Přehlídka do 9. listopadu nabízí koncerty dvojic z oboru klasické, jazzové i soudobé hudby převážně v pražském Divadle X10. Tam se konal také úvodní večer - písňový recitál jiný a svojský.
Bella Adamova se narodila v Čečensku, jako tříletá však s rodinou v 90. letech minulého století utekla před válkou s Ruskem do Prahy, kde vyrůstala. Hudbu studovala za hranicemi: na londýnské Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance, v Kolíně nad Rýnem, improvizaci se věnovala na basilejské hudební akademii. Dnes je jí 31 let a má za sebou důležité soutěžní úspěchy. Jen letos debutovala sólovým recitálem na Pražském jaru, léto strávila na tréninkovém programu Tanglewood Institute Boston University a minulý měsíc ji BBC Music Magazine zařadil do pravidelné rubriky Rising Stars.
Zpívá především klasickou píseň, tedy repertoár, který vyžaduje školený hlas, ale výrazně jiný přístup než operní árie. Ten má Bella Adamova zcela samozřejmě, začínala jazzem a improvizací, ke klasické hudbě se dostala až později - přičemž improvizaci rozvíjí dál. Věnovala jí svou první desku Blooming z roku 2019.
Na té letošní, There Is Home, zvolila v českém prostředí netradiční koncept. Písně Pavla Haase, Benjamina Brittena, Gustava Mahlera nebo Modesta Petroviče Musorgského volně poskládala a prolnula právě improvizací. Rozdílné estetiky promlouvají o vztahování se člověka k domovu a jeho chybění - ať už je domovem místo, vlastní identita, pocit nebo třeba vztah mezi dítětem a chůvou.
Skladatel Pavel Haas se narodil roku 1899 do brněnské židovské rodiny jako prvorozený syn matky ruského původu. Velký vliv na jeho hudební jazyk měl Leoš Janáček, u kterého studoval, stejně jako židovská hudba, jazz nebo moravský folklor. Během války byl deportován do Terezína, zemřel v Osvětimi. Několik měsíců před smrtí napsal písně na básnické texty Bohumila Mathesia Nové zpěvy staré Číny. Jsou plné symbolů osamělosti a vzdáleného domova - prázdné ruce, křik divokých hus, ticho bambusového háje a měsíc, který je vždycky jenom jeden a přiblížit se k němu nedá.
Ruský romantický skladatel Musorgskij do písňového cyklu Dětská světnička zakomponoval - v kontextu své ostatní tvorby trochu překvapivě - humor a hravost. Texty psal sám a vybájil si v nich malého kluka Míšu, který jednou nadává kočce, podruhé zpívá své panence, jindy na chůvě žadoní vyprávění o strašlivém bubákovi.
Lidové písně v Brittenově úpravě jsou často plné nekomplikované milostné nebo přírodní lyriky. Vedle toho v dílech Gustava Mahlera na texty německého romantického básníka Friedricha Rückerta zní temnější, hluboká opuštěnost - patří k nejlepšímu, co v dějinách klasické písňové literatury vzniklo.
Tohle vše na desce doplňují improvizace na texty současné české básnířky Kláry Goldstein ("Chci ti věnovat tuhle mapu města, v níž lze do ulic vzhlížet jako do větví a kde náměstí může vyrůst v louku") a už nežijících spisovatelů: německého Heinze-Alberta Heindrichse ("Není žádné tam ani zpět, jen občas ještě dětské sny"), ruské Anny Achmatovové či chilského Pabla Nerudy.
Bella Adamova tyto různé světy spojuje svým výsostně subjektivním, osobním, výrazně emotivním pojetím. Patrné bylo také na čtvrtečním koncertu. Je jiná, na první poslech rozpoznatelná a výjimečná: má volný a tvárný vokál, pohrává si s jeho rozpínavostí v prostoru, užívá si svobodné tvoření právě teď.
Vedle toho - v plném napojení na klavíristu Michaela Geese - velice volně nakládá s hudebním zápisem, délkami not, s rytmem, úlohou pauz a ticha, s průběhem fráze.
V "klasice" jsme zvyklí všechny tyto parametry bedlivě sledovat. Jakmile se od nich interpret odchýlí, kritik upozorňuje na nepřesnost a vytýká umělci svévolné zacházení s materiálem. Přístup Belly Adamové však člověka vede ke zpozornění, ke zkoumání vlastních hudebních preferencí, zažitých názorů a předpokladů.
Při čtvrtečním koncertu divák prožil několik mimořádných momentů: patřily k nim především prosté Brittenovy úpravy lidových písní, zastavení v čase při těch Mahlerových, nebo Leonarda Cohena připomínající improvizovaná The Queen na text Pabla Nerudy. V jednu chvíli se posluchač ptal sám sebe: slyším teď opravdu hudbu Pavla Haase, nebo improvizaci na jeho téma? Kde končí interpretace a začíná improvizace? A ve finále: je nutné znát na to odpověď?
Video: Ukázka z alba Belly Adamové a Michaela Geese
