Na motorkách jižní Afrikou. O rasismu tam už nerozhoduje jen pleť, říkají cestovatelé

Při cestě napříč iižní Afrikou se Martin Mejzlik a Pavel Šimek zastavili i v Pekle, jak se přezdívá údolí Gamkaskloof.
Drakensberg, v překladu Dračí hory, sahají až do výše téměř 3500 metrů nad mořem. Toto pohoří, ležící na hranici s vnitrozemským státem Lesotho, je nejvyšší v Jihoafrické republice.
Dechberoucí scenérii poskytuje Stolová hora, která se tyčí nad Kapským Městem. Poslední roky ji však sužovala rekordní kriminalita, přepadení se zde stala každodenní rutinou. V reakci na to vzniklo hnutí Take Back Our Mountains, které se stará o bezpečnost Stolové hory.
Martin Mejzlik mluví se zakladatelem hnutí na obranu Stolové hory Taahirem Osmanem. Průvodce se rozhodl spolek založit poté, co zloději pobodali devět jeho přátel na úbočí hory. "Získáme ji zpět!" prohlašuje při jejich rozmluvě.
Hnutí sdružuje několik tisíc dobrovolníků a mimo klasické treky, jako třeba přes tuto soutěsku Platteklip, která je jednou z nejjednodušších a také nejhezčích tras, pořádá i úklidové akce a monitoring oblastí parku Stolové hory.
Foto: Martin Mejzlik a Pavel Šimek
Jiří Labanc Jiří Labanc
28. 8. 2021 15:16
Za počítačem stráví kvůli práci i polovinu dne, jednou za čas se proto zvednou ze židlí a vyrazí na druhou stranu světa. Třeba do jižní Afriky, ze které se Martin Mejzlik a Pavel Šimek nedávno vrátili po tříměsíční cestě na motorkách. Plány jim postupně ořezaly lockdowny, převraty, na strom je zahnal nosorožec a měli i možnost se ponořit do tamní problematiky rasové segregace.

Cestovatelé, kteří se jinak živí jako herní vývojáři, brali vždy cestování jako kompenzaci toho, co jim za obrazovkami chybí. "Tvoříme něco virtuálního, nehmatatelného. Jízda na motorce na druhé straně polokoule je pak to, co na cestách hledáme jako náhradu," říká Mejzlik. 

Na motorkách už takto procestovali Jižní Ameriku a východní Asii, na seznamu již ale dlouho měli africký kontinent. Za výchozí bod cesty si vybrali jeho jižní část, Jihoafrickou republiku.

"Říká se, že je to nejjihoafričtější část Evropy," popisuje Mezjlik s tím, že po vystoupení z letadla v Kapském Městě se skutečně ocitli v evropské destinaci.

V době jejich příjezdu v zemi navíc končil přísný sedmiměsíční lockdown. Zavřené tehdy byly i restaurace a obyvatelé se nemohli vzdálit od svých domovů. Jenže co zprvu vypadalo jako pevně daný plán cesty, musela nahradit improvizace, ne ve všech okolních státech totiž vlny koronaviru ustávaly. Země jako Lesotho, Svazijsko či sousední Namibie se kvůli zhoršující situaci uzavřely před světem.

Ačkoliv původně plánovali navštívit deset států a dostat se až do Tanzanie, své plány museli postupně proškrtat a na seznamu zbyly pouze JAR a sousední Botswana. "Mohli jsme díky tomu ale více porozumět zdejším problémům," vysvětluje Šimek.

Už to není o barvě pleti

Jedním z nich je nechvalně proslulý apartheid, za jehož doby docházelo k masové segregaci černošského obyvatelstva. "V celé společnosti jde poznat, že je něco pod pokličkou, a je nesmírně lehké to vyprovokovat," poznamenává Šimek.

Jak oba tvrdí, ani po téměř 30 letech od konce tohoto temného období však segregace nezmizela: "Townshipy (odloučené oblasti, ve kterých žije nejchudší obyvatelstvo, pozn. red.), které tam byly už od 40. let minulého století, nikam nezmizely, ba naopak, jsou ještě větší," dodává Mejzlik. Velká část zdejších bělochů do dnešních dnů podle něj vzpomíná na apartheid jako na zlaté časy.

