Chvála Cigána je medvědí služba a neschopnost přemýšlet

Kamil Fila Kamil Fila
8. 8. 2011 8:15
Ještě jednou o Šulíkovi, rasismu a realismu
Foto: Aktuálně.cz

Polemika - Nebýt blogu Oty Horáka „Kritici, nechte se na pokoji!", pravděpodobně bych se nikdy nedozvěděl, že na Českém rozhlase 6 byla procítěně předčítána Janem Rejžkem moje recenze na film Cigán režiséra Martina Šulíka.

Netušil jsem, že i v rádiu se dnes pěstuje žánr metakritiky. Stejně jako v případě televizní Katovny se však v případě rozhlasového Kritického klubu ukazuje, že tato média jsou naprosto nevhodná k přemýšlení a diskusi. Vše vyřčené se slije do emocionálních výkřiků, z nichž je snadné dělat si z odstupu legraci (ale pokusím se těmto svodům odolat).

Foto: Aktuálně.cz

Vzhledem k tomu, že v pořadu zazněla jen méně důležitá část recenze a že míra neochoty porozumět textu v jeho pozitivním významu překročila meze únosnosti, rozhodl jsem se ještě rozvést některé teze, které se setkaly s největším odporem, nebo byly naopak přehlédnuty. Jde o to, jak chápu pojmy jako rasismus a pseudohumanismus, a jak dnes nahlížet na filmový realismus.

Opatrné ticho

Každý text lze napsat lépe a beru impuls od Jana Rejžka a přísedícího Vladimíra Justa jako možnost aspoň trochu otevřít diskusi nad filmem, okolo nějž je naopak opatrné ticho. Rejžka rozčílila právě úvodní věta, že „kolem filmu se našlapuje velmi opatrně, i proto, že získal dvě sošky na festivalu ve Varech". 

Rád vysvětlím, co mě k ní vedlo. V době, kdy jsem napsal recenzi na Aktuálně.cz, vyšlo na Cigána jen málo textů - krátký, mírně rozpačitý od Ondřeje Štindla v Lidových novinách a opatrně chválící od Jana Gregora v Respektu. Ostatní velké deníky a týdeníky film ignorovaly. Jde o téměř bezprecedentní případ, kdy film, jenž vyhraje ve Varech a má oficiální distribuční premiéru, zůstane takto přehlížený.

Foto: Aktuálně.cz

Většina recenzí pochází z menších fanouškovských serverů. Text z webu České televize, jež snímek doprodukovala, napsal Michal Šobr před oficiální premiérou. Podobně jako Jan Gregor ho tedy musel vidět dřív než ostatní.

V případě Respektu ocenění filmu v duchu „důležité téma, syrovější zpracování, než bylo v našich končinách zvykem" zapadá do celkového profilu tohoto týdeníku. Podobně tu byly hodnoceny i Lidice - zkrátka jakýkoli posun se cení, i když se umění už nemusí dostavit...

Čímž se dostáváme právě k tomu, co má v Česku dlouhodobou tradici - panuje tu maximální zřetel k („společensky důležitým") tématům a minimální zřetel k (individuálnímu) stylu. I proto se musela recenze na Aktuálně.cz minout s viděním Jana Rejžka, který se vyčerpal na chytání za slovíčka a dohadování o tom, kdo co zná z vlastní zkušenosti, např. jak sprostě mluví romská mládež a jestli je možné mít řidičák, když máte papíry na hlavu. Jádro mojí recenze směřovalo ovšem k tomu, jak je určitá myšlenka vyjádřena filmovými prostředky.

Rasismus v nás

Nejprve bych však ze sebe měl setřást podezření, že vytýkám rasismus lidem, kteří o Cigánovi často mluví, aniž ho viděli, a sám se rasismu dopouštím. Pokládal jsem za znak největší upřímnosti říct, že těžko může existovat ve zdejším prostředí někdo, kdo by byl schopen přijímat film s názvem Cigán neutrálně, stejně jako téma života Romů na Slovensku. Zkrátka film tohoto typu nikdy nebude chápán jen jako příběh jednoho chlapce a příběh o dospívání, ani příběh o chudobě, ani pouhé „jinakosti".

Foto: Aktuálně.cz

Tvrdil jsem, že „…v případě psaní o filmech, které se dotýkají problémů rasismu, případně představování života etnických menšin, člověk prozrazuje vždy něco o svém vlastním rasismu, který máme každý tak trochu v sobě - pokud ne vštípený médii, tak minimálně na úrovni evolučního reliktu". Stojím si za tím, že rasismus a xenofobie je něco, co má v sobě každý, protože to dlouho byla evoluční strategie přežití jako „nedůvěra k jiným kmenům" a „cizincům zvenčí, již narušují jednotu komunity".

