Praha - Anna Karenina. Jedna z nejznámějších hrdinek světové literatury. Zdálo by se, že pověstný ruský román poprvé vydaný po částech mezi lety 1873 až 1877 už nepotřebuje další adaptaci, že už nemá co říct. Loňská Jana Eyrová, jistě neméně známá hrdinka, nás ale přesvědčila o tom, že i resuscitace s dvojciferným pořadovým číslem má stále co nabídnout. Udeří blesk dvakrát?
Kudy se vydat?
Při adaptaci každého progresivního díla starého alespoň jako Karenina vyvstává problém, že i ten nejdrzejší čin a nejodvážnější hrdina v poměrech nové doby působí většinou pro „běžného diváka" klasicky a uzavřeně v minulosti.
Filmař tomu může buď podlehnout a natočit snímek podle předpokládaných zvyklostí zašlé doby (nejtypičtější zástupce bude asi dnes již sám klasický Romeo a Julie z roku 1968), aby adaptace sama působila jako na okamžik oživlá klasika z minulosti, nebo musí naopak udělat pořádný skok a dílo modernizovat, leckdy velmi odvážně (Romeo a Julie Baze Luhrmanna, ať nechodíme daleko).
První způsob je jistější, můžete napáchat „méně škody", ale výsledek často bývá, řekněme si to upřímně, poněkud nudný a vlastně se pohybuje na hraně zbytečnosti. Ten druhý zase riskuje uraženost mnoha obdivovatelů předlohy a vymknutí se tvůrcům z rukou. Zavděčit se skutečně není snadné.
Kdo jiný by ale měl najít správnou cestu, když ne Joe Wright, britský režisér Pýchy a předsudku, rovněž zhmotnění světově proslulé knihy, nebo Pokání a naposledy Hanny. Právě on se chopil tohoto nelehkého úkolu a dá se čekat, že filmař s jeho renomé se nespokojí se sázkou na jistotu. Tedy s výjimkou obsazení Keiry Knightley, s níž pracoval již na adaptaci Austenové, ale i současnějšího Iana McEwana.
Překvapující velkolepost
Francouzsko-britská produkce prý poskytla Wrightovi 31 milionů liber, tedy bezmála miliardu korun, což je na kostýmní drama více než slušné. Pro srovnání je to o třetinu víc, než měl k dispozici u Pýchy a předsudku. Z traileru je dostatečný rozpočet vidět a Wright nabízí podívanou na první pohled srovnatelnou s Luhrmannovým vábením na Velkého Gatsbyho. S tím, že Wright s Luhrmannem zatím nenabídli záminku k porovnávání.
Wright se nikdy nepředváděl tak okatě jako nyní a žádné jeho drama se nepokoušelo nalákat na opulentnost a velkolepost tak jako Karenina. Vždy si hrál s obrazem, vzpomeňme na často zmiňovaný na jediný záběr točený dlouhý přechod hrdiny po válkou zasažené pláži v Pokání, ale nikdy se nezdálo, že sází na velký spektákl a vysokorozpočtový megafilm. Nyní ano.
Samozřejmě můžeme předpokládat, že trailer se snaží velkolepost prodat co nejvíc a výsledná atmosféra snímku bude o dost poklidnější, přesto se dá odhadnout, že nás čeká režisérovo alespoň co do vizuální podoby dosud nejrozmáchlejší dílo.
Zapamatujeme si ji?
Notoricky známý příběh o ženě, která dala přednost lásce před rodinou a společností, aby nakonec dobrovolně ukončila svůj život pod koly jedoucího vlaku, ostatně nabízí dostatek prostoru k tvoření velkých emocí. Můžeme jen doufat, že se pod všemi těmi vlečkami a hlasitými vyznáními lásky neztratí i ty malé, nenápadnější. Věřme navíc, že se Wrightovi a ceněnému scenáristovi Tomu Stoppardovi (ač se to podle jména nezdá, rodákovi ze Zlína) podaří zachovat i společensky kritickou část románu, tu nosnou, která se ale na plátno přenáší mnohem hůř než samotný příběh o nešťastné hrdince.
Román Lva Nikolajeviče Tolstého má už za sebou mnoho adaptací. Jak to tak bývá, většinu polozapomenutých. Jedna z nejznámějších vznikla už v roce 1935, kdy hlavní hrdinku ztvárnila Greta Garbo. Ani ta se ale dnes netěší zrovna obecné známosti. Wrightovou výhodou proto je, že žádná představa o „té pravé Karenině" obecně nepanuje, a má tak velké pole působnosti. Povede se alespoň jemu stvořit adaptaci, která nezapadne mezi desítkami předcházejících a (pravděpodobně) následujících?
O nedávné Janě Eyrové to, přes její kvality, zřejmě říct nejde. Velkolepě vyhlížející produkce s Keirou Knightley a Judem Lawem v čele ale naznačuje, že nyní může vzniknout snímek, který si zapamatuje i další generace. A to by bylo nejlepší vysvědčení.
První recenzentské reakce převážně z torontského filmového festivalu se pohybují od mírně nadprůměrných, až po nadšené. Kritizuje se nejčastěji upřednostnění stylu nad obsahem a chválí naopak herci. Vyloženě nespokojený zatím není, zdá se, nikdo, což je jistě dobré znamení. My se o výsledku přesvědčíme až v únoru příštího roku.
