Recenze - Za nemnoho let, co režisér Daniel Špinar opustil scénu DISKu na pražské DAMU, si diváci mohli zvyknout na jeho specifický způsob práce s klasickými díly světové literatury. Jedním z posledních počinů byla inscenace románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina v dramatizaci Armina Petrase a překladu Petra Štědroně.
Není velkým překvapením, že se Špinarovi zalíbila právě tato dramatizace. Petras z románu vytahuje především vztahové kotrmelce a individuální frustrace ústředních sedmi postav a zcela vynechává již neaktuální charakteristiku ruské společnosti v 19. století. Ne nadarmo nazývá dramaturgyně Dora Viceníková tuto inscenaci o Anně Karenině "vztahovým kabaretem".
Do Moskvy, do Moskvy!
S nadsázkou by se dalo říct, že Špinar na Petrasově základu staví chytrou a těžko stravitelnou telenovelu. Veškerý důraz je kladen na postavu Anny (Tereza Vilišová), která přitahuje pozornost již jen pouhou volbou kostýmu. Anna se zjevuje na nádraží v Moskvě v oblaku hustého kouře, v nádherných rudých šatech s odhalenými zády a rudých botách na nekřesťansky vysokém podpatku. Díky dokonalé figuře Terezy Vilišové a jejím černočerným vlasům, se z Kareniny stává skutečná femme fatale, a není se co divit Vronskému (Jiří Vyorálek), že je z ní na první pohled úplně paf.
Anna původně přijíždí do Moskvy řešit nevěru svého bratra Stefana (Petr Bláha), ale při tom se stihne bezhlavě zamilovat do Vronského - velké lásky Kitty (Julie Goetzová) své švagrové Dáši (Gabriela Mikulková)- a rychlostí blesku si nezvratně zkomplikuje život. Dle modelu romantického seriálu vypadá tedy schéma nějak takto: Karenin miluje Annu, Anna miluje Vronského (a svého syna), Vronský miluje Annu, Levin (Jakub Gottwald) miluje Kitty, Kitty miluje Vronského, Dáša miluje Stefana a Stefan miluje každou, která ji má. Vážně vám to nic nepřipomíná?
Rozdíl mezi telenovelou a Špinarovou Annou Kareninou není v motivaci, nebo chování postav, ale jednoznačně v situacích. Proměna Anny z distingované, veselé manželky vlivného muže v ženu zalykající se nepříliš vhodnou láskou, je na jevišti téměř hmatatelná. A to o to víc, o co je Vyorálkův Vronský namyšleným seladonem, u kterého si divák není úplně jistý, proč ho vlastně Anna miluje.
Vronský v brněnské inscenaci není charismatickým důstojníkem, tím snem každé ženy v širokém okolí, ale frajírkem, na kterého logicky může brát maximálně pubertální Kitty. V případě Anny je pak snad jakýmsi personifikovaným klíčem ven z nudného života, ve kterém ji drží nad vodou pouze její syn. Anna si ostatně chvíli po svém příjezdu několikrát povzdechne, že už si ani nemůže vzpomenout, kdy naposledy někde byla, a tak se není čemu divit, že si při první příležitosti ujede.
Anna je krásná a Karenin je...
Destrukce načančaných životů a vztahů jde ruku v ruce s destrukcí scény Henricha Boráros. Ne jevišti brněnské Reduty vyrůstá pódium, na kterém se odehrávají všechny věci veřejné (včetně první soulože Anny a Vronského), pod tímto pódiem se dějí věci rodinné. Scéně dominuje obrovský lustr a bílá stěna v pozadí, na kterou postavy kreslí uhlem své výkřiky do tmy. Kitty si na samém začátku představení maluje na stěnu srdíčko s iniciály sebe a Vronského. Poté, co jí on sám a Anna zlomí srdce, píše na stěnu "Anna je kurva", což vzápětí Vronský přemalovává na "Anna je krásná". Díky podobným přetlakům postav je na závěr představení pomalovaná celá stěna.
Přes většinu efektivních a poplatných režijních nápadů sklouzává Špinar občas k samoúčelnosti. Deset kilo zeminy, kterou na jeviště vysype Dáša a do které sází kapradí, není ničím jiným než deseti kily zeminy vysypanými na jeviště. I když by se dalo hledat v této improvizované zahrádce paralelu k uspořádanému životu, který jednotlivé postavy rozšlapávají na padrť, primárním faktem zůstává, že rozšlapaná hlína a ušpiněné postavy vypadají efektně a o to jde.
Scénografii Henrika Boráros skvěle doplňují kostýmy jeho manželky Lindy. Využití různorodých materiálů, stylů a barev oblečení dokonale koresponduje s charaktery postav. Anna je nejprve energickou ženou v rudém, ale poté co je její vztah s Vronským oficiální (tedy je oficiálně děvkou), co jí Karenin odpírá jejího vlastního syna a co potratí dceru, kterou čeká s Vronským, ocitá se Tereza Vilišová v beztvarém šedivém tričku) a elasťácích. Z femme fatale se stává troska na morfiu. Kitty v bílé šifonové sukýnce je roztomilá naivka, Dáša ve vytahaném svetru utahaná mamina, Vronský v bílém obleku lázeňský švihák.
O hudební složku se postaral Ondřej Merta, který je po celou dobu představení přítomen na jevišti jako DJ.
Vkusu se meze nekladou
Režisér rozdělil inscenaci na dvě části - před potratem a po něm. Zatímco první část je bezmála hodinu a půl dlouhá, druhá trvá pouhých třicet minut a zoufalá situace Anny je tak o to naléhavější. V závěru se kruh uzavírá a diváci se s Annou loučí tam, kde ji poprvé potkali - na nádraží.
Anna Karenina v Brně je inscenací především o tom, jak to může dopadnout, když máte nutkavou potřebu vybírat si špatné typy mužů. Oproti romantickým nekonečným seriálům však nabízí také spoustu rovin, nad kterými se dá přemýšlet a je bezesporu událostí, kterou stojí za to v příští divadelní sezóně navštívit.
Špinarova režie je expresivní a vkusně okázalá, a přestože téma silně aktualizuje, je daleko ploché samoúčelnosti. Dekonstrukce klasického díla ve finále vytváří mnohoznačnou a rytmizovanou koláž motivů a výpovědí. Možná proto je pro diváky inscenace těžko stravitelná, a možná proto jich zhruba pětina divadlo o pauze opustila. A možná jen spěchali domů, aby stihnuli Hotel Paradise.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina. Režie: Daniel Špinar. Dramaturgie: Dora Viceníková. Scéna a kostýmy: Henrich a Linda Boráros. Hudba: Ondřej Merta. Hrají: Tereza Vilišová, Jiří Vyorálek, Martin Sláma, Petr Bláha, Gabriela Mikulková, Julie Goetzová, Jakub Gottwald, Ondřej Merta. Česká premiéra 27. dubna 2012 v Divadle Reduta v Brně.