Říkal jste, že jste se knihou Trojboj s draky "svlékl před veřejností donaha". Jak těžké to bylo a jak převážilo to rozhodnutí jít takto s kůží na trh?
Stále pro mě není jednoduché to přijmout a abych byl upřímný, stydím se. Člověk si najednou musí připustit, že lidé o něm vědí takřka vše. Hlavní důvod, proč jsem nakonec sebral odvahu, byl pocit zodpovědnosti vůči tomu, co dělám. A taky skutečnost, že můj příběh i moje práce jsou inspirací pro druhé. Záleží mi na tom, aby mne lidé vnímali jako člověka, který má své chyby a stále bojuje. Věřím, že to někomu dodá sílu, a pak je jedno, jestli jsem otevřel vše. S tím se musím hlavně porvat sám. Rozhodl jsem se a musím si za tím stát.
Byly nějaké věci, které jste si při psaní knihy uvědomil?
Ani ne tak uvědomil, ale otevřel to všechno, co jsem měl dávno v sobě uzavřené. A najednou vám někdo dá na stůl váš život a výpovědi vašich nejbližších a zase to všechno stojí před vámi. Jako byste četla cizí příběh a ani trochu si nepřipouštíte, že jste to vy. Je pravda, že jsem si najednou uvědomil tu tíhu, a to vše, co jsem vlastně dokázal v očích ostatních.
Nebyl to i jistý typ psychoterapie? Dostat ze sebe stará závaží či nedořešené problémy…
Určitě ano, dlouhou dobu jsem v sobě nesl bolest konfliktu s mámou a najednou jsem četl její slova a pochopil, že věc, která mne trápí dlouhé roky, si máma ani nepamatuje. Pomohlo mi to tu věc v sobě uzavřít. Pomohlo mi to v určitém směru si ucelit svůj vlastní život.
Jak těžké bylo přemluvit ke spolupráci na knize členy vaší rodiny?
Nebylo třeba přemlouvání, s každým jsem si o tom promluvil a dal jim možnost být toho součástí. Hlavní bylo, aby se mohli svobodně rozhodnout. Chtěli jsme, aby kniha byla objektivní, a proto si myslím, že výpovědi ostatních dávají knize tu správnou sílu.
A pomohlo vás to jako rodinu spíše stmelit, nebo knížka naopak "přinesla zlou krev"?
Naše rodina je už za ty roky nějak nastavená a i po knížce jde vše tak jako dřív a zlou krev to nepřineslo. Zlé už je dávno za námi a je to dobře.
Váš osobní příběh je opravdu strhující - čte se to skvěle, jedním dechem - ale jak se to žije?
Žene mě pocit užitečnosti a vše, co dělám, vnímám jako něco běžného, jako pouhou slušnost. Nemůžu říct, že nejsem někdy opravdu hodně unavený, když jedeme třeba čtyři akce po sobě a každá je od sebe přes 100 kilometrů. Potřebuji, aby byl můj život každý den jako velké dobrodružství, a musím se dostatečné unavit, abych dokázal v klidu spát a nepřemýšlel. Je to jako rozjetý vlak.
Jak to zvládá vaše partnerka Pavlína - následovat vás a podporovat ve všech náročných projektech, od pořádání desítek závodů pro znevýhodněné děti po celé republice přes charitativní cesty k Baltu po osvojení tří dětí z dětského domova?
Je to pro ni někdy náročné, a když je toho moc, tak ráda zůstane doma, aby nabrala sílu. Cestu k Baltu si Pája s dětmi z dětského domova Tuchlov opravdu užila a za pět dní zvládla ujet 570 kilometrů. Pro mne je moc důležitá její radost, chci ji podpořit v tom, jak posouvá své vlastní hranice i díky těm všem akcím, kde mi chce být velkou oporou. Uvědomuje si, jak moc ji potřebuji i jak potřebuji cítit, že je na mě hrdá.
Filantrop Tomás Slavata. Sledujte upoutávku na dokument České televize:
Z knížky i z vašeho života vyplývá, že sport může člověka zachránit, vytáhnout i z velké bryndy. Čím to je?
Sport je spravedlivý a dal mi neskutečnou sílu zvládat i běžný život. Touhu nevzdávat se stejně jako při závodě. Je to o posouvání vlastních limitů, ale musíme sami chtít vystoupit z té pohodlné zóny a bojovat. Pocit, že něco vzdám či že zklamu ostatní, je pro mne těžký, a proto vždy když je nejhůř, kompenzuji to nadměrnou sportovní zátěží a vím, že pokud nevzdám trénink, nevzdám ani osobní boj. Je to jednoduchý mechanismus.
