístup a v publiku převažují padesátníci. Obecně je v chudších zemích mnohem větší hlad po filmu a používají film jako nástroj, jak se něco dozvědět o světě.
