Přežil vážnou autonehodu, v čele DAMU obnovil Disk. Zemřel divadelní nestor Horanský

Kultura ČTK Kultura, ČTK
Aktualizováno 8. 1. 2023 20:11
Držitelem zlaté medaile Akademie múzických umění i Ceny ministerstva kultury za šíření české kultury byl Miloš Horanský. Divadelní režisér, básník a porevoluční děkan pražské DAMU zemřel tuto sobotu ve věku 90 let.
Už za pandemie režisér Miloš Horanský přebral od rektorky pražské DAMU Ingeborg Radok Žádné (vlevo) zlatou medaili AMU.
Už za pandemie režisér Miloš Horanský přebral od rektorky pražské DAMU Ingeborg Radok Žádné (vlevo) zlatou medaili AMU. | Foto: ČTK

O úmrtí s odkazem na choreografa Zdeňka Prokeše informovaly Divadelní noviny. Horanský režíroval takřka do posledních let, v pražském Studiu Hrdinů před sedmi roky adaptoval román Pan Theodor Mundstock od Ladislava Fukse. Titulní roli pouličního metaře ochromeného strachem z transportu a smrti tehdy ztvárnil Vojtěch Dyk.

Horanský často dramatizoval literární předlohy, pro jeviště upravil například Mladého muže a bílou velrybu od Vladimíra Párala, Legendu Emöke od Josefa Škvoreckého nebo Hlavu XXII spisovatele Josepha Hellera. Po revoluci opakovaně pracoval v pražské Viole. Pro ni na přelomu tisíciletí připravil úspěšnou jevištní koláž z díla a života francouzské spisovatelky Marguerite Durasové, ztvárněné Lubou Skořepovou, nebo adaptaci Máje od Karla Hynka Máchy s herečkou Bárou Hrzánovou. A dodnes má Viola na programu Neumím jinak než láskou, což je Horanského inscenace z roku 2013 o Boženě Němcové v hlavní roli s Tatianou Dykovou.

"Profesor Horanský byl mimořádná osobnost v oblasti divadla, literatury a péče o kulturu mluveného projevu. Jsem rád, že jsem mu mohl udělit medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření jména české kultury doma i ve světě," uvedl na Twitteru ministr kultury Martin Baxa z ODS.

Právě za tuto stranu Horanský na Kroměřížsku roku 1998 kandidoval do Senátu. Neuspěl, skončil čtvrtý. Předvolební mítinky netradičně začínal četbou své básně a následně vyzýval potenciální voliče, aby mu říkali různá přísloví, a "trochu se pak zamyslíme nad jejich smyslem", popsala v reportáži Mladá fronta Dnes. Ještě v novém tisíciletí Horanský avizoval, že "kdybych byl premiérem, tak první, co udělám, je, že dám peníze na kulturu". Za prioritu označoval "zduchovnění" národa. "Můžeme mít ohromnou železnici a můžeme mít ohromné fabriky a bůhvíco jiného, a přitom můžeme mít duchovně pochroumaný národ," varoval například v Deníku.

Proti režimu

Miloš Horanský se narodil roku 1932 na Slovensku. Zkraje 50. let vystudoval divadelní režii na pražské DAMU i brněnské JAMU. Následně působil v Novém Jičíně, Opavě, Ostravě a pražském Divadle E. F. Buriana, kde zažil sovětskou okupaci.

Právě roku 1968 se zapojil do činnosti protirežimního Klubu angažovaných nestraníků, kvůli čemuž pak na začátku normalizace z politických důvodů pozbyl angažmá na dva roky. "Během té doby jsem byl na volné noze, dělal jsem pod jinými jmény to a ono. Nebylo to jednoduché, měl jsem ale něco našetřeno a moje žena, lékařka, práci neztratila, takže jsme to zvládli," popisoval.

Patřil do okruhu tvůrců experimentálního Bílého divadla, v první polovině 70. let se pak stal uměleckým šéfem Západočeského divadla v Chebu, kde musel skončit po vážné autonehodě. Mikrospánek za volantem ho tehdy málem stál život.

Po rekonvalescenci strávil deset let v libereckém Státním divadle F. X. Šaldy, kde byl opět i uměleckým ředitelem a mimo jiné tam angažoval Borise Rösnera. Mezi roky 1984 až 1989 následně pracoval v kladenském oblastním divadle, tehdy spojeném s mladoboleslavskou scénou. "Napřed jako šéf, jeden rok, protože jsem se kádrově znelíbil bolševikům a s vedením sboru byl konec," vzpomínal.

Celou dobu bydlel v Praze, kde byla zaměstnaná manželka. "Když jsem pracoval na Kladně a v Boleslavi, dalo se bez problémů dojíždět. V Liberci, v Ostravě nebo v Chebu to bylo horší, tam jsem vždycky přes týden zůstal a vracel se domů na víkendy," vzpomínal na "velmi potulný život", kdy se s ženou vídali "jednou za týden nebo za čtrnáct dní".

Obnova Disku

V letech 1991 až 1993 se Horanský stal uměleckým šéfem pražského Divadla ABC, koncem dekády pak i předsedou rady Státního fondu kultury. Již od začátku 90. let také vyučoval na DAMU. V letech 1994 až 1997 byl zvolen jejím děkanem.

Tehdy rozkolísanou divadelní školu stabilizoval. Otevřel nové prostory knihovny, v reakci na podle něj "burcující personální stav české teatrologie" prosadil založení katedry teorie a kritiky, a především inicioval vznik nového Divadla Disk. To bylo vybudované za 112 milionů korun ve vnitrobloku školy a nevyužívaném průchodu mezi Karlovou a Řetězovou ulicí.

Disk, kde si studenti mohou ověřovat tvůrčí schopnosti, předtím desítky let existoval v Karlově ulici. Roku 1993 se však kvůli restitucím a požadavkům na vyšší nájemné od nového vlastníka musel vystěhovat. Od té doby absolventi prakticky neměli, kde završit studium. Přechodný azyl našli v Divadle v Celetné.

Horanský dle vlastních slov procházel zlikvidované biografy a dlouho marně hledal vhodné prostory pro Disk, než jej napadlo řešení v areálu školy. Finančně nákladný projekt, na nějž přispěli také mecenáši a veřejnost, jako děkan protlačil i na ministerstvech kultury a školství. "Bude to něco jako 'národ sobě' v malém," sliboval v Lidových novinách.

Ještě v čele DAMU poklepal na základní kámen nové scény, při němž zaznělo přání, ať je Disk "slavnější než Národní divadlo a ať nikdy neshoří". V podobě navržené ateliérem Sial a architektem Karlem Hubáčkem, tvůrcem věže na Ještědu nebo prostor libereckého Naivního divadla, pak Disk otevřel v únoru 1999.

Tou dobou už Horanský na škole, která ho jmenovala profesorem, zase jen učil.

Ruce Goliášovy

"Charakterizovat studium při rozličnosti a odlišnosti kateder je nesnadné až nemožné, ale pokusme se," odvětil roku 1996 na dotaz Lidových novin, zda by uměl pojmenovat, co DAMU obnáší. "Je to co nejobsažnější zkušenost s divadelností jako projevem mocné sociální síly, místem kontaktu, kdy se bytost otvírá sama sobě, aby se mohla dát ostatním. Schopnost dialogu, talent komunikovat je velké existenciální obohacení bez ohledu na profesní využití," řekl s dovětkem, že škola klade velký důraz na řemeslo.

Za základní předpoklad pro pedagogy pak vedle tvůrčího rozměru označoval schopnost podněcovat studenty a vydat ze sebe zkušenosti. "Jde o jakousi podprahovou dovednost zažehnout a předat plamen," přirovnával.

Miloš Horanský dlouhodobě spolupracoval s rozhlasem, často přispíval recenzemi nebo politickými komentáři do Lidových novin. Od mládí také psal poezii. Na srpnovou okupaci v roce 1968 zareagoval tragickou elegií Ruce Goliášovy, která byla vyvezená do Západního Německa a vysílaná mnichovskou rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Text, jejž psal šest týdnů a který zabíral 13 stran strojopisu, v říjnu 1968 vložil do obálky bez adresy a požádal příbuzného, aby ji vhodil do schránky za československými hranicemi.

Podobně jako v případě nesrovnatelně slavnějších fotografií Josefa Koudelky autor bolestného zpěvu nad osudem země zůstával desítky let známý pod pseudonymem. Že se skrývá pod jménem Jan David, prozradil Miloš Horanský až v září 1990 na tiskové konferenci v kavárně Viola.

Během sametové revoluce pak rozšířil Ruce Goliášovy na svébytný básnický diptych, když k nim přidal poemu Ruce Davidovy. Společně je vydalo nakladatelství Akropolis.

Ohledně své básnické tvorby říkal, že už jako sedmnáctiletého se jej češtinář v Kroměříži ptal: "Horanský, jak to, že ze 16 básní máš 12 o smrti?" Budoucí divadelník odvětil, že si monotematického zaměření při psaní nebyl vědomý. "Mám nějaký otevřený účet se smrtí, a dokud ho nesrovnám, nemůžu dál," vysvětloval si to.

 

Právě se děje

Další zprávy