Scény na Bohemce byly celosvětově jedinečné, říká oceněný fotograf Vondrouš

Scény na Bohemce byly celosvětově jedinečné, říká oceněný fotograf Vondrouš
Soubor byl oceněn (pokaždé v trochu jiné podobě) na dvou významných světových fotografických soutěžích. My ho přinášíme v podobě, ve které uspěl na Sony World Photography Awards.
Jejich věrnost, zápal a oddanost klubu neochabla ani v době, kdy bylo divákům zakázáno sledovat zápasy nejvyšší fotbalové ligy na stadionech kvůli pandemii covidu-19.
To, co se v době pandemie dělo u zdí fotbalového stadionu, je podle Romana Vondrouše naprosto výjimečné, nic podobného se v takové míře zřejmě neodehrálo nikde jinde na světě.
Fanoušci fotbalového klubu Bohemians Praha 1905 patří k nejvěrnějším v Česku. Klubu finančně pomáhali prostřednictvím sbírek v dobách, kdy bojoval o přežití.
Foto: Roman Vondrouš
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
3. 5. 2022 9:31
Snímky fotbalových fanoušků, kteří na štaflích přes plot sledují zápas klubu Bohemians 1905, už podruhé zaujaly porotu velké mezinárodní fotografické soutěže. Poprvé s nimi Roman Vondrouš z ČTK vyhrál Picture of the Year International, před několika dny k tomu přibylo třetí místo mezi profesionálními fotografy sportu na Sony World Photography Awards. V rozhovoru popisuje, jak soubor vznikl.

Romane, samozřejmě s vámi chci mluvit o vašem nedávném úspěchu na Světových cenách za fotografii (Sony World Photography Awards), ale začnu jinou otázkou. Ještě fotíte vlaky?

Rád na to téma odpovídám, protože vlaky mě ještě jako kluka přivedly k fotografii. Když náhodou vidím nějakou zajímavou situaci, tak na železnici fotografuji, ale jsou to už jiné motivy než tehdy. Dřív mě zajímaly výhradně lokomotivy, teď si všímám především atmosféry kolem železnice. Fotografuji však toto téma už jen výjimečně, třeba když někam cestuji.

Zajímalo by mě, jestli jste od počátku snil o tom, že se stanete profesionálním fotoreportérem?

Ne, chtěl jsem být strojvedoucím nebo výpravčím. Tehdy jsem chodíval skoro každý den k železniční trati v Pardubicích, čekal jsem, co pojede, a fotografoval. Lokomotivy jsem fotil podle jejich čísel a čekal na ty, které mi ještě chyběly.

Posuňme se od vašich fotografických začátků do současnosti. Nedávno jste byl oceněn v jedné z nejprestižnějších fotografických soutěží - v Sony World Photography Awards. Získal jste v kategorii Sport třetí místo mezi profesionálními fotografy z celého světa. Jak vznikal oceněný soubor, který se zaměřuje na fanoušky fotbalového klubu Bohemians 1905 v době pandemie?

Myslím, že fanoušci na štaflích, pozorující přes plot zápas svého klubu, se poprvé objevili někdy v květnu 2020, když byl kvůli pandemii zakázán vstup na stadiony. Tehdy jsem u toho ještě nebyl, zrovna jsem pracoval na jiném místě. Stejně tak to bylo i během druhého zápasu, kdy fotbalisté Bohemians hráli se Spartou. Na ten už fanoušků přišlo opravdu hodně. Viděl jsem fotografie a mrzelo mě, že jsem tam nemohl být. Pak už jsem začal fanoušky fotografovat pravidelně. Občas jsem musel jít na zápas pracovně, a pak jsem vždycky ze stadionu pokukoval směrem ke zdi a říkal jsem si, že bych aspoň na chvíli potřeboval být tam na druhé straně. Vrcholilo to někdy v lednu a v únoru 2021, kdy byla zeď opravdu obsypaná lidmi. Myslím, že právě tedy jsem udělal ty nejlepší snímky.

S tímto tématem už jste předtím vyhrál jednu mezinárodní soutěž, je to tak?

