Karlovy Vary - Jako již každoročně byl neoficiální program karlovarského festivalu skvostný. Téměř každý den bylo možné objevit dílo, které pravděpodobně přežije zkoušku časem a zařadí se do výročních anket o nejlepší filmy roku.
Oficiální program - soutěž (tvořená třemi sekcemi) - již byla podstatně slabší. Může za to i fakt, že Vary přicházejí ve festivalové sezóně po mnohem větších akcích a nezbude na ně dost výjimečných děl. Většina filmařů se chce dostat do světel reflektorů na prestižnějších festivalech.
I ty lepší snímky z hlavní karlovarské soutěže jako německá komedie Whisky s vodkou, maďarské drama Nejsem tvůj přítel či ruské drama Vlček či polské Sviňky by nedokázaly být plně konkurenceschopné v Cannes, Benátkách či Berlíně.
Vítěz hlavní soutěže Anděl u moře byl velkým překvapením skoro pro všechny, neboť ve festivalovém deníku měl od tamních kritiků nejhorší hodnocení ze všech filmů. Těžko říct, co na něm hlavní porota (složená převážně z filmařů) pak ocenila. Je možné, že šlo o natolik kontroverzní a zároveň subtilní a neuchopitelné dílo, že jeho kvality zůstanou leckomu utajeny. Snímek každopádně není zatím zakoupen do distribuce, ani jej nebude možné vidět v karlovarských ozvěnách v pražských kinech Aero a Světozor.
Hlavní soutěž se v každém případě ukazuje jako nevypočitatelná. Objevují se zde i naprosto strašlivé filmy, které působí jako omyl na všech frontách (tvůrců i pořadatelů festivalu) - letos se svorně lomilo rukama především nad italským vězeňským muzikálem Za všechno může Jidáš.
V soutěži dokumentárních filmů naopak panovala velká konkurence, nebo spíš slovy porotce Víta Janečka "extrémní různorodost - od home videí až po profesionálně dělané dokumenty á la BBC". Některé ze snímků, jako třeba Bzučení hmyzu: zápisky mumie, již v podstatě nelze zařadit jako dokument, ale pouze audiovizuální esej inspirovaný románem, který částečně vychází ze skutečné události. Festival v této sekci tedy zatím stále hledá svou tvář a neumí se rozhodnout, jakou hlavní linii zde má udat, aby se spolu utkávaly filmy srovnatelné alespoň na úrovni produkčních podmínek.
V poslední soutěžní sekci Na Východ od Západu zabodoval jeden zdánlivě nenápadný a staromódně pojatý ruský film, drama Jeden a půl pokoje, nad jiným, předem favorizovaným ruským moderním filmem Papírový voják (ten si přitom již přivezl druhou hlavní cenu z festivalu v Benátkách).
V celkovém korpusu festivalové nabídky bylo letos nápadně velké množství nadějných, či přímo ohromujících debutů nebo druhých filmů začínajících tvůrců.
Většinou nezklamali ani zavedení tvůrci: Michael Haneke oslnil Bílou stuhou, Pedro Almodóvar překvapil Rozervanými objetími, Lars von Trier svým Antichristem intenzivně rozdělil publikum (pokud by jeho film byl jednoznačně přijat, byla by to spíše chyba), Korejci Bong Joon-ho (Matka) a Park Chan-wook (Žízeň) se ukazují být ve výtečné umělecké formě.
Rozpaky vzbudil Paul Schrader se svým koncentráčnickým snímek Okamžik vzkříšení a většinové zklamání způsobil svým příznivcům Jim Jarmusch tezovitými Hranicemi ovládání.
Letošní ročník byl hodně bohatý na portrétní filmy soustředěné kolem jedné ústřední postavy, na níž celý snímek stojí. Jednalo se přitom o diametrálně odlišné figury - od outsiderských hlídačů v Gigante a Parque vía přes deprivantku Faustu v Mléce strachu a obětavou jihokorejskou Matku až po primitivního rváče toužícího po slávě v Bronsonovi.
Pozoruhodný je také odvrat od odtažitého pozorovatelského realismu typického pro festivalové filmy promítané ještě před pár lety ke snímkům koncipovaným jako subjektivizující vyprávění, jež diváka daleko více vtahuje do děje.
Pozoruhodně se také proměňuje mapa oblastí, v nichž vznikají pozoruhodné filmy. Již několik let je v kurzu latinskoamerická kinematografie, jejíž zástupci si perfektně osvojili minimalistický styl založený na dlouhých dějově vyprázdněných záběrech.
Předloňská vlna rumunských filmů, jež vedl mimořádný snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, se zatím ukazuje jako sezónní záležitost. Stagnuje také maďarská kinematografie. V kurzu je naopak stále Jižní Korea - díky nejen dvěma vynikajícím snímkům Parka a Bonga, ale také debutu Trosky
Nejlepší filmy letošních Varů podle Aktuálně.cz:
Fish Tank - Silný realistický snímek o současné YouTube generaci. Temnotu rodinných vztahů nadlehčuje cynický hrubozrnný humor.
Matka - Kombinace detektivky, psychologického dramatu a typicky cynické i něžné korejské komedie o matce, která chce dokázat, že její mentálně postižený syn nezavraždil vyzývanou studentku.
Samson a Dalila - Neobyčejně vyzrálý debut o dvou mladých Austrálcích, kteří toho moc nenamluví, protože láska nepotřebuje slova. Nesmírně kreativní práce se zvukem, hudbou a kamerou - okamžitá klasika, o níž se bude psát v učebnicích.
Žízeň - Halucinační jízda terénem upírského žánru má originální děj a závratně strhující styl. Opět, jako jiné korejské filmy, kombinuje nepředvídatelně několik žánrů a vnáší do upíří tematiky svérázný humor i erotiku.
35 panáků rumu - Sice nejde o úplně typický film Claire Denis, ale její rukopis je v civilním, náznakovitém díle jasně patrný.
Mléko strachu - Komplexní portrét současné peruánské společnosti vyprávěný z pohledu ženy formované válečnými hrůzami.
Papírový voják - Těkavý, depresivní i absurdně komický ruský film o výcvikovém středisku kosmonautů, kteří jsou již předem obětováni k tomu, že shoří ve vesmíru. Styl snímku je vystavěn na dlouhých záběrech, v nichž se proplétá řada postav, které si navzájem předávají slovo, deklamují ideologické fráze a postupně tak skládají mozaiku deziluze ze "socialistického pokroku".
