Praha - Představení Dechovka o dobronínské kauze Budínka hraje divadlo Vosto5 v režii Jiřího Havelky už rok. Nyní si soubor vyzkoušel, jaké to je, když umělci z Prahy přijedou divadlo hrát přímo do Dobronína, kde je příběh poválečné msty stále živý.
Režisér Havelka v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč si myslí, že vášně v malé vesnici u Jihlavy hned tak neutichnou. "Myslím, že to úplně vyčištěné nemůže být nikdy, protože je to druh československé kauzy, kterou si trochu hýčkáme, hlavně umělecky, a jsme rádi, že tady taková kontroverze je. O čem by se všichni bavili, točili a hráli?" ptá se.
Havelka momentálně v Dejvickém divadle zkouší se Simonou Babčákovou, Bárou Polákovou nebo Jaroslavem Pleslem představení o autismu. Nejraději by ale režíroval hru bez tématu. Nebo o autorovi Stalinova pomníku.
Kromě toho učí na DAMU a nedávno si odskočil ztvárnit roli výtvarníka Jakuba do seriálu Jana Hřebejka Až po uši, který od začátku listopadu běží na HBO. Upozorňuje ale, že jako herec má jednu a půl polohy plus schopnost zahrát hrocha nebo opici.
Aktuálně.cz: Jak vznikl nápad, že pojedete hrát Dechovku do Dobronína?
Jiří Havelka: Ten tam je přítomný od začátku. Znal jsem ten sál, kde probíhala jednání zastupitelstva, proto jsme od začátku v Praze hledali nějaký prostor s jevištěm, takový ten vesnický, sokolský, kde se dá dělat zábava, tancovačka. Aby to nebyl příběh lidí z té vsi, nebo nějaké hledání vraha a ukazování na viníka, ale aby to byl příběh toho prostoru - sálu, který to všechno zažil. I když v Dobroníně to není ten jeden sál, kde teď rokuje zastupitelstvo.
Takže jsme hledali a našli Baráčnickou rychtu. Touha zahrát si v Dobroníně se naplňovala čím dál víc tím, jak do Prahy na Baráčnickou jezdili lidé, kteří byli pro naše postavy výraznou inspirací.
A.cz: Místní přišli na obě dobronínská představení?
Místní přišli. Myslím, že víc jich tam bylo poprvé. Někteří se účastnili diskuse a přišlo jim to řekněme nevyrovnané. A tak jsme diskutovali a na konci to skončilo velmi dobře, takovým vzájemným očištěním. Ale myslím, že ti, kteří s tím byli hodně vnitřně v rozporu, na diskusi nešli. Šli rovnou dolů do hospody. A druhý den přišli už jenom ti hodně dobře naladění. Říkali samou chválu, a že jim to v lecčems fakt pomohlo.
Místní novinářka mi říkala, že nejvíc ji štve, že situace se vždycky už uklidní a pak přijede někdo a zase to chce otvírat. Tak jsme měli takovou dobrou dlouhou diskusi o tom, jestli se to vůbec dá uzavřít, jestli to někdy může vyhnisat a být v pohodě tak, že nebude vadit, když tam přijede divadlo nebo se pustí dokument.
A.cz: A k čemu jste došli?
Já jsem říkal, že pokud to uklidnění může být tak lehce narušené, tak to asi žádné uklidnění nebo vyčištění není. Otázka je, jestli to vůbec jde. Samozřejmě vymírají očití svědci, přichází hodně obyvatel odjinud, nicméně v té vesnici není jediná cedule, která by událost nějak ozřejmila. Ale je tam ten kříž na louce. Popravdě - já si myslím, že to úplně vyčištěné nemůže být nikdy, protože je to druh československé kauzy, kterou si trochu hýčkáme, hlavně umělecky, a jsme rádi, že tady taková kontroverze je. O čem by se všichni bavili, točili a hráli?
A.cz: Vy sám v Dechovce vidíte někde tu vinu, nebo si to raději nepřipouštíte?
