reklama
 
 

Recenze: Kdo se bojí emocí, nesmí na Jane Eyre

30. 7. 2011 14:40
Adaptace známého románu překonává genderová klišé

Recenze - Romány sester Brontëových a Jane Austen mají od většiny lidí nespravedlivě vypálený cejch "milostný román" či "červená knihovna". Fakt, že se literární díla uvedených autorek opírají o silné emoce, které jsou tradičně připisovány ženám, tyto viktoriánské romány řadí do polic "čtení pro ženy".

Hrdinky uvedených spisovatelek se na svou dobu (ovšem i v rámci současnosti) chovají nekonvenčně a hrdě. Emancipují tak čtenářky napříč třemi stoletími - a zjevně ještě stále budou. Režisér Cary Fukunaga je dalším z řady filmařů, kteří pro svou adaptaci zvolili klasický anglický román Jane Eyre. V souladu s předlohou Charlotte Brontë nevypráví příběh o "zamilované ženě" - ale naopak o hrdé a charakterní hrdince, jež se nenechá city ovlivnit natolik, aby se zpronevěřila vlastním ideálům a myšlenkám.

Od roku 1914 se předlohy chopilo více než dvacet režisérů; paradoxně takřka bez výjimky mužů. V Československu vznikla v roce 1972 čtyřdílná televizní inscenace s Martou Vančurovou a Janem Kačerem, která řadě tehdejších dívek a žen nabídla tolik chybějící identifikační vzor v podobě inteligentní a samostatně jednající hrdinky.

Prozatím poslední z režisérů Fukunaga chtěl podle vlastních slov (a na rozdíl od většiny předchozích romantizujících adaptací) ukázat, jak temný a hrůzyplný je svět, v němž se Jane Eyre pohybuje. A to nejen prostřednictvím ponuré krajiny anglických hrabství, ale rovněž atakem silných emocí.

Silné ženské hrdinky 19. století

Postava Jane Eyre do jisté míry odráží spisovatelčinu životní zkušenost s výchovou v dívčí škole a s prací guvernantky. Román líčí Janino dětství prožité částečně v rodině její tety v Gatesheadu a později v loowodském vzdělávacím institutu, kde zažila tělesné tresty, ponižování a beznaděj (odtud zřejmě pramení občasné sadistické umisťování románu v knihovnách i do sekce "dětská literatura").

Ve druhé polovině pak osmnáctiletá Jane odchází do Thornfieldu vychovávat Adélku Varensovou, schovanku majitele panství Edvarda Rochestera. Fukunagiho scenáristka Moira Buffini se drží nejdůležitějších pasáží knihy i metafor autorky a nesnaží se vnášet do příběhu nové dějové prvky. (Franco Zeffirelli ve své adaptaci z roku 1996 posílil líčení loowodského internátu a exponoval pocity křivdy a bezpráví, stejně jako odvahu a loajalitu malé Jane vůči své kamarádce.)

Hlavní je období dospělosti

Fukunaga se více zaměřil na období dospělosti. Film začíná v téměř poslední části románu, kdy zraněná Jane utíká před bývalým snoubencem Rochesterem. Režisér "odvypráví" minulost hrdinky retrospektivně, když se Jane pod pseudonymem Elliot usazuje jako učitelka dívčí venkovské školy daleko od Thornfieldu.

Snímek staví na výrazné struktuře silných emocí - lásky, radosti, strachu, nenávisti a lítosti - aniž sklouzává k melodramatu. Bezhlavý útěk Jane zčásti snímaný ruční kamerou okamžitě evokuje úzkost a nejistotu provázející hrdinku. Tato emoce je ještě stupňována nezvyklou četností scén, kdy se dívka bezcílně trmácí po vřesovištích. Pocit neštěstí je mnohem silnější než vyčerpání, zima a hlad.

Vzpomínky na dětství se objevují pouze letmo, o to výrazněji v nich však Fukunaga znovu čaruje s emocemi. V několika málo scénách dokáže vykreslit krutost Janiny tety a jejích dětí i neadekvátní přísnost ředitele a vychovatelek loowodské školy. Větší část retrospektivy pak tvoří rozvíjející se porozumění a láska Jane a Edvarda. Na rozdíl od romantických komedií typu Deník Bridget Jonesové (či milostných filmů na náměty knih Rosamunde Pilcher) však postrádá slazení příběhu romantickými prvky, stejně jako falešný příslib odměny v podobě krásného, bohatého a empatického manžela pro "průměrnou" ženu.

Nezradit sebe samu

Fukunaga vidí Jane Eyre (v souznění s autorkou) jako hrdou a inteligentní dívku, která je věrná svým zásadám a morálnímu kodexu. Její konání, byť provázené utrpením a bolestí, se řídí podle základního pravidla: důležité je nezradit sebe samu, zůstat věrná svým přesvědčením a názorům. Fukunaga i Buffini vyzdvihli i hrdinčinu úvahu nad životem mužů a žen v tehdejší společnosti. Dívka (a spisovatelka) ho vidí především v omezených možnostech žen vzdělávat se, cestovat a samostatně se rozhodovat.

Stejně jako kniha nese film poselství, které je cizí řadě současných snímků. Kromě houževnatosti žen je jím vztah muže a ženy, jenž stojí na základech porozumění, úcty a náklonnosti. Hrdina i hrdinka mají negativní vlastnosti, byť je jim společná laskavost a ochota pomáhat těm, kteří si jejich pomoc zaslouží a potřebují ji. Edvard a Jane se setkávají v životní situaci, kdy k sobě musí trpělivě hledat cestu.

