Slovem gaidžin Japonci označují cizince, lidi odjinud. Snaživý americký novinář Jake Adelstein jej v redakci tokijského deníku Meičo Šimbun slýchá často. Na jediného bílého reportéra pohlížejí cholerický šéfredaktor i hlavní editorka s pochybami a předsudky. Jsou přesvědčeni, že gaidžin jako on nemůže porozumět zdejší mentalitě. Adelsteinův první publikovaný článek, v němž případ zloděje kalhotek neprozřetelně odbude coby městskou legendu, jim dává za pravdu.
Idealistického Američana však počáteční neúspěch neodradí. Stejně jako další, podobně ambiciózní postavy osmidílné minisérie je odhodlán najít své místo v silně hierarchizované společnosti. Pokud chce Adelstein zasvěceně psát o zločinech, bude muset především porozumět ambivalentnímu postoji policie k jakuze, japonské obdobě mafie.
Objasnit by mu jej mohl detektiv Hiroto Katagiri. Jejich první konfrontace ještě končí výhružným příkazem "O tomhle ani čárku", s každým dalším setkáním si ale důvěřují víc. Pomalu se stávají spojenci, možná dokonce přáteli. Když pravidelně chodí do nočních klubů za informacemi i povyražením, Adelstein se seznamuje také se Satem. Málomluvným, vždy dokonale upraveným mladíkem z jakuzy.
Ten se ve strukturách zločinecké organizace, která je řízená přísnými pravidly i rituály a nepřipouští selhání, teprve rozkoukává. Svou nezkušenost a nejistotu maskuje sebevědomou fasádou, obdobně jako jeho americký vrstevník. Oba sledují v zásadě tentýž cíl - pochopit složitý systém s vlastní soustavou kódů a získat respekt nadřízených. Novinář Adelstein se kvůli tomu zřejmě bude muset vzdát ideálů a černobílého chápání spravedlnosti, člen mafie Sato zase několika článků prstu.
Silná touha po seberealizaci v tvrdě konkurenčním prostředí pohání též Samanthu. Cílevědomá Američanka dělá hostesku v tokijském nočním klubu. S uspořenými penězi by chtěla rozjet vlastní byznys, na krku má ale nesplacené dluhy a nad sebou podezřívavého šéfa.
Ačkoli v polovině série divák uvidí i souboj na ostří nože, propletené příběhy několika postav hledajících smysluplnou životní náplň nabízí primárně řez různými vrstvami japonské společnosti, ne napínavou akci.
Když vládla jakuza
HBO sérii propaguje jako projekt Michaela Manna. Diváci očekávající stejně semknutou a strhující podívanou, jakou nabídly jeho akční thrillery Nelítostný souboj nebo Collateral, mohou být z pomalu rozplétané sítě transakčních vztahů rozčarováni. Ve skutečnosti ale Mann přišel k hotovému scénáři a natočil pouze pilotní díl. Tokyo Vice je především dílem dramatika J. T. Rogerse a skutečného Jakea Adelsteina, z jehož memoárů Tokyo Vice: An American Reporter on the Police Beat in Japan čerpá.
Adelstein se v 90. letech minulého století opravdu stal prvním americkým žurnalistou v japonských novinách. Toto časové zasazení série zachovává. Na přelomu milénia se jakuza nacházela na vrcholu moci a sebevědomě zasahovala do práce policie, což je zásadní pro příběh prozkoumávající šedou zónu mezi zákonným a nezákonným jednáním.
Střet gangsterů s policisty představuje Mannovo oblíbené téma, které zpracoval i ve filmu Miami Vice, vycházejícím ze stejnojmenného seriálu. Právě jeho názvem se zase inspiroval Adelstein při vymýšlení titulu své knihy.
Kromě toho je Michaelu Mannovi blízká japonská kultura a k činnosti investigativních reportérů přičichl již ve filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho z roku 1999. Když byl tedy namísto původně zvažovaného, ale vytíženého Destina Daniela Crettona osloven, zda by nezrežíroval první epizodu, neváhal.