My jsme nechtěli očišťovat nebo vyrovnávat nebo si sebemrskačsky ukazovat, jací jsme my Češi taky byli svině. Tenhle umělecký pohled mě vlastně dost irituje, protože není moc co odhalovat. Dávno se to všechno ví, neodhalujeme žádné tabu. To, co je na tom zajímavé, je ta současnost. Jaký druh vášní ta kauza probudila. Že ještě žijí očití svědci. Že stačí zahrát na sudetoněmeckou notu a stanete se prezidentem.
A.cz: O co vám tedy v představení šlo?
Nejvíc mi šlo o to, o co vždycky. Jestli se přítomným prožitkem, tělesnou přítomností aktérů, můžu na divadle dostat někam dál než jen k podání informace, než ke komunikaci formou znak a jeho význam, jestli může být divadlo skutečné živé, autentické, politické a jedinečné, naprosto jiné než dokument nebo hraný film. Jestli můžu využít diváky jako figuranty simulace.
Kauza Budínka
- V srpnu 2010 našla policie na louce Budínka u Dobronína kosterní pozůstatky. Analýzy ukázaly, že patřily nejméně třinácti lidem.
- Podle některých zpráv ostatky patřily Němcům, které měli místní obyvatelé během poválečných oslav ubít lopatami a motykami.
- Nález ostatků vzbudil v Dobroníně velké emoce. Na louce Budínka vztyčil jeden z dobronínských obyvatel na jejich památku železný kříž.
- Ostatky byly pietně pohřbeny v září 2012 na jihlavském hřbitově. Státní zastupitelství v říjnu 2013 případ odložilo.
Záměrně jsme to chtěli vztáhnout na tři jednotlivé obrazy, které fakt vyrovnané nejsou. Ta hra nechce být objektivní, protože prostě objektivní být nemůže. Není tam záměrně obraz o tom, co dělali Němci Čechům. Dělali strašná zvěrstva…
Dechovka je zacílená na Čechy. Nejde o to, řešit, kdo komu co udělal, stejně to nejde v té komplexnosti historických důvodů znovu prožít. Dostali bychom se k nekonečnému dětskému řetězci: on byl první, ale on si začal, ne on si začal… Spíš mě zajímá, jak je možné, že se zastupitelstvo hádalo, jestli má být pomník vysoký 141, nebo 142 centimetrů… Myslím, že z toho nikdo nevychází jako hajzl. Ti hajzlové jsou jasně Kautzingerové, co si rychle nandali pásky. A to byli hajzlové za každého režimu. Nějaké procento deviantů je v každém národě. Ti jsou schopní zmanipulovat frustrace národa a udělat takovouhle kolektivní pomstu. Vinu nikdy nenese národ, ale jednotlivci, kteří jsou pro vlastní přežití schopní udělat strašně nemorální věci.
A.cz: Na stránkách DAMU uvádíte, že se snažíte hledat novou roli pro divadlo ve věku virtuálních médií a nalézáte ji v síle imaginace a v nárocích na divácké vnitřní napojení. Jak to funguje?
Baví mě objevovat pokaždé nový divadelní jazyk. Dechovku bych neudělal, kdyby mě najednou s Karlem Tománkem nenapadlo udělat ji ve třech časově odlišných obrazech a v hospodě. Diváci jsou občané na zastupitelstvu, účastníci oslav otevření sálu. Jak to bývá na tančírnách, sedí okolo, takže se i přesouvají. Jsou nejpodstatnější součástí scénografie.
Divák je skutečně dovršitel díla, on je to gró. Ne to, co my jsme vymysleli a připravili. Divák přijde, a buď se něco zažehne, nebo nezažehne. A když se to zažehne, tak se pak dostane na hodinu do nějaké jiné hry. Hry, ne že mu namlouvám realitu… I když zrovna v Dobroníně se stalo, že přišel nějaký starý pár, když už představení běželo. Vstoupili a slyším je, jak říkají: hele, tady je dneska zastupitelstvo, vždyť tu mělo být divadlo. A šli zase pryč.
A.cz: Podívala jsem se na záznam skutečného jednání dobronínského zastupitelstva o pomníku a musím říct, že jste to ve hře skutečně vystihli dost věrně.