Edvard si po prožitém zklamání a zradě rodiny vytvořil obranný mechanismus vůči okolnímu světu, kterým je zdánlivá hrubost, nepřístupnost a pohrdání. Jane je vytýkána "zlostná" povaha, čímž má být její otevřenost a neochota hrát různé "sociální hry". V době, kdy byla jednou z největších hodnot křesťanské společnosti pokora, je tato vlastnost vykládána jako významná charakterová vada.

Edvarda ani Jane nezajímá původ a ne/majetnost toho druhého. Při budování přátelského vztahu zjišťují, že můžou být před sebou vzájemně tím, kým skutečně jsou a že jsou si rovni. Právě proto mezi nimi vznikne silné pouto, neboť na druhém neoceňují pouze přednosti, ale dokážou pochopit i jeho slabost.

Příliš hezcí nehezcí hrdinové

Právě při vystavění vztahu Edvarda a Jane se však Fukunaga významně prohřešuje proti záměru autorky. Spisovatelka stvořila ústřední pár jako dvojici "nehezkých" lidí - vztaženo k fyzické kráse. Jane Eyre při popisování nevzhledného Edvarda říká: "Je pravda, že krásu vidí ten, kdo ji chce vidět." Na otevřenou otázku pana Rochestera, zda je hezký, také popravdě odpovídá: "Nejste." (Obojí citováno z českého překladu Jarmily Fastrové.)

Byť jsou ve filmu představitelé hlavních rolí Mia Wasikowska (Alenka v říši divů) a Michael Fassbender (Hanebný parchanti) nalíčeni a učesáni tak, aby neodpovídali konvenčním ideálům krásy, nemůžeme je vnímat jako "nehezké". V knize je Jane neustále hodnocena jako "ošklivá" či "nedostatečně hezká" a Edvard ji často oslovuje "skřítku". Oba však odmítnou fyzicky krásné partnery, protože je nedokážou mít rádi pro jejich charakter.

Nicméně oba představitelé hlavních rolí jsou velmi přesvědčiví. Wasikowska ztvárnila na rozdíl od předchozích Jane skutečně mladou dívkou, která byla ještě nedávno dítětem. Herečky Rutch Wilson (2006) i Charlotte Gainsbourg (1996) postrádaly hravost a naivitu, kterou Wasikowska používá ve chvílích, kdy se její Jane odpoutává od společenské konvence.

Fassbender uvěřitelně hraje Rochestera, který se velmi nenápadně mění z hrubiána v sympatického přítele. Jak odlišný je Orson Welles v adaptaci z roku 1943, jež je poplatná době vzniku i tehdejším rolím mužů a žen. Až do konce filmu vystupuje jako krutovládce a vyvolává pocit, že si ho Jane Eyre (Joan Fontaine) bere ze strachu. Adaptace od 90. let ji líčí jako sebevědomou hrdinku, která se nebojí diskutovat se svým zaměstnavatelem, zatímco Fontaine je v těchto scénách ufňukaná a lítostivá. Svou emancipaci evidentně prodělali i herečky a režiséři.

Inspirace gotickým románem

Fukunaga na rozdíl od většiny předchozích adaptací dokázal z předlohy vytěžit i inspiraci gotickým románem. Přiznal, že jeho oblíbeným filmem je zmíněná, v podstatě hororová adaptace z roku 1943, a vytvořil několik diváckých "lekaček", jež opět násobí pocity hlavní hrdinky (a publika). Krajinu vidíme buď zalitou sluncem, nebo zahalenou mlhou a ponurým tichem. I obraz přispívá k výstavbě silné emoční atmosféry.

Fukunaga publikum vnořuje do temnoty Thornfieldu, v níž postavy ozařují pouze oheň v krbech a svíčky. Notná část příběhu se navíc odehrává v noci, což souvisí s temným tajemstvím věže panského domu. K dokreslení citové mapy přispívá nevtíravá a komorní hudba Daria Marianelliho; přesto by nemusela zaznívat tak často, ticho může v emočně vyostřených situacích působit dramatičtěji.

Fukunaga se vydal trochu jinou cestou než jeho předchůdci. Jeho film není lineárním vyprávěním ani kašírovaným příběhem, v závěru nechává více prostoru pro interpretaci. Zachycuje to, co je podle něj nejdůležitější - pestrost emocí spojených s počínáním postav. Nesnaží se je však přepínat, navozuje je lehce, bez klišé a laciných žánrových postupů. Scénám, v nichž mají emoce zásadní význam, nechává záměrně větší prostor. Do filmu se tak dostává i erotické jiskření, které ovšem není viktoriánskému románu cizí (byť je podobně jako ve filmu pečlivě kódováno).

Výsledkem je příběh, jenž nese stále aktuální poselství a nelítostně vzbouzí silné emoce, jichž se lidé často bojí. Pokud publikum na tento záměr nepřistoupí, nemůže se filmu "přiblížit" (jako například novináři dívající se při projekci neustále na hodinky). Tady totiž platí: Kdo se bojí (emocí), nesmí do kina (na Janu Eyrovou).

Jana Eyrová
Jane Eyre
Žánr: Drama, Romantika
Režie: Cary Fukunaga
Obsazení: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Jamie Bell, Holliday Grainger, Judi Dench, Craig Roberts, Sally Hawkins, Imogen Poots, Sophie Ward, Tamzin Merchant, Jayne Wisener, Simon McBurney, Valentina Cervi ad.
Délka: 120 minut
Premiéra ČR: 28.07.2011

autor: Iva Baslarová | 30. 7. 2011 14:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama