Zatímco mnozí se z poetických zapadlých obcí stěhují za prací do anonymních sídlišť velkoměst, Ivana Jiřičková ví, že podnikat se dá i z venkova v šumavském podhůří. Svou farmu a originální tkalcovnu Na vlně provozuje v malé vesničce Bošice.
"Jsem vděčná, že mohu žít na vesnici. A ještě ke všemu na tak krásném místě, jakým Bošice opravdu jsou," říká. "Život na vsi mi přijde normální a přirozený. Vše je ovlivněno přírodními rytmy. Na jaře sejeme a sázíme, v létě sušíme seno, na podzim sklízíme a v zimě topíme," směje se.
Na vlně se také nese její současný pracovní a mimopracovní život. Začínala s nadšením, avšak bez jakýchkoliv zkušeností. Vše se učila za pochodu.
"Hledala jsem cestu, jak propojit práci a péči o děti. Když jsem se blíže seznámila se zpracováním ovčí vlny, tak do sebe začalo vše zapadat. Věci se daly do pohybu a během jednoho roku vznikla netradiční tkalcovna na vlně," vysvětluje.
Pro vlnu, ale jak podotýká i pro radost, chová hned několik druhů zvířat. Třeba nejmenší ovce na světě, takzvané quessantské ovečky, polohrubovlnné plemeno, vhodné též na vypásání. Pak také kašmírské kozy, které mají husté rouno s krásnými kudrlinkami. A nebo lamy krotké s jemnou srstí.
Na jaře stříhají zvířata a provádějí návštěvníky po farmě, kde děti obdivují čerstvě narozená mláďata, v létě jezdí na řemeslné trhy, prodávají výrobky a ukazují lidem, jak se tvoří z vlny. S nastupující zimou se stahují dovnitř, tkají, předou, češou, barví a plstí vlnu. To je zjednodušeně řečeno proces, kdy se z načechraných chomáčků vlny stává pevná hutná placka. A také pořádají tvůrčí dílny. Opět vše v souladu s cyklickým chodem přírody.
Její podnikatelské aktivity do sebe skutečně dokonale zapadají. Návštěvníci jí pomohou zvířata nakrmit, při té příležitosti si mohou pohladit jejich jemné kožíšky a, jak paní Jiřičková říká "osahat si různé přírodní materiály přímo v originálním balení - na zvířatech". Snadněji se pak mohou rozhodnout, z jaké vlny pro ně budou příjemnější koberečky, čepice, šály, tašky či šperky.
Obnovuje tradiční pozapomenuté techniky tkaní, ale nebojí se ani experimentovat. Zkouší nové kombinace materiálů a barev. Nyní by ráda pronikla do tkaní guby, což je hrubá chlupatá tkanina.
Ivana Jiřičková sice podniká v odlehlé pošumavské obci, zákazníci si sem ovšem cestu najdou. Většinou se o tkalcovně dozvědí na řemeslných trzích, navykly si sem také chodit školní exkurze.
Stálé odběratele nemá, ani větší zakázky, ale nouzí rozhodně netrpí. "Vždycky se nějaká poptávka objeví," říká.
Na dotaz, zda si Češi už raději koupí dražší, ručně tkanou čepici než levnou kousavou z Číny, odpovídá: "V našem okolí se setkáváme s lidmi, kteří vyhledávají kvalitní a originální výrobky. Tito lidé bohužel nepatří k mainstreamu."
Tkalcovnu provozuje jako chráněnou dílnu, zaměstnává zde osoby se zdravotním handicapem. "V současné době jsou to tři paní. Každá má jiné zdravotní omezení. V zásadě nevydrží delší dobu u jedné činnosti. Práce s handicapovanými pracovníky obnáší více trpělivosti a hledání variant zboží, které zvládnou vyrobit," líčí.
Na svých webových stránkách píše, že její koberce i tašky v sobě mají vetkanou spoustu příběhů. "Příběh se do výrobků vetkává během zpracování. Každý kousek vlny projde několikrát rukama. Do každého výrobku dáváme něco ze sebe. Při práci si většinou povídáme. Je to prostě jiné, než když výrobek vypadne ze stroje."
Jejím hlavním cílem je seznamovat lidi se zvířaty a s vlnou. A také předávat dál řemeslo, aby neupadlo v zapomnění. Možná i prostřednictvím svých dětí, s jejichž příchodem na svět vlastně celý tento vlněný příběh začal.
"Budu ráda, když budou děti v naší práci pokračovat, ale určitě je tím nechci svazovat. Ať už se budou věnovat čemukoliv, tak mi přijde skvělé, když budou umět pracovat s vlnou a na farmě. Určitě je pro ně do života velmi přínosné, když budou vědět, co všechno naše práce obnáší, a dokonce ji budou i zvládat," uzavírá.