Morální povinností každého civilizovaného člověka je však potlačovat v sobě rasistické puzení a hodnotit kohokoli jiného jako individualitu.  Je přece obohacující přijímat podněty odkudkoli, lidé jsou stále méně příslušníky jednoho „kmene", známe se najednou mnohem lépe.

Čím typizovanější je ale prostředí, kde se filmová postava pohybuje, a zároveň čím méně individuálně a více idealisticky je představována, tím větší máme tendence zpětně přepínat ke schematickému rasistickému vidění. Film ze zapadlé cikánské osady na Slovensku („necivilizované místo"), kde toho hlavní hrdina moc nenamluví, ale dává najevo, že „není jako ostatní" (pracuje, nechce krást, kamarádí se s gádži), pak takřka nutně směřuje k tomu, že bude chápán jako pokus o manipulaci. I ten nejhodnější nakonec podlehne, politujme ho. Tolik se snažil, ale nebylo mu dopřáno.

Foto: Aktuálně.cz

Jan Rejžek manipulaci s publikem ve filmu nevidí. Jiní, nejenom já, ano. „Martin Šulík možná chtěl poukázat na otřesnou úroveň života Romů na Slovensku. Ale ukazuje to špatným způsobem. Tím, že si vybere pubertálního mučedníka, který vlastně trpí proto, že se narodil do takového prostředí, a chce po nás, abychom ho politovali za to, že dostane výprask, když nedodržuje pravidla, která my všichni musíme respektovat, v nás nevzbudí lítost nýbrž odpor," napsala například Iveta Hajlichová na serveru Filmaniak.cz.

Patří slovo pseudohumanismus do slovníku slušných lidí?

Obvinil jsem - možná krutě - Martina Šulíka, že jeho poslední dílo je pseudohumanistické. To spustilo u přísedícího Vladimíra Justa (jenž film neviděl a recenzi nečetl) tirádu na téma, že slovo pseudohumanismus používají jen rasisté a jeho užívání patří do stejného řádu, jako když někdo opovržlivě hází termínem „pravdoláskař".

Podle mě však nejde pouze o případ, kdy se lidé špatným svědomím potřebují vysmívat pozitivním hodnotám a znevažovat je příponou pseudo.  Nepopírám, že taková tendence existuje a sám jsem na lidi tohoto typu alergický - z toho důvodu, že sami nejsou schopni chápat ona slova v původním pozitivním významu. Stále existuje autentický humanismus, stále existuje láska a stále se snažíme dobrat pravdě a cítíme, že to má smysl.  Dnes víc než kdy jindy na nás ale neustále číhá past, že můžeme na druhé straně sklouznout k pseudohumanismu (ať proto, že se to nosí, nebo z čistých úmyslů).

Někdy je to zrádné a hranice velmi tenká. Film několikrát nebezpečně zabalancuje na této hraně v jednotlivých scénách (viz výstižné popisy Ondřeje Štindla ve zmíněné recenzi) a bohužel tak působí i jako celek v kontextu široké distribuce. Tedy jako naučné dílo s poselstvím; v optice nevrlých odpůrců vyloženě jako „multi-kulti propaganda". K tak ostrým slovům jsem nesahal, protože předpokládám, že Martin Šulík nebyl veden nějakou zakázkou, ale právě upřímným zájmem o téma a postavy.

Foto: Aktuálně.cz

V jeho filmu vidím zkrátka souboj mezi různými přístupy - obrušování literárního scénáře se zbytečnými snovými a magicko-realistickými scénami v závislosti na tom, že byl kvůli autentickému prostředí a nehercům konfrontován s realitou. Moje hlavní výtka spočívala v tom, že se nebyl schopen vzdát více věcí, že nedospěl k dostatečně oproštěnému tvaru.

Méně odvážné než dávný Marian

Připadá mi, že Cigán je vlastně mnohem méně odvážný než poměrně dávný Marian (1997) od Petra Václava. Ten si dovolil nekonstruovat hrdinu jako nešťastný ideál a protipříklad k zažitým stereotypům, ale konfrontoval publikum s tím nejtypičtějším možným osudem - romským klukem v děcáku, který prostě nemůže dopadnout dobře. Zde se typičnost vyplatila: v nepřikrášleném vylíčení chodu výchovných institucí se ukázalo, jak si „naše problémové Romy" vychováváme sami. Kdo by chtěl, může v tom vidět i ukázku „nezměnitelné romské povahy". Citlivější vidění nás ale dovede spíše k té první možnosti.