Ano, to byla také velmi prestižní Picture of the Year International. Soubor byl sestavený z fotografií, které vznikly do 31. prosince 2020. Jsem rád, že jsem pak v tomto tématu pokračoval, protože v lednu a v únoru přišly další zajímavé záběry, například když sněžilo nebo když si fanoušci u stadionu opékali buřty. Sérii jsem doplnil o nové snímky a poslal ji na Sony World Photography Awards.

Fanoušci si u zdi fotbalového stadionu Bohemians 1905 připravují občerstvení.
Fanoušci si u zdi fotbalového stadionu Bohemians 1905 připravují občerstvení. | Foto: Roman Vondrouš

Ukázalo se, že snímky zachycují docela výjimečný jev, a to i z celosvětového pohledu.

Byl absolutně výjimečný. Podobné scény jsem u zahraničních fotografů nezaznamenal, snad až na jednoho v Anglii, ale na jeho snímcích bylo opravdu jen pár lidí - určitě méně než deset. Na Bohemians jich byly kolem plotu desítky, bylo to impozantní. Je to samozřejmě dáno i tím, jak je situovaný tamní stadion - prostě se to tam dalo realizovat. Osobně si myslím, že něco podobného už jen tak k vidění nebude a z fotografií se časem stane dokument té výjimečné doby, která nás potkala. Snímky fanoušků Bohemians uspěly v podstatě v každé soutěži, do které jsem je poslal, s výjimkou loňského World Press Photo, kde skončily v nejužším výběru poroty.

Bylo vám letos líto, že se letos výrazně změnil systém soutěže World Press Photo? Pořadatelé zrušili většinu kategorií v soutěži a místo toho vyhlašují takzvané regionální vítěze na jednotlivých kontinentech.

Trochu mi to líto bylo. Fotografie jsem tam poslal, stejně jako loni se dostaly do posledních kol výběru poroty, což se dozvíte tak, že po vás chtějí, abyste jim poslali originální soubory ve formátu raw (hrubá neupravená data přímo z fotoaparátu, pozn. red.). Bylo mi ovšem jasné, že v evropském regionu takový soubor asi nevyhraje, protože jsou důležitější témata. Domnívám se, že kdyby byla letos otevřena sportovní kategorie v té podobě jako v předchozích letech, tak by soubor z Bohemky ve World Press Photo měl velkou šanci uspět.

Mimochodem, jak se vám líbí současný model World Press Photo?

Nelíbí se mi. Chybí mi tam oddechová témata, ke kterým patřily příroda, portréty, sport a před pár lety také umění. Myslím, že návštěvníci výstav World Press Photo tento druh fotografií měli rádi. Pokud zůstanou jen vážná témata a neštěstí, najde si cestu k World Press Photo jen část lidí. Ti, kteří na výstavy chodili, protože chtěli vidět i pěkné fotografie, tam už možná nepřijdou. Není to jen můj názor, myslí si to více fotografů, které znám. Doufám, že pořadatelé nynější model časem vyhodnotí a třeba se vrátí k tomu původnímu. Ale i kdyby se to stalo, zřejmě to bude nějakou dobu trvat.

Snímek z oceněného souboru Romana Vondrouše Loajální fanoušci v době covidu.
Snímek z oceněného souboru Romana Vondrouše Loajální fanoušci v době covidu. | Foto: Roman Vondrouš

Jste profesionální fotograf, ale zároveň děláte doktorát na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a také učíte. Jaké to bylo, poprvé se postavit před studenty?

Začal jsem učit před pěti lety na Střední škole grafického designu v Pardubicích a tehdy jsem z toho měl trochu obavy, protože jsem do té doby neměl s výukou zkušenosti. Přede dvěma lety mě oslovil profesor Vladimír Birgus z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a nabídl mi, že bych mohl učit i tam. Přemýšlel jsem, jestli to všechno zvládnu, protože moje primární profese je fotograf v ČTK, ale rozhodl jsem se do toho jít, protože taková nabídka se neodmítá. Učím tam dva předměty - Barevně skladebné postupy a Kreativní postupy v reportážní fotografii.

Z vašich fotografií je jasné, že obě věci jsou vám blízké. Který předmět byste si vybral, kdybyste z těch dvou mohl zvolit jen jeden?

Jsem profesionální fotoreportér, takže to možná bude znít trochu paradoxně, ale vybral bych si barevně skladebné postupy. Mám k barevné fotografii opravdu blízko a obdivuji fotografy, kteří s barvou pracují. Dělám fotoreportéra, ale uvnitř mám blíže k subjektivní barevné fotografii.

