Eva Tůmová (84) pochází z rodiny legionáře Karla Střelky, který působil za druhé světové války jako nejvyšší zpravodajský důstojník české jednotky na Středním východě. Její maminka Marie se tak jako mnohé další manželky a příbuzné vysokých československých důstojníků ocitla v nacisty zřízeném internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Němci totiž plánovali, že tyto osoby budou vyměňovat za zajaté německé důstojníky.
Malá Eva tak zůstala se svým starším bratrem ve velkém bytě v pražských Vršovicích zcela sama. Maminka ještě stačila dát před svým odchodem plnou moc a peníze domovnici. Ta za ně platila nájem a chodila děti vypravit do školy. Své rodiče Eva neviděla přes čtyři roky, až do konce války.
Maminka se ze Svatobořic vrátila v dubnu 1945, když vězeňkyním ve zbědovaném stavu a starých hadrech dozorci jednoho dne řekli, ať jdou domů. Jenže se nejednalo o žádné oficiální propuštění a rodina se bála jejího dalšího zatčení Němci, a tak jí ve sklepě pod pražským domovem zbudovali komůrku a tu zaházeli uhlím. Když ji chtěla Eva vidět, musela si v kupě uhlí udělat škvírečku.
"Měli jsme prostě maminku zaházenou uhlím a musela to, chudák, vydržet asi dva týdny až do 9. května," líčí Eva Tůmová ve své právě vycházející vzpomínkové knížce A taky jsem vařila u Werichů… Tak to trvalo až do květnového osvobození, kdy se vrátil i tatínek jako válečný hrdina.
Rodině se nevedlo dobře dlouho, protože na vysoké představitele armády, kteří působili za války na zahraničních misích, si brzy posvítili nastupující komunisté. U rodiny Střelků to byl konkrétně Bedřich Reicin, proslulý monstrprocesy i příkazy k mučení. Tatínka zavřeli, maminka zemřela na následky útrap z internačního tábora a Eva zůstala znovu sama. Karla Střelku pustili v roce 1953, zemřel o deset let později.
Vypadá to, že Eva Tůmová dostala pět let ve Werichově vile zřejmě za odměnu za prožité strázně a samotu. Coby hospodyně Jana Wericha totiž zvládala v jeho domácnosti nápory až stovky hostů denně, většinou předních českých umělců. Jak se vlastně potkali národní umělec a speciální pedagožka z nemocnice v Motole?
Werichovu dceru Janu poznala již ve dvanácti letech v roce 1947 na skautském táboře u Máchova jezera, kde spolu zcela náhodou sdílely jeden stan s podsadou - Eva byla rázná a nebojácná, odloučení od rodičů jí nedělalo problém, byla na něj zvyklá. Naopak Jana Werichová se bez rodičů a jejich péče ocitla poprvé a nesla to dost těžce. Brzy se proto skamarádily.
Kamarádství jim vydrželo i po táboře a Eva začala docházet do Werichovy vily - hrály si s Janou na zahradě, v kuchyni jedly buchty, pily kakao. To ještě netušila, že za čtvrt století tu bude té kuchyni velet ona. A také Janu, která během Werichova amerického exilu navštěvovala americké školy, doučovala češtinu. A jak se později dozvěděla, její tatínek byl ve Werichově mariášnické společnosti.
Eva s Janou chodila také do tanečních, jejich tanečníky byli později slavní režiséři Miloš Forman a Ján Roháč. V osmnácti se jejich cesty rozpojily studiem a prací. Jana kvůli tatínkovi studovala AMU a proti své vůli se stala herečkou, i když později raději hry překládala, než v nich hrála. Eva se dala na učitelskou dráhu.
V roce 1975 se Eva již poněkolikáté ocitla sama - byla rozvedená a její jediný syn emigroval. Z rodiny již neměla nikoho, příbuzní rodičů zemřeli. A tu se zcela náhodou potkala po dlouhých letech na Kampě s Janou Werichovou a zašly si spolu popovídat do vily. Zde se poprvé shledala s Fančou, sedmiletou dcerou Jany a vnučkou Jana Wericha. Viděla, jak si jí v té velké vile vždy plné hostů nikdo nevšímá, a nabídla se, že s ní Janě, rovněž rozvedené, pomůže. Brala ji na kroužky, učila se s ní, brávala si ji na víkendy.
Její pomoci bylo čím dál více potřeba. Werich trpěl rakovinou hrtanu, jeho manželka Zdena psychickými problémy a Jana se rovněž začala léčit s rakovinou. Fanynka si na ni tak zvykla, že ji nechtěla pouštět z domu ani na noc.
"Prosím tě, co tady blbneš? Proč pořád jezdíš na Bílou Horu, to si myslíš, že to tam spadne? Tak to tam prostě pronajmi, vždyť vidíš, že tě tu potřebujem, je tady volný pokoj," řekl jí jednou Werich. A ona tedy zůstala.
Kromě Fanynčiny chůvy se postupně stala i hospodyní a po boku vdovy po Jaroslavu Ježkovi, Frances Ježkové, i kuchařkou. Do domu docházela až poté, co si splnila povinnosti coby kantorka motolské nemocnice. Starat se o Werichovu domácnost navíc nebylo jen tak. Znamenalo to mít co nabídnout v jakoukoliv denní i noční dobu desítkám hostů, kteří se ve vile stavovali na kus řeči.
"Bývalo to někdy docela dobrodružné, protože jsem do poslední chvíle nevěděla, kolik se v ten den sejde hostů u stolu. U Werichů totiž nebylo výjimkou, že se během dne sešlo třeba dvacet návštěv," vypráví paní Eva. Později, když už na tom nebyl Jan Werich finančně nejlépe, mnozí hosti, třeba Stella Zázvorková či Ljuba Hermanová chodily na návštěvu i se surovinami k jídlu.
"U Werichů v domácnosti totiž fungoval takový ten otevřený americký styl, takže bylo docela běžné, že příchozí si otevřel ledničku či spíž a naprosto bez rozpaků něco uvařil či připravil, protože zásob bylo v domácnosti vždycky dost."
Rodinu tehdy na dálku podporovali třeba Karel Schwarzenberg nebo Miloš Forman. A na paní Evě bylo, aby z toho vykouzlila pohoštění pro desítky hostů denně.
Eva Tůmová rovněž vysvětluje Werichův podpis anticharty, tedy prohlášení umělců proti Chartě 77. Tvrdí, že byla osobně svědkem, jak dlouho odolával vůbec se do Národního divadla dostavit. Učinil tak až po naléhání manželky a dcery s tím, že už mají k dispozici jen jeho plat národního umělce a nejsou na tom nejlépe. Shromáždění navíc nebylo koncipováno jako vystoupení proti Chartě 77, ale jako akce, kde se měli umělci poradit o dalším směřování kultury.
"Chvíli po tom, co soudružka Švorcová zahájila svůj projev, pan Werich vyskočil a začal, co mu hlas stačil, vykřikovat na celé divadlo: 'To je podvod! Sprosťárna! Vy se na to můžete dívat?' Přesně tohle jsme viděli v televizi všichni, co jsme ten přímý přenos sledovali. Samozřejmě ve večerních zprávách a ani nikdy jindy se tyto záběry už neobjevily. Werich se dral k východu, táhl za sebou Janu, zatímco se k němu sbíhali uvaděči a prosili: 'Mistře, nedělejte potíže, posaďte se,'" líčí paní Eva.
Vzpomínky Werichovy hospodyně však v tomto ohledu rozporuje historik Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Blažek. "Přenos z této akce je celý dostupný již dva roky na stránkách České televize. Werich se na záběrech tváří zaraženě, je vidět, že se ho celá akce dotkla, ale mlčí. Při odchodu se navíc podepsal pod známé prohlášení. Jeho jméno se pak objevilo v seznamech asi 7000 osob, kteří tzv. Antichartu podepsaly," uvedl historik.
Eva Tůmová v pamětech dále popisuje, že po onom shromáždění v Národním divadle byl prý Werich s Janou doma asi do půl hodiny, krajně rozrušený a okamžitě volal Jiřímu Voskovcovi do New Yorku, aby co nejdříve doručil do redakce Svobodné Evropy prohlášení, jak to skutečně bylo a jak byl spolu s dalšími stovkami umělců podveden.
Historik Blažek připouští, že Werich se proti zveřejnění podpisu ozval. "Podle svědectví Jiřiny Švorcové byl jediný, kdo telefonoval a chtěl, aby byla bylo oznámeno, že s tím nesouhlasí. Hovořil o prezenční listině, což je další nesmysl. Uklidnit ho měl jet podle Švorcové osobně Miloš Kopecký. Poté Werich mlčel," vysvětluje Blažek pro Aktuálně.cz.
Konec bohémského života
O tři roky později začal jedinečný bohémský život ve slavné Werichově vile končit - Zdena Werichová zemřela na jaře 1980, Jan Werich 31. října téhož roku. Eva se o ně starala do posledních chvil spolu s jejich dcerou Janou, která už v tu dobu byla rovněž těžce nemocná, s rakovinou pokročilém stadiu. Zemřela 9. května 1981.
Kniha A taky jsem vařila u Werichů… měla paradoxně vyprávět o něčem zcela jiném než o hospodaření ve vile Jana Wericha. Eva Tůmová chtěla na počest svého tatínka, jenž získal in memoriam hodnost generálmajora, napsat knihu o československých legionářích a o tom, jak špatně se k nim vlast zachovala.
Jenže pak se setkala s Jiřím Werichem Petráškem, dvaašedesátiletým nemanželským synem Jana Wericha. Ačkoliv je téměř kopií svého tatínka, o svém pravém původu se dozvěděl až v dospělosti.
Matka ho totiž odložila do kojeneckého ústavu a zde se ho ujala rodina Petráškových. Původně se dokonce jmenoval po tatínkovi Jan, ale rodina ho přejmenovala na Jiřího.
Zajímaly ho samozřejmě podrobnosti z otcova života, a tak se začal s paní Evou scházet. Její vyprávění pak zaznamenal nakladatel a zpěvák Pavel Mészáros.
Mészáros spolu s Jiřím Werichem Petráškem vystupuje v pořadu Hovory W, s nímž objíždí celou republiku. Petrášek totiž po svém tatínkovi získal nejen tělesnou konstituci a podobu, ale i vypravěčský dar a smysl pro humor.
"Prvotním impulzem knihy nicméně byla moje touha, aby se v České republice nikdy nezapomnělo na to, co se tady dělo za komunistů, a aby se to už nikdy neopakovalo," uzavírá Eva Tůmová.