Jan Rejžek to možná nechce připustit a rád by mě vykázal do stejného názorového spektra jako Vítězslava Jandáka, který se buransky vyjadřoval k tomu, že by Česká televize neměla filmy jako Cigán podporovat. Avšak moje recenze se snažila zaznamenat to, že Šulík se vyhnul klišé a idealizacím, ale nepovedlo se mu to dokonale. V některých případech dokonce z filmu nelze ani vyčíst, co je míněno schválně. Doteď si třeba nejsem jistý, jak byla zamýšlena postava hodné etnografky - zda měla být zdůrazněna její nebetyčná naivita, nebo měla být vyzdvižena jako kladná postava.

Foto: Aktuálně.cz

Pokus Jana Rejžka obhájit Cigána jako „jeden z nejlepších filmů roku" - hned vedle 80 dopisů režiséra Václa Kadrnky - se stává především medvědí službou Martinu Šulíkovi. Při poslouchání inkriminovaného pořadu při větách typu „a to se Šulovi moc povedlo" člověka oblévají pocity trapnosti, jak jeden kamarád raněný slepotou plácá druhého po zádech. Nejde o snahu přijít s pečlivějším viděním filmu, ale těží se tu jen z exkluzivnějších, soukromě podaných informací.

Co je dobré u nás, nemusí být dobré ve světě

Tím se také odkrývá problém, v němž se nehraje o interpretaci jednoho filmu. Zdá se totiž, že ignorování stylu a spoléhání se na to, co vám řeknou o svém díle kamarádi, je příznačné pro zdejší filmovou kritiku. V tomto případě to vyznívá o to hůř, že Jan Rejžek bývá považován za „chytrého a nesmiřitelného kata", a přitom je (aspoň v tomto případě) spíš „přepólovaná Mirka Spáčilová". Liší se jen v tom, s jakými tvůrci kamarádí, ale jinak se svorně podílejí na mediální hře, že k českým filmům přistupují jinak než ke světovým a české odmítají porovnávat s náročnějšími měřítky.

V případě Cigána se takový jeví přístup o to nepřijatelnější, že soutěžil na mezinárodním festivalu. Nejde o kvalitu karlovarské soutěže, o níž bylo už napsáno mnohé a zřejmě se na její menší prestiži nic moc nezmění ani v následujících letech. Jde spíše o to, že když na festivalu vidíte výběr toho nejlepšího z ostatních festivalů, co za daný rok (a případně rok předtím) vzniklo, těžko dospějete k názoru, že Cigán se této špičce vyrovná. Kinematografie jistě nejsou závody s jasně danými pravidly, není to ani módní přehlídka, přesto lze zaznamenávat určité posuny.

Ministři ČSSD Vítězslav Jandák a Zdeněk Škromach: Dáme si páku?
Ministři ČSSD Vítězslav Jandák a Zdeněk Škromach: Dáme si páku? | Foto: Ondřej Besperát

Je snad Šulíkův Cigán vůbec základně srovnatelný s filmy rumunské nové vlny (Cristian Mungiu, Cristian Nemescu, Cristi Puiu, Corneliu Porumboiu, Radu Muntean, Catalin Mitulescu), čínským filmem šesté a další generace (Jia Zhangke,Zhang Yuan, Wang Xiaoshuai, Lou Ye), dlouhodobě - přes dvě dekády - íránskou kinematografií (Abbas Kiarostami, Jafar Panahi, Majid Majidi, Mohsen Makhmalbaf, Amir Naderi, Abolfazl Jalili, Asghar Farhadi), německého a rakouského filmu posledních let (Andreas Dresen, Christian Petzold, Benjamin Heisenberger, Christoph Hochhausler, Marie Spethová, Matthias Glasner, Ulrich Seidl) či třeba s dílem bratří Dardennových?

Schválně uvádím přehršel jmen (a schválně v anglické transkripci kvůli lepší dohledatelnosti), aby vyniklo, že plesání nad Cigánem je ukázkou špatného rozhledu a ztráty kontaktu s vývojem současné kinematografie.

Z recenze na Cigána jsem odstranil původní bloggerské poznámky o tom, jak slabě působí v porovnání se snímkem bratří Dardennů Kluk na kole, který jsem viděl na festivalu krátce předtím. Právě na něm se dá ale demonstrovat, že pokud chci zobrazit nemilosrdný sociální determinismus, nemusím se bát vylíčit hlavní postavu nesympaticky.

Pokud budu poctivý v detailech a pokud příběh bude vyplývat z přirozeně zřetězených událostí, nebudu pořád divákům pomocí (otravně tklivé a repetetivní) hudby a poetických záběrů podsouvat, že mají být dojatí, pak publikum nemusí být ani na konci na straně hlavního hrdiny, ale může dokonale chápat, proč nějak jedná.