Váš vítězný soubor na World Press Photo 2013 byl ale černobílý.

Tenkrát se mně líbily černobílé fotografie zachycující automobilové závody, jejichž autorem byl polský fotograf Tomasz Gudzowaty, což je autor několikrát oceněný na World Press Photo. Jeho snímky měly fantastickou atmosféru a já jsem si řekl, že zkusím podobně nafotografovat dostihy. Soustředil jsem se na záběry, o kterých jsem věděl, že v černobílé podobě vyjdou dobře, a měl jsem i trochu štěstí. Třeba když zrovna přede mnou spadl do oranice žokej, byl celý zablácený a pak šel proti mně. To se zrovna často nestane. Štěstí jsem měl i na počasí, při jedněch dostizích v Pardubicích třeba sněžilo. Všechno to do sebe zapadlo, měl jsem hodně zajímavých a variabilních záběrů, které zaujaly porotu.

Dostihy jsou vaše velké téma, na které se zaměřujete už roky. Jak jsou pro vás jako pro fotografa důležité zkušenosti, které jste za tu dobu získal?

Jsou zásadní. Díky nim se mé fotografie posunuly do té míry, že s nimi mohu být já sám docela spokojen a zároveň také dokážou oslovit diváky. Znám terén, prostředí, pravidla i koně. Vím, kam si stoupnout, vím, kde bude na závodištích v té konkrétní roční době dobré světlo. Můžu také daleko lépe předvídat situace, které nastanou. Zkušenosti jsou velmi důležité, i když to neplatí na sto procent, protože sport samozřejmě přináší také řadu překvapení.

Je důležité znát zákulisí sportu, který fotografujete?

Pokud chcete fotografovat něco hlubšího nebo pokud se chcete zaměřit přímo na to zákulisí, tak ano. Pokud fotografujete dostih, je podstatnější znát pravidla a trať, abyste se nepřipletl, kam nemáte.

Kromě dostihového sportu fotografujete i návštěvníky dostihů…

Je to jedno z témat, na které se zaměřuji. Pracuji tam s fotografií trochu jinak, používám i zábleskové osvětlení, abych zdůraznil outfity dam a pánů, jejich klobouky a cylindry. Část z nich se tam jde především ukázat, o dostihy jde u nich až ve druhé řadě. Vidím v tom potenciál, věřím, že je dobré to zaznamenat. Mohl bych to samozřejmě fotografovat dokumentárním stylem, ale mám rád barvy a snažím se to zpracovat jinak, po svém.

Existují fotografové, kteří fotí v práci a pak od toho chtějí mít svatý pokoj. Na druhé straně jsou ovšem i takoví, kteří po práci odpočívají tak, že zase fotografují, jen něco trochu jiného. Předpokládám, že vy patříte spíše do té druhé kategorie, je to tak?

Asi ano. Když začínala pandemie, byl jsem na Úřadu vlády, čekal jsem na tiskovou konferenci, protahovalo se to a já jsem viděl to krásné světlo venku. Bylo mi líto, že tam nemůžu být, říkal jsem si, že bych tam potřeboval fotit lidi v rouškách. Tehdy jsem si myslel, že problémy s covidem budou trvat dva nebo tři týdny a bude konec. Ostatní fotografové mi říkali: Co blázníš, místo toho, abys pak šel domů, ještě půjdeš fotit nějaké roušky?

Fotíte věci pro sebe jiným fotoaparátem než tím, který používáte v práci? Ptám se proto, že profesionální přístroje jsou obvykle docela těžké a je hodně fotografů, kteří kromě nich mají ještě něco menšího a lehkého, co s sebou nosí skoro pořád.

Pokud si nějaké fotografování naplánuji, tak pořád nosím ten velký a těžký fotoaparát. Ale na příležitostné fotografování mám samozřejmě i něco menšího. Využil jsem to třeba teď na zimních olympijských hrách v Číně. V poměrně obtížných podmínkách, které tam panovaly, jsem si nedovedl představit, že bych z fotobatohu na momentky lovil velký fotoaparát.  Prakticky všechny záběry ze zákulisí olympiády jsem udělal právě tím menším. Měl jsem na něm nasazenu pevnou padesátku (objektiv o ohniskové vzdálenosti 50 mm, pozn. red.) a to ohnisko mi vyhovuje - začínal jsem s ním jako kluk a v poslední době se k němu rád vracím.