Šlo o prozíravou volbu. Nad Mannovým návratem k režii, sedm let po thrilleru Hacker, se tají dech. Adelsteinovo seznamování s japonskými kulturními specifiky, zahrnujícími rituální sebevraždy i sebedestruktivní pracovní nasazení, diváka okamžitě vtáhne. Koncentrované vyprávění prakticky neopouští hledisko protagonisty. K navození vychýlené, polosnové atmosféry Mann využívá subjektivní pohledy a zvuky, širokoúhlé záběry se spoustou negativního prostoru nebo znejisťující detaily snímané ruční kamerou.
Nikoli dialogy, ale moderní městská architektura s přemírou chladných lesklých povrchů a design náladotvorně nasvícených interiérů nám pomáhají pochopit, co zažívá člověk snažící se splynout s cizím světem. Po efektním i efektivním úvodu, v němž skoro každý vrstevnatě komponovaný záběr budí bázeň či úžas a hraje mnoha významy, však následuje nápadný kvalitativní sešup.
Noční život
Další čtyři epizody, které byly prozatím zpřístupněné novinářům, se příliš nevymykají televiznímu standardu. Po ustavujícím záběru postav přicházejících do místnosti zpravidla následuje konvenční střih z jednoho mluvícího herce na druhého. Scény se podstatně víc opírají o dlouhé dialogy. Kompozice jsou plošší, řazení záběrů předvídatelnější. Zpočátku sevřené vyprávění se stále víc rozevírá a energie vyprchává.
Zbytek série si uchovává alespoň podmanivý neo-noirový vizuální styl. Nadále realisticky zobrazuje japonské reálie, zejména noční život ve stále bdělém Tokiu. Záběrování už ale není srovnatelně nápadité a atmosféra tak intenzivní. Až na pár inscenačně neotřelých scén, mimo jiné právě souboj s noži a meči, je příliš zjevné, že sledujeme jen chabý odraz Mannovy první epizody.
Menší obrazovou a vypravěčskou dynamiku částečně vyvažuje poutavý vývoj. Zprvu lehce schematické postavy se s přibývajícími odhaleními a rostoucí spletitostí vztahů stávají morálně stále méně a méně jednoznačnými. Dokážou zůstat věrné svým hodnotám, zatímco se snaží prorazit do zdejšího prostředí?
Dilematům dodávají na uvěřitelnosti dobře vybraní herci jako Ken Watanabe, Rinko Kikuči nebo Ansel Elgort. Osmadvacetiletý herec známý z filmů Hvězdy nám nepřály nebo Baby Driver kvůli hlavní roli absolvoval kurz bojového umění aikido i japonštiny.
Novinář Adelstein se nehodlá spokojit s rolí pozorovatele. Jak naznačuje úplně první scéna, kdy se setkává s viditelně nebezpečnými a nespokojenými muži, nelze psát o zločinu a nepřijít s ním do kontaktu. Po této schůzce se děj vrací o dva roky zpět, na začátek protagonistovy cesty vzhůru i do podsvětí zároveň. Celá série je pak symptomaticky založena na oddalování střetu různých mocenských frakcí, který se vzhledem ke křehkosti udržovaného míru zdá nevyhnutelný.
Vyjma excelentní první epizody se Tokyo Vice od konkurence nakonec tolik neliší vizuálním jazykem, nýbrž rozvážným, neuspěchaným tempem. Po prvních pěti dílech působí jako kriminální série, ve které se toho moc neděje, ale neustále se k něčemu zlému schyluje, což stačí, aby se člověk díval dál. Jen nejspíš nebude napjatě hltat každou minutu.
Vzhledem k atraktivitě světa jakuzy, do něhož Adelstein pronikl jako málokdo, se ale při sledování natahované vztahové mozaiky s neurčitým zacílením stejně dostavuje pocit promarněného potenciálu.
Tokyo Vice
Tvůrce: J. T. Rogers
První tři epizody jsou s českými titulky k vidění na HBO Max.