Dechovka
Představení Dechovka mohou 24., 25. a 26. listopadu vidět návštěvníci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. V rámci festivalu Akcent se Dechovka představí 27. listopadu. Všechna představení se hrají na Baráčnické rychtě.
Je tam z toho osmdesát procent, minimálně textově, zkoumali jsme tu atmosféru zasedání, to pití minerálek, ale ve výsledku je to divadlo. Divadelní obraz. A to je právě ten rozdíl, to je to, co mě na divadle zajímá. Já se na to sice můžu podívat na YouTube, udělat si názor, ale to je ten intelektuální názor. Navíc to určitě na YouTube nedokoukám. Dám tak minutu max. Ale pak se můžu pokusit to znázornit s živými lidmi jako úplně jiný druh zážitku. Najednou to spoluprožívám, zakouším, tělesně se toho jako divák účastním, vstupují do mě nějaké pocity viny, neviny, pochybování, nejistoty. A je to jenom kvůli tomu, že na obou stranách jsou najednou živí lidé, v hledišti i na jevišti, a to je fakt jedinečný zážitek.
A.cz: Jak poznáte, že v divákovi opravdu něco zažehne?
Hlavně to skutečně poznáte, až když přijdou lidé. Do té doby nevíte nic. Je to klišé, ale to představení je opravdu pokaždé jiné, podle diváků. Oni tomu dávají význam, vlastně i téma. Každý jednotlivě i všichni dohromady.
Já Dechovku vždycky svítím a zvučím, takže už jsem to viděl třeba třicetkrát a mám nějakou rutinu. Ale v tom Dobroníně jsem se takhle klepal, měl jsem úplně studený pot, protože mi najednou přišlo, že ty lidi urážíme. Znovu a daleko intenzivněji jsem si procházel všechny ty pochyby, které jsme měli, když jsme to zkoušeli.
Hodně se to zažehnutí pozná i na tom, že se věci dlouho hrají, že si to lidé řeknou i bez propagace, dlouho se to plní. My nemusíme dělat pro vyprodanost Péráka a Dechovky skoro nic.
A.cz: O čem bude hra, kterou nyní zkoušíte v Dejvickém divadle?
Zkoušíme příběh autistické ženy, která v dospělosti podala zprávu o svém komplikovaném dospívání. Snažíme se ale vyhnout klasickému odvyprávění příběhu ve smyslu postav a jejich zápletek, to umí televize i film daleko lépe. Chápeme autismus jako jiný způsob komunikace a v tomhle smyslu hledáme i trochu jiný klíč k divadelní komunikaci. Samozřejmě každý je úplně jiný, a nikdo přesně neví, co se autistům děje v hlavě. S mnoha jsme se setkali. V dětském i dospělém věku. A snažíme se najít divadelní paralely pro určité jiné chápání času a přítomnosti, prožívání a rozplynutí ega, vnímání slov, detailu, porozumění metaforám či ironiím a podobně. Vždycky je to ve výsledku spíš příběh diváka, jestli přistoupí na nějaký nový jazyk, jestli v sobě objeví tvořivost, jestli rozvibrujeme něco dávno usazeného.
A.cz: Jak se během zkoušení změnila původní podoba představení?
To je vždycky stejné: mění se to hrozně moc. První tři týdny jsem na pochybách, vynervovaný. Přijde mi, že nic nefunguje, a hledají se jiné a jiné vstupy, možnosti. Pak přijde fáze, kdy se objeví nový divadelní nápad, pro mě zajímavý, originální, a začne mě to bavit. Najednou se potká téma, které mě nějak intelektuálně vzrušuje, s objevem nové divadelní komunikace. Pak už většinou vím, že to někam půjde, že to bude růst.
A.cz: Co máte tak říkajíc v ruce, když přijdete mezi herce na první zkoušku?
Když jsou to herci, které už znám, a je to skupina, se kterou už jsem dělal, tak třeba jenom nápad v hlavě. Někdy to je teorie relativity, někdy to je neuvěřitelná zpráva z novin, ale třeba s VerTeDance jsem si říkal, že se prostě zkusíme přišroubovat k podlaze. A představení Korekce nemá nakonec ani žádné téma.
Já vlastně nemám rád, když je na začátku silné téma typu - chci, aby to bylo o smrti. To už spíš nějaký konkrétní lidský osud - třeba o autorovi Stalinova pomníku chci dělat už léta. Ale mě čím dál tím víc zajímá, když tam je nějaký impuls a ono si to to téma hledá. Na Zábradlí ve hře Šílenství jsme se vyloženě snažili, aby to nemělo téma. Chtěli jsme se vyhnout tomu, aby to dávalo smysl. Ale zjistili jsme, že to nejde. Že náš mozek projektuje smysl, nutnost příběhu a souvislostí úplně do všeho. To je prostě naše evolučně daná schopnost přežít. Věci si spojujeme, a proto neopakujeme chyby. Někdy. Vlastně nejde udělat nesmyslnou věc. Udělat představení bez tématu by bylo skvělé, ale stejně si ho tam jako divák naprojektuju.
A.cz: Setkal jste se někdy s hercem, který by nebyl schopný pracovat bez textu a bez struktury?
Jsou samozřejmě divadla, kam raději přijdu s připraveným textem, protože ten stres sám nezvládnu. On ten rozdíl ale není tak velký. Protože záměr v hlavě se stejně rodí dost dlouho, a někdy to ústí ve výstup na papíře a někdy ne. Samozřejmě v divadle typu na Vinohradech bych asi bez textu přijít nemohl, a i tak jsme tam vzájemně naráželi na jiné myšlení a třeba herecké zvyklosti. Pro mě je podstatnější ta složka autorská a autentická, víc než ta interpretační.
A.cz: Je to otázka věku? Dá se říct, že studenti jsou schopni tvořit bez struktury, zatímco starší herci ne?
Trochu jo, ale je to spíš otázka přístupu k divadlu a umění vůbec. Proč to dělám, jestli to ještě vůbec vím, jestli se dokážu na sobě reflektovat… Proces zkoušení je pořád nějaký stud a nejistota. Jsou herci, kteří tohle chápou a přijmou to jako bernou minci. Přijmout tu nejistotu člověka naopak hrozně zocelí, nepodlamují se mu kolena. Pak je druhý typ herce, kterému čtrnáct dní před premiérou řeknete, že nakonec nebude mít hůlku, a rozpadne se mu svět.
Buď to beru jako živou, nikdy neukončenou věc, jako neustálé dobrodružství, a proto to dělám, i s tím, že to s sebou přináší nějaké oběti, karamboly a neúspěchy, anebo to mám od desíti do dvou a nazdar. S takovými lidmi já už vlastně nedělám.
A.cz: Absolvoval jste režii na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. Nyní tuto katedru už tři roky sám vedete. Posunul se za ta léta někam styl učení mladých herců?
Tak to víte, že se o to snažím. Všechno, co mi vadilo, se snažím změnit. Já mám samozřejmě pocit, že se to daří, ale to musí posoudit studenti. Ale myslím, že je to nyní dobré hájemství. Baví mě, že je to takový žhnoucí kotel. Klauzury děláme jako setkání všech studentů a pedagogů, říkáme tomu Proces. Po těch třech letech mám pocit, že to nabírá obrátky, že se tam prezentujou a pak reflektujou hodně různé věci, o kterých se docela otevřeně hádáme. Studentům a vlastně i pedagogům to dává takové vpichy, aby se vůči kritice nějak postavili, vymezili a byli nuceni si hledat svoji cestu. Co jiného může člověk na umělecké škole nabídnout? Zadávat úkoly, komentovat je a pořád jim připomínat, že je to jen jeho osobní pohled.
A.cz: Jaké lidi na DAMU hledáte?
To se těžko definuje. Vždycky to bude znít banálně. Asi zajímavou osobnost. A zároveň někoho, s kým mám pocit, že bych se chtěl potkávat další tři až pět let. A že si máme vzájemně co dát. Taky se mockrát spletete, ale je fakt, že jde hodně o to, jestli ten člověk má něco, co by vás bavilo rozvíjet, je nějak zvláštní. Nejhorší jsou takoví ti plniči zadání.
A.cz: Může na vaší škole vůbec fungovat někdo, kdo je velmi uzavřený?
Jiří Havelka (*1980, Jihlava)
- Režisér, herec, pedagog, moderátor a člen souboru Vosto5.
- Spolupracuje hlavně s pražskými divadly, působil ale i v Brně nebo Hradci Králové. Režíroval například hry Dechovka, Pérák, Já, hrdina, Šílenství, Fidlovačka nebo Indián v ohrožení.
- V roce 2007 dostal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.
- Letos si odnesl hned tři ceny Divadelních novin – za Dechovku, za taneční představení Korekce skupiny VerTeDance a v kategorii loutkové a výtvarné divadlo za Poslední trik Georgese Mélièse. Představitel Mélièse Dušan Hřebíček byl navíc oceněn za herecký výkon.
- Diváci HBO mohou Jiřího Havelku od začátku listopadu vidět v třináctidílném romantickém seriálu Jana Hřebejka Až po uši.
Samozřejmě že se s herectvím pojí spíš exhibicionismus, ale jde to. Určitě máme introvertní studenty. Hodně důležitý je první ročník, první semestr. Než dojde na jakékoli herectví, je nutné se spíš odnaučovávat, odbourávat. Svoje představy o tom, co je herectví. Svoje obranné mechanismy, společenské bloky. Skrze hru se vlastně poznávat, jak na co reaguju a proč. Je to cesta k nějakému vnitřnímu klidu, který je v základu té veřejné samoty. Vždycky je to trochu sebeterapie, protože když nepoznám svoje strachy, úzkosti, study, tak přes to nejede vlak.
Obzvlášť u herectví. Začnu ze zoufalství a vnitřních pochyb přijímat různé metody, fígle, naučenosti, které mi pomohou zvládnout tu jevištní nejistotu, ale zabijí všechno živé. Na jevišti je člověk nejistý pořád, tam prostě nic jiného než nejistota není. Parádní nejistota, odhalenost, nahota. A já ji musím úplně obejmout a přijmout jako svoji součást a teprve s tímhle vědomím do toho jít. Pak mě nemůže nic rozhodit a jsem tam král. Ale když toho nedosáhnu, tak pak všechno, co se učím, pojímám jenom jako záchranu, berličku, a ve finále je to šmíra. Pomáhá mi to něco vytvářet, i když vlastně já v tom vůbec nejsem, protože nejsem v té hře, nejsem přítomný. Jsou to jen dovednosti a to je na hovno.
A.cz: Vy sám také hrajete. Nejnověji jste ztvárnil postavu výtvarníka Jakuba v Hřebejkově seriálu Až po uši s Aňou Geislerovou, Lenkou Krobotovou a dalšími. Jak jste se k té roli dostal? Šel jste na casting?
Já sem chytrej, když o vnitřním klidu a odbourávání studu mluvím, ale praxe je jiná. Mně castingy moc nejdou. Já sem totálně nervózní a vystreslej. Tady to se povedlo hodně díky důvěře Honzy Hřebejka, kterou nevím, kde vzal. Možná mu to nakukala Anča Geislerová, se kterou sem kdysi točil studentský film.
A.cz: Jste připravený na to, že se teď díky té roli třeba zařadíte mezi známé mladé herce, jako je Vojta Dyk nebo Kryštof Hádek?
To ne. A ty hlavně znám, to jsou fakt herci. Já mám tak jednu a půl polohy, kde se cítím normálně. Ve zbytku nevím. To by musel mít někdo odvahu to vyzkoušet… Pokud by to tedy nebylo hodně stylizované jako s Vosto5. To zas jo. To umím potom hrocha, naštvanou opičku a další… Navíc tady bylo dobré, že jsem většinu herců už znal z předchozích spoluprací, takže ten klid se hledal snáz…
A.cz: Diváci o tom ale asi takhle nepřemýšlí. Buď se jim to líbí, nebo ne.
To je pravda. Navíc mě to celý moc bavilo, takže se ničemu nebráním.
A.cz: Tak jste připravený na to, že se začnete objevovat na titulkách magazínů?
To fakt nevím, zatím nikdo nevolal. Já bych asi prodej moc nezvyšoval. Rozhodně si myslím, že divadlo je moje cesta.