V čem jsou podle vás jeho výhody?

Poskytuje přirozený úhel pohledu, nejsem při fotografování ani moc daleko ani moc blízko, je to tak akorát, abych nevzbuzoval pozornost. Mnoho reportážních fotografů tvrdí, že pokud nemáte ultraširokoúhlý objektiv, jako byste tam ani nebyli. S tím se absolutně neztotožňuji. Mám rád čisté plochy, mám rád, když je fotografie výtvarná, když na ní dobře fungují barvy. Padesátka takový přístup umožňuje. Je důležité vědět, co chce člověk fotit, a podle toho pak zvolit přístup i techniku.

Během své kariéry jste získal mnoho fotografických cen, v čem jsou podle vás soutěže pro fotografa důležité?

Nebudu pokrytecký a nebudu říkat, že mě úspěchy v soutěžích netěší. Těší. Když jsem v roce 2004 poprvé vyhrál v soutěži Czech Press Photo, byl to splněný sen. V té době jsem ještě ani nefotografoval profesionálně, byl jsem zaměstnaný u Českých drah. Fotil jsem tehdy externě pro regionální tisk. Profesionálně jsem se fotografii začal věnovat až na přelomu let 2005 a 2006. Stejně tak bylo splněným snem i vítězství na World Press Photo.

Můj vztah k soutěžím se postupem času trochu proměnil. Když teď získám cenu, těší mě především to, že se moje fotografie dostanou do světa. V případě významných soutěží je pak uvidí spousta lidí - píše se o nich v médiích a snímky bývají vystaveny na mnoha místech. To je důležité nejen pro mě, ale i pro samotné téma, které fotografuji, nebo třeba pro ty zmíněné fanoušky Bohemky. Já jsem takový zprostředkovatel. Když to zprostředkuji dobře, mají šanci, že se o nich bude vědět po celém světě.

Snímek z oceněného souboru Romana Vondrouše Loajální fanoušci v době covidu.
Snímek z oceněného souboru Romana Vondrouše Loajální fanoušci v době covidu. | Foto: Roman Vondrouš

Máte doma pověšené své vlastní fotografie?

Doma ne, ale u rodičů v Pardubicích nějaké jsou - především ty staré, na kterých jsou lokomotivy.

Jaký jste rodinný fotograf? Platí rčení, že kovářova kobyla chodí bosa?

Snažím se, ale v tomto směru na tom nejsem nejlépe. Nejsem pečlivý kronikář, ale snad se to v budoucnu ještě změní.

Chystáte teď nějakou výstavu nebo knihu?

Výstavy se snažím dělat průběžně, jen vloni těch autorských bylo asi sedm. Neodmítám žádné nabídky, jsem rád, když je o moje fotografie zájem. O vydání knihy o dostizích už uvažuji delší dobu. Jenže zároveň mám pocit, že ještě stále mám co fotografovat. A také musím zpracovat archiv. Navíc sám v sobě stále nemám vyřešeno, jestli mám udělat jednu vekou dostihovou knihu, kde budou jak samotné dostihy, tak fotografie ze zákulisí, nebo jestli to mám rozdělit do dvou různých publikací. Zatím se spíš přikláním k té druhé variantě.

Nijak na knihu nespěchám, chci se do toho pustit, až přijde správný čas. Je pro mě důležité, aby byla udělaná pořádně, abych s ní byl sám spokojený. Nepotřebuji masový náklad, klidně ať je určena jen pro omezené publikum lidí z fotografické obce a pro příznivce dobré fotografie.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 56 minutami

Záchranáři ošetřili po požáru v rodinném domě v Ivančicích šest lidí, nadýchali se zplodin

Záchranáři v neděli nad ránem po požáru v rodinném domě v Ivančicích ošetřili šest lidí. Nadýchali se zplodin hoření, uvedla mluvčí jihomoravských záchranářů Michaela Bothová. Podle ní se předpokládá, že by stav u nikoho neměl být vážný. Podle mluvčího hasičů Jana Dvořáka dostali hasiči požár rychle pod kontrolu a uhasili ho.

Zdroj: ČTK
Další zprávy