Nevychází se z věcí samých

Cigán ovšem není stavěný tak, že děj „vychází z věcí samých" (onoho přirozeného řetězení), ale má předem tezovitě vyklenutý dramatický oblouk. Je to tradičně stavěný film, do nějž jen pronikají záblesky autenticity. Proto také diváky naladěné na menší okázalost tolik vyrušují snové scény, magicko-realistické výjevy se pštrosy a vůbec symboličnost finále.

I z toho důvodu tu vadí, že v ději nenajdete vysvětlení, jak může mít zlý otčím Žigo papíry na hlavu a zároveň řidičák, či jak může někdo dát Adamovi naslepo krabici s botami, jako by věděl, jak velkou má nohu. Nejde tu o typ vyprávění, které je postavené na zámlkách a ostrých zkratkách, je to stále film, který chce mít vše motivováno, dořečeno a vysvětleno a v těchto konkrétních momentech vytrhuje z pozornosti.

Foto: Aktuálně.cz

Nevěřím, že Jan Rejžek si při sledování filmu cokoli z toho ihned domyslel. Podle mě odpovědi nalézal až poté, co si přečetl ony výtky a pokoušel se k nim dodatečně najít zdůvodnění. Jeho způsob domýšlení si ex post by ovšem mohl zajít tak daleko, že by vůbec nemusel film vidět a všechno si na něm domyslet - asi jako Vítězslav Jandák.

Cigán není typ filmu, kde by vybírání bot zabralo tři minuty času, aby se ukázalo, jak se postavy obstarávají ve světě. Je to typ filmu, kde darování bot je gesto - a jakkoli z dobré vůle, tak gesto naivní a zbytečné. Cigán ale není ani typ filmu, kde nevidíme do nitra postav, jež mají zůstat naprosto záhadné a nevypočitatelné, což je zase jiná současná vlna - typická v dílech Bruna Dumonta, Philippa Grandrieuxe, Carlose Reygadase, Jaime Rosalese.

Vůbec tím netvrdím, že existuje jeden správný současný filmový realismus a že není možné propojovat realitu a snové nebo symbolické scény (jako třeba často íránské filmy, které bojují s cenzurními omezeními a nemohou mnoho témat zobrazit otevřeně). Letos ve Varech tento postup „přechodů do jiných úrovní reprezentace" využil mistrovsky Andreas Dresen ve snímku Konečná uprostřed cesty - o muži, který má nádor na mozku a umírá.

Snímek působí téměř jako časosběrný dokument, v němž ovšem několikrát silně znejistí naše chápání reality (muž například vidí, jak v televizi běží talkshow, kde vystupuje člověk, jenž tvrdí, že je nádorem na mozku, a dělá si s nebožákem, v jehož hlavě sídlí, co chce).

Mnoho let taky vzpomínám na jihokorejský film Oáza režiséra Lee Chang-donga, kde profesionální herci změnění k nepoznání hráli mentálně a fyzicky postižené (vše nasnímáno s velmi surovým nepříjemným naturalismem), kteří se ve svých fantaziích náhle proměňují ve zdravé a „normální lidi".

V Šulíkově Cigánovi nevidím tento mistrný cit, pouze počáteční odvahu vykročit na nebezpečnou cestu za hledáním moderního realistického stylu.

 

Právě se děje

před 8 minutami

Netanjahu obvinil Írán z výbuchu na izraelské obchodní lodi

 Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dnes obvinil Írán z odpovědnosti za páteční výbuch na izraelské obchodní lodi v Ománském zálivu. Vyhnul se ale přímé odpovědi na otázku, zda Izrael chystá nějakou odvetu. Informovala o tom agentura Reuters.

Už v sobotu uvedl izraelský ministr obrany Benny Ganc, že za výbuchem na lodi pravděpodobně stojí Írán. Plavidlo MV Helios Ray pro přepravu vozidel zasáhl výbuch nad hladinou vody, který prorazil otvor v obou stranách kýlu. Nikdo z posádky nebyl zraněn. "Jednalo se nepochybně o íránskou operaci. To je jasné," řekl dnes Netanjahu izraelské rozhlasové stanici Kan.

Na dotaz, zda Izrael bude nějak reagovat, Netanjahu zopakoval svá předchozí prohlášení, že je odhodlaný zabránit Íránu ve vývoji jaderné kapacity a dodal: "Írán je největším nepřítelem Izraele, a my proti němu budeme nadále zasahovat po celé oblasti," uvedla agentura AFP.

Zdroj: ČTK
Další zprávy