Postava v dlouhé sukni sedí s roztaženýma nohama zády k publiku. Postupně si tahá z rozkroku jeden červený šáteček za druhým, až vyndá balonek. Bohužel je ale růžový, a tak pokračuje dál. Vyjímá další a další kousky červené textilie - až konečně nahmatá bleděmodrý míček. Něžně jej bere do náruče a rozpláče se štěstím. Ten růžový si odnáší za zády tak, aby ho nikdo neviděl.
Scéna pochází z novocirkusového představení #since1994. Název odkazuje k tomu, že v něm hraje šest performerek mladších 30 let, obsah pak k nerovnostem, kterým čelí ženy v umění i tchajwanské společnosti. "Jsme první a jediné tchajwanské uskupení, které se zaměřuje čistě na ženský cirkus a zároveň jej i řídí žena," říká Mej, členka souboru Eye Catching Circus a autorka inscenace. V rodné zemi založila také platformu pro ženy v této branži, aby jim nabídla nové způsoby a příležitosti, jak se v převážně mužském odvětví uplatnit.
Nad genderovou problematikou se zamýšlela už jako studentka Národní tchajwanské školy performativních umění, kam docházela od deseti let až do dospělosti. A už tehdy jí vyučující rozmlouvali, aby se nezabývala "jen" ženskou tematikou. "Tchajwancům to stále přijde marginální," vysvětluje. Je prý velmi neobvyklé, aby se umělci vůbec vyjadřovali k otázkám spojeným s postavením žen a mužů ve společnosti.
Východoasijská země přitom patří k nejliberálnějším v regionu a situace ohledně genderové rovnosti se tam v posledních letech výrazně zlepšuje. Oproti Česku je dokonce v mnoha ohledech napřed. Letos v květnu dokončila mandát první tchajwanská prezidentka, jejímu současnému nástupci sekunduje viceprezidentka a od roku 2019 ostrov uznává manželství pro všechny.
Společenské struktury jsou ale stále poměrně patriarchální. Mej a její kolegyně ze souboru Lan vysvětlují, že většinová společnost nemá o otázkách spojených s feminismem velké povědomí a hlavně není příliš zvyklá o nich diskutovat. Kulturní tradice prý velí ve veřejném prostoru spíše mlčet, moc nekomentovat životy druhých a nemluvit o tom svém. Snadno se tak může stát, že Tchajwanci v některých otázkách působí zdánlivě liberální, ve skutečnosti ale jen nevyjadřují názor.
Podle performerek však takový postoj skýtá i výhody. Tchajwanci nemají ve zvyku šmahem odsuzovat myšlenky, které neznají. "Jsou vlastně docela otevření. Pokud tedy nikdy neslyšeli o ženském cirkusu a nemusí se jim ten nápad líbit, dají tomu šanci. A pokud se jim to nebude pozdávat, budou si spíš držet odstup a pozorovat, jak se to vyvine, než že by jej hlasitě odsuzovali," vysvětluje Lan tamní mentalitu. Na druhou stranu tato "kultura mlčení" vede k tomu, že spousta problémů zůstává nepojmenovaná a různé neviditelné bariéry se upevňují.
Podle Mej a Lan se to v případě žen týká hlavně vzhledu. "Žena by se měla především jako žena upravovat - mít dlouhé vlasy, vystupovat a oblékat se feminně," parafrázují všeobecnou představu. Jak ostře tchajwanská společnost odsuzuje ženy na základě vzhledu, ilustrují případem z nedávné olympiády. Tam se boxerka Lin Jü-tching setkala s podobnou kritikou a osočováním, že je muž, jako její alžírská kolegyně Imán Chalíf.
Ani jedna vzhledem neodpovídá stereotypním představám o ženách. Obě byly také vyloučeny z loňského mistrovství světa, protože údajně neprošly DNA testy. Jenže Světovou boxerskou asociaci vedenou Rusem Umarem Kremljovem, která turnaj organizovala, Mezinárodní olympijský výbor již neuznává a výsledky testů nikdo neviděl.
Tchajwanka Lin Jü-tching vyhrála v Paříži zlato v kategorii do 57 kilogramů. "Ale lidé ji podporují spíš navzdory jejímu vzhledu. Berou to tak, že je to naše národní reprezentantka, a tak se to sluší," vysvětluje Lan.
Otázkou, zda žena může být silná a nevypadat při tom feminně, se soubor Eye Catching Circus zabývá také v představení #since1994. V závěrečné části, kdy ženy předvádějí akrobatické prvky na kovovém rámu, dělá Mej shyby, i při tomto náročném cviku se ale křečovitě usmívá téměř jako Barbie.
Motiv panenky, která jen mlčí a slouží k potěše mužského oka, se v díle objevuje opakovaně. Jedna performerka se mění v plastovou figurku v růžovém overalu tak přesvědčivě, že snad ani nemrká. Záhy ale roli hodné dívky opouští a začíná svou ženskost využívat spíš vypočítavě, jako svůdná femme fatale. Vábení završuje působivým artistickým vystoupením, kdy se pokládá na záda a špičkami nohou nad sebou v různých kreacích roztáčí malý stolek.
V #since1994 se objevují i další klasické cirkusové dovednosti, jako je žonglování nebo práce s kruhy. Pětice vystupujících - šestý člen souboru pochází z divadelního prostředí a je nebinární - bravurně ovládá také prvky akrobacie, gymnastiky a tance, to vše s precizní technikou. Trénink probíhající od útlého dětství je na jejich tělech znát.
Mej vysvětluje, že cirkusové umění, jak se jej na škole učily, čerpá z čínské akrobatické tradice staré okolo dvou tisíc let. Její vlastní chápání nového cirkusu ale do značné míry vychází také ze západní podoby současného tance a fyzického divadla. "Jsem jako houba, nasávám různé vlivy. Čerpám z čínské tradice i toho, co vidím na internetu. Naše pojetí nového cirkusu také dost ovlivňuje, jaká je dramaturgie tchajwanského Národního divadla," vyjmenovává Mej.
Na Tchaj-wanu už se soubor Eye Catching Circus etabloval, #since1994 je jeho nejznámějším projektem. Uskupení s ním objelo Francii a Velkou Británii, evropské turné zakončuje právě v Česku, kde ho lze vidět až do 1. září. I přes tyto úspěchy musí Mej tchajwanským novinářům odpovídat na otázky, které se týkají jejího těla, nikoliv tvorby. "Jak si udržujete figuru, jíte jen jedno jablko denně?" parafrázuje. "Máme před sebou ještě dlouhou cestu," shrnuje.