Vaše knížka se jmenuje Trojboj s draky a přirovnáváte se v ní k nesmělému princi Bajajovi. Není ten váš život vlastně v podstatě pohádka o princi, jenž musel splnit sto úkolů a pak si mohl najít princeznu v australském rozhlasu?
Pro mne je to pohádka, kterou potřebuji cítit a žít. Pokud si člověk umí sáhnout až na dno, dokáže bojovat o své sny s mnohem větší vervou než kdy předtím. Takže jsem vlastně neskutečně šťastný, že jsem tu možnost dostal a má rodina mi ukázala to zlé.
Vycítí z vás děti, že jste si v dětství prošel většinou ještě větším peklem než ony?
Při každé besedě nebo akci s dětmi jsem naprosto otevřený a nestydím se hovořit o svém životě. Je to velmi důležité, protože musím získat jejich důvěru. Zjistí, že svádí stejný boj jako já. Nechci před ně předstupovat jako člověk, který je pro ně nedosažitelný, ale člověk, který bojuje jako oni. Pak vzniká vzájemný respekt, dokážeme být v kontaktu a já jim umím konkrétně pomoci.
Jako malý hladový kluk jste si bez potřebného zázemí musel "ulovit" na staré Praze něco k snědku. Není to klíč k tomu, proč teď pro vás není nic problémem a dokážete si "pořádně naložit"?
Určitě to tak je, neotáčím se k problémům zády, ale snažím se je řešit a improvizovat. Mám výhodu, že i pod velkým tlakem dokážu stále fungovat tak, aby okolí nic nepoznalo a neomezilo to akce pro děti. Je to o zodpovědnosti, kterou jsem přijal. Nemohu zklamat.
Celý život se hodně dřete a pracujete i pro jiné. Jak moc pak mrzí nevděk od některých lidí, kterým jste pomohl?
Za ty roky jsem se naučil nic neočekávat. Já mohu dát své maximum, ale je to na každém, jak s tím naloží. Nemohu si pak na sebe vzít zodpovědnost za jeho život, aby on toho začal zneužívat. Je to i častá chyba při výchově vlastních dětí, kdy rodiče do nich vkládají své představy a tím jim berou svobodu. Naučil jsem se jen jít příkladem a ukázat, že to jde. Není v tom nic těžkého.
V knize je také zaznamenán příběh jednoho z mnoha dětí, které ve vašich závodech od vás vyhrálo kolo. Bylo šťastné, že si vlastními silami v závodě vybojovalo své první kolo v životě. Druhý den mu ho však otec prodal, aby měl na alkohol. Dá se tomuto nějak předcházet?
Tomuto se nedá předcházet a nemohu se jako člověk vměšovat do problému rodiny, ale mohu pomoci dítěti dát mu sílu, aby vše překonalo. A aby ve mně cítilo oporu a lidský vzor. Je to vůči těm dětem nespravedlivé, ale musí bojovat a nikdo to za ně neudělá. Nemůžeme ty děti rozmazlovat ani zachraňovat. Musíme jim jen ukazovat, jak se dá bojovat.
Letos v létě jste podruhé vyrazil na charitativní Cestu k Baltu. Během ní ujedete s dětmi z dětských domovů, kteří cyklistiku příliš neprovozují, 580 kilometrů a vybíráte při tom peníze na znevýhodněnou mládež a na seniory z domova důchodců. Jak se letos projekt vydařil?
Letos to bylo úžasné stejně jako loňský rok. Celkem jsme vybrali 211 tisíc korun pro domov seniorů v Bystřanech, pro Miloše Císaře, který vyrábí speciální kola pro zdravotně postižené děti, a pro Denisu, která si chce vzít do péče své bratry.
Jak takovou štreku zvládali vaši netrénovaní svěřenci?
Letošní parta z dětského domova Tuchlov byla dobře připravená a obrovská podpora zvenčí skrze sociální sítě je hnala do cíle i přes bolest zadků a velkou únavu. Tyhle děti do té doby ujely maximálně třicet kilometrů denně a teď najednou tři dny po sobě musely ujet 130 kilometrů. Veřejnost je vnímá jako děti, které potřebují zachraňovat, najednou dokázaly pomáhat dál. A to je moc důležité - učit pomáhat někoho, kdo pomoc spíše přijímá. Dát jim zažít ten skvělý pocit, když je to naopak.
Oproti loňskému prvnímu ročníku jste si dokázal sehnat podporu Nadačního fondu Karla Janečka, jeli s vámi i herci z Cirku La Putyka a podpořili vás herci Ondřej Malý nebo Ester Geislerová. Jak se vám to podařilo?
Vše je postavené na důvěře a přátelství. Vždy jsem věřil, že pokud je práce dobrá včetně původní myšlenky, pak si to ty správné lidi najde. Což se teď stalo. Herci z Cirku La Putyka jsou přátelé a jsou pro každou takovouhle věc. Jsem za to moc rád, že má práce na sebe dokázala sama upozornit a ukázala, že se věci dají dělat jinak a bez velkých kampaní či nákladů. Jde jen o přístup a taky o slušnost, která mezi lidmi chybí.
Jste teď šťastný?
Já jsem člověk, který je šťastný neustále i s problémy, které jsou a vždy budou. To je na životě právě krásné, že je tak pestrý a staví před nás překážky, které musíme zdolávat.
Vždy jsem toužil po velké rodině a dokázal jsem to. Potkal jsem tu nejkrásnější bytost na světě a víc už není třeba. Mám kolem sebe nespočet dětí, a když vidím, co jsem dokázal vybudovat a kolik radosti to dává, je to něco neskutečného. Vážím si toho, a proto život přijímám s pokorou. K úplnému štěstí by mi pomohlo, kdybych dokázal obsáhnout více akcí a pomoci více lidem, ale už to časově ani kapacitně nezvládám. Takže se teď spíše učím věci korigovat a nenabírat si toho tolik.
Když už jsme byli u té pohádky, tak kdybyste potkal nějakého pohádkového dědečka, který by vám splnil tři přání, jaká by to byla?
Přál bych si velký dům, abych dokázal dát více dětem domov, a velkou zahradu, kde bych mohl v létě dělat kempy pro děti zdarma. Už na tom pracuji, ale všechno má svůj čas a čeká mne ještě hodně práce, abych to dokázal vše zaplatit a bylo to dle představ mého snu. Snažíme se doma vše zvládnout sami a jsem šťastný, že mám kolem sebe přátele, kteří mi důvěřují a pomáhají. Takže jak se znám, tak bych stejně dědečkovi řekl, že nic nepotřebuji, a nabídl se mu, zda nepotřebuje s něčím pomoci on.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Velká událost je určitě křest knihy Trojboj s Draky, kterou křtíme 20. září na Jatkách 78 s Cirkem La Putyka, velké finále Slavata tour 2018, kdy se do Prahy sjedou 16. září jak děti z dětských domovů, tak i veřejnost. Obě tyhle akce uzavřou další etapu mého života.
Lenka Vrtišková-Nejezchlebová: Trojboj s draky
- Strhující příběh filantropa a triatlonisty Tomáše Slavaty, původně sprejera a kluka ulice, kterého nezlomily ani neuspořádané poměry v jeho vlastní rodině. Sám vyrostl v rodině bez otce, s matkou alkoholičkou, kde nechybělo násilí. Jednoho dne tento malý, vysmívaný a koktavý Tomáš dobíhal tramvaj a předběhl ji. Cestující mu zatleskali - a tehdy se v něm něco zlomilo. Stačilo malé ocenění okolí a začal běhat, získal motivaci něčeho dosáhnout.
Když pak v patnácti letech otěhotněla Tomášova starší sestra (a za nějaký ten rok podruhé), skončili její synové v dětském domově. Tomáš se rozhodl, že je získá do péče. Bylo mu 21 let. Dnes má v péči další dva kluky z dětského domova.
V době, kdy se naplno věnoval svým synovcům a docházel do zaměstnání, vypracoval se v kvalitního sportovce (terénní triatlon Xterra). Tomáše sport zachránil. Nyní investuje svůj čas do dětí, které vyrůstají v dětských domovech nebo v sociálně slabých poměrech, a snaží se jim dodávat životní motivaci a naději. Jeho cílem je hledání dětí, které si o pomoc neumějí říct či se stydí.
Pro děti z domovů pořádá ročně až 50 akcí, mezi nimi i tzv. Triatlonovou Tour - což je série triatlonových závodů, které jsou po celé České republice od roku 2011 pořádány pro děti mezi 7 a 18 lety. Tento projekt zapojuje jak děti z dětských domovů, tak děti z běžných rodin a přirozenou cestou je svádí dohromady.
Zdroj: Grada Publishing