"Na druhou stranu," podotýká Šimek, "snad všichni mají velký respekt vůči Nelsonu Mandelovi, protože dokázal být tou pojící figurou všech obyvatel."

Před možnými konflikty oba dobrodruhy varovali. Rady jako "kde je alespoň jeden běloch, tam je bezpečno" nebo ať se při jízdě na motorce drží jen na levé straně, nebrali na lehkou váhu. "Člověk si pak říká, kam to sakra přijel," pokračuje Šimek.

Nejhorší scénáře se ale za celé tři měsíce cesty nenaplnily. "Možná jsme měli štěstí na lidi, ani jednou jsme ale neměli pocit ohrožení," zamýšlejí se. Připouštějí však, že zločin je v tamních oblastech příležitostný.

"Pokud se někdo promenáduje s mobilem, pro ně je to dvouměsíční výplata. Ale není dáno barvou pleti, že člověka okradou, tak tomu bylo možná před desítkami let. Dneska je to o tom, jestli je člověk bohatý, nebo chudý. A ta propast mezi chudými, kteří jsou častěji černoši než běloši, je až děsivě obrovská," vysvětluje Mejzlik.

Země zdí i blízká setkání se zvířaty

Když se jim na tamních úřadech podařilo získat papíry potřebné k tomu, aby si mohli pořídit motorky, stroje Honda Africa Twin je po dvou týdnech od příjezdu dostaly z města na venkov. Ten je v mnoha ohledech zaujal.

"Je to země zdí, každý dům je obehnaný vysokou zdí, na jejímž vrcholu jsou zabodané hřeby a rozbité flašky. Ti bohatší si pak můžou dovolit i elektrický drát. Pro lidi je to tam ale normální, neexistuje, že by někdo třeba parkoval na ulici," vyprávějí.

K motorkářům jsou podle cestovatelů obyvatelé Jižní Afriky ohleduplní. Jízda na motorkách je tam totiž hluboce zakořeněná.

Jakmile na svých strojích doputovali z Kapského Města podél pobřeží až do východoafrického přímořského města Durban, byli nuceni svou pouť stočit do vnitrozemí. "Chtěli jsme jet do Mosambiku, ale místní nás od něj odrazovali. Kvůli postupu islamistů z aš-Šabáb tam armáda dostala více pravomocí a teď prý tvrdě šikanuje turisty a cestovatele. Každá policejní stopka by znamenala další vyhozené peníze," vysvětluje Mejzlik.

Poté co se alespoň týden zdrželi v Krugerově národním parku, obrátili kola svých motorek směrem k Botswaně. Tam strávili další tři týdny na deltě řeky Okavango.

"Kdybych žil v Jižní Africe, pořídím si motorku, ale kdyby v Botswaně, tak si pořídím loď," prohlašuje rozhodně Šimek. Bezodtoková oblast, která je jinak obklopena pouští Kalahari, dominuje svými nekonečnými vodními kanály a rozsáhlou faunou. "Běžný člověk by se tam ztratil po sto metrech, náš průvodce, který měl mimochodem české kořeny, znal ale každý strom, jenž jsme při plavbě lodí míjeli," dodává.

Nejintenzivnějšími momenty byla podle cestovatelů setkání s divokými zvířaty. "V botswanském parku Moremi jsem si v noci musel odskočit, a než jsem vyskočil z auta, zapomněl jsem se rozhlédnout. Pár metrů ode mě stál hroch. Civěli jsme na sebe dobrých pár minut, pak už se mi na malou nechtělo," směje se Šimek s tím, že mu hlavou proběhly všechny ty místní historky o napadení hrochem.

Při cestě zpět se zastavili v rezervaci Rhino Sanctuary. Nosorožce, kteří v ní volně žijí, tam přesouvají i ze sousedních zemí. To z důvodu, že Botswana je mnohem přísnější vůči pytlákům.

"Střílejí je tam na potkání," říká Mejzlik a pokračuje: "Bavili jsme se s mužem, který pomáhal tuhle rezervaci v 80. letech stavět. Popisoval nