Samarkand, Harantíni a Jericho. Sama vzpomíná na tato tři slova, která jí z dětství utkvěla v paměti. Když pak v devatenácti letech dostala Lenka Hrabalová první výplatu a vyhledala si jejich význam, neváhala a za vydělané peníze se sama vydala nejprve do Samarkandu, druhého největšího města Uzbekistánu.
"K Blízkému východu jsem i přes tyhle cesty víc přičichla až na vysoké škole ve Francii, když jsem studovala archeologii a historii," vypráví Hrabalová, pro kterou se cestování na Blízký východ později stalo nejen vášní, ale i povoláním. "Průvodcovství je aktivita, která mě momentálně živí prioritně," říká vystudovaná arabistka.
Sýrie už je bezpečná, ale…
Před několika měsíci Hrabalová publikovala sérii reportáží pro měsíčník Reportér Magazín, jedním z míst, která v rámci svých cest navštívila, byl sankcemi sužovaný íránský Kurdistán nebo poválečné území Sýrie.
"Většina Sýrie je teď v držení Bašára al-Asada (syrský prezident, pozn. red.) a dá se jí projet jako turista. Celé území bych označila za aktuálně bezpečné, stále však nad ním visí jedno velké ale, protože tam i nadále může dojít k útokům jak od tak zvaného Islámského státu, tak od Izraele na vojenské cíle," upozorňuje.
Kromě toho situaci v zemi asi nejvíce komplikují sankce západních zemí, pod kterými se Sýrie momentálně nachází. Ty mají za následek téměř nulový dovoz i vývoz, a země je tak ekonomicky vyprahlá. "Dnešními spojenci Sýrie jsou Rusko a Írán, zboží je pak dováženo z Číny. Vytvořil se tak jakýsi východní blok, což nejspíše záměrem sankcí nebylo," říká Hrabalová. Navzdory ukončeným bojům tamní obyvatelstvo stále sužuje frustrace z ekonomické situace.
"Lidem výrazně klesly platy, mají zdemolované domy, které navíc nemají z čeho opravit. Už nechtějí dál válčit, chtějí mít klid, znovu si postavit své domovy a klidně žít," vysvětluje.
Jako příklad zmiňuje příběh muže, který choval stádo arabských koní. Když se dozvěděl, že blížící se džihádisté z hnutí Džund aš-Šám zabíjejí všechny koně, které nevyužijí, poslal ty své lodí do Evropy, aby je zachránil. "Nepřišel sice o příbuzné nebo o rodinu, ale při vyprávění o těch koních se rozbrečel," vzpomíná.
Ne jednoho by při návštěvě mohla zaskočit štědrost, kterou si místní stále udržují vůči cizincům. "Neztratili tuhle svou náturu ani během mnohaleté války, třebaže každý z nich má nějaký hrozný příběh," tvrdí Hrabalová a dodává, že pohostinnost a laskavost jsou hodnoty, které spojují obyvatele celého Blízkého východu. "Jsou až absurdně pohostinní," říká jednoznačně. "Ať už se můžou navzájem nenávidět, tak i když jste u jedné nebo druhé strany, vždy se k vám chovají hezky. Taková starosvětská nátura."
"Dobrý den, můžu si vás vyfotit?"
Lenka Hrabalová, která Blízký východ navštěvuje už jedenáctým rokem, taky popisuje, jak při návštěvě íránského Kurdistánu cestovala s místními pašeráky, kteří do Íránu přiváželi různé zboží, kupříkladu oblečení.
"Sice nás kontrolovala policie i vojáci, ale nikdy jsem neměla obavy," odpovídá. Podle ní vždy akorát vystoupila z auta, sedla si na barikádu, mezitím si dala s vojáky cigaretu, a jakmile oni mávli rukou, pokračovalo se v cestě.
"Hrklo ve mně jednou," přiznává. "Vystoupila jsem na pašeráckém překladišti, a když auto odjelo, všimla jsem si, že kolem mě stojí skoro třicet po zuby ozbrojených chlapů. Došlo mi ale, že jsem pořád v Íránu, takže jsem zvedla foťák a zeptala se jich 'Dobrý den, můžu si vás vyfotit?'. Po vteřině ticha chlapi přiběhli s nadšenými výrazy a začali pózovat s nákladem i se zbraněmi. Íránci totiž milují focení, jsou taky nejlaskavějším národem, s jakým jsem se kdy při cestování potkala," říká jednoznačně Hrabalová.
To ale nelze říct o vztazích mezi jednotlivými Kurdistány, které mezi sebou mají řadu sporů. Ačkoliv Kurdové kdysi měli ideu jednotného státu, každé z území v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu šlo svou vlastní cestou. "A to až takovou, že například irácký Kurdistán nyní spolupracuje s tureckým prezidentem a spolu válčí proti tureckým Kurdům," podotýká íránistka, podle které jsou kurdské skupiny téměř na pokraji války.
Amerika? Nic pro mě
Když se v roce 2017 stal prezidentem Spojených států amerických Donald Trump, Lence Hrabalové se uzavřela možnost do USA vycestovat. "Trump vydal stanoviska, že lidé, kteří navštívili určité země, jako je třeba Írán nebo Sýrie, potřebují pro vstup do Ameriky žádat o speciální povolení. A protože jsem v Íránu byla už asi dvacetkrát, přičemž jsem tam studovala a dostala i stipendium, přes americké prověrky bych neprošla," tvrdí akademička, která letos obhájila svou doktorskou práci na Univerzitě Palackého v Olomouci. "A byť bych mohla prokázat, že jsem akademičkou, nemám o to nějaký zájem, Spojené státy mě nelákají," míní.
Část vysokoškolských studií prožila také v severoafrickém Tunisku a Maroku. V lednu plánuje cestu do západoafrické Mauritánie, která je pro většinu lidí zcela neznámou zemí. "Už ve středověku v těchto oblastech ale vznikala obrovská pouštní města a prastaré knihovny, které teď pomalu pohlcuje poušť. Z arabských zemí málokde najdete takovou autenticitu jako v Mauritánii," tvrdí cestovatelka.
Kdyby si ale měla vybrat mezi nekonečnou africkou pouští a panoramaty blízkovýchodních hor, zvolí si pohledy z výšin. "Pouště jsou iritující v tom, že máte pořád písek v botách. A přestože jsou skvělé tím, že se díváte do nekonečné nicoty, k horám jsem přirostla více. Ikonická je pro mě nejvyšší hora Íránu, Damávand, na jejích úbočích kvetou zářivě rudé a obrovské vlčí máky," popisuje Hrabalová.
Že by však měla na Blízkém východě žít dlouhodobě, si nedokáže představit. "Na rok na dva možná ano, ale mám ráda naši svobodu. Pro mě je Česko zemí, kde chci žít," dodává.
