Recenze - Francouzská dramatička, spisovatelka a herečka Yasmina Reza, která v příštím roce oslaví padesátiny, se v divadelním světě těší nemalému renomé. V Činoherním klubu nastudovali pod vedením talentovaného a ceněného Ondřeje Sokola její nejnovější hru Bůh masakru.
Režisérova jevištní představa je opět prodchnuta účinnou dynamičností a smyslem pro vtipný až groteskní detail. Režisér si navíc libuje ve stísněných prostorách: s herci pracuje v živelném tempu a ostrém střihu, čímž má dramatický náboj charakter přetlaku v Papinově hrnci.
Ostatně hra je i tak napsána. Dva manželské páry se setkají v bytě jednoho z nich, aby nadmíru počestně rozhodli o konfliktu mezi jejich malými nezdárnými syny. Běžná potyčka totiž skončila vyraženými zuby jednoho z výtečníků.
Snaha o korektní domluvu mezi dospělými ale vezme postupně za své, jakmile se začnou naplno projevovat charaktery vybičované do citových extrémů. Poselství hry je více než jasné: Vychovaní dospělí se dokážou rvát mnohem otřesněji než nevychované děti. Zvlášť když jsou inteligentní, zkušení a světa znalí. A když spontaneitu nahradí cílený psychický útok.
Inscenace začíná skvěle. Za zvuků lahodné klavírní melodie sedí čtveřice dospělých společně na pohovkách. Spořádaní, upravení, v pantoflích, ani nedutají. Dekorum a etiketa host-hostitel v přímo učebnicovém podání. Divák sotva tuší, že budou mít vzápětí hlavní slovo zvířecí pudy, že se tu bude zvracet, říhat, že vzduchem budou svištět nejsprostší nadávky.
Nutno však podotknout, že kontrast, kterým se nechala unést jak francouzská dramatička, tak režisér, je v určitých chvílích zbytečně příkrý. Nebo spíše - je až zbytečně vypichován. Znamenitě načasovaná scéna žaludeční nevolnosti jednoho z protagonistů například vzápětí sklouzne opakujícím se motivem účelově přehrávaného zvracení až někam k pokleslé zábavě.
Jevištní balancování na hraně mezi náročným a nenáročným diváckým vkusem je prokletím většiny současných divadel. Filmová explicitnost, která moderní dramatice otevřela nový obzor, se pro mnoho divadelníků stala manýrou; a tolikrát citované nakonec klesá na působivosti.
A pokud je ta všelidová zábavnost zakomponovaná do promyšlených dialogů příliš efektně, těžko se pak kočírují herci a z divadla se lehce stane publikem hojně komentovaná cirkusová paráda. V Bohu masakru je tak vůbec nejzdařilejší část inscenace expozice dramatu, ono ticho před bouří.
Překotné hovory o bublanině, profesním zařazení a vytížení, výchově dětí či morálce, vedené ve vrcholně absurdním duchu, jakož i celá ta škrobená upjatost a grimasy - to všechno vytváří šimravě pitoreskní atmosféru, v níž divák neví, zda jsou hrdinové psychopati, naivkové, počestní občané nebo klauni. Následné (a právě přehnaně efektní) ukotvení v realitě ukáže sice divákovi cestu, nicméně mysteriózně hravá příchuť je nenávratně pryč.
Nicméně - duch efektní situační komiky se zachováním jednoty času, místa a děje je zároveň dobrou možností pro burleskní představení čtyř nadsázky schopných herců. A to se Sokolovi podařilo znamenitě.
Párové dvojice Miroslava Pleštilová-Vladimír Kratina a Ivana Chýlková-Jaromír Dulava nemají slabé místo ani v jedné z rolí. Zejména poté, co v příběhu čtveřici rodičů stoupne do hlavy alkohol, herci se pečlivě drží předepsané charakteristiky postav a každý umocní v opilosti se zdařilou sebeironií tu emoci, která je pro danou roli typická (hysterie, hněv, apatie).
Bůh masakru v Činoherním klubu je jednoaktovkou rozvernou, střídmě mrazivou, tu více, tu méně inteligentně zábavnou. Nespoutanou divokost pudů - hlavní poselství hry - se však daří naplnit jen zpola.
Přes ony scény zvracení a vyostřených, jadrně urážlivých hádek vlastně zůstávají protagonisté vcelku slušní. Poutavá definice o světě, kterému vládne jediný Bůh, a to Bůh masakru, tu bohužel není rozvinutá.
Důraz na komiku tady zastínil rovinu děsu - ať už z manipulace mocných (případ Kratinova právníka, který má zachránit farmaceutickou firmu před obžalobou z prodeje nebezpečných léků) či z bezuzdnosti a psychického teroru mezi dlouholetými neupřímnými manžely.
Činoherní klub Praha - Yasmina Reza: Bůh masakru. Režie Ondřej Sokol. Scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá. Hrají Jaromír Dulava, Ivana Chýlková, Miroslava Pleštilová a Vladimír Kratina. Premiéra 16. prosince 2008.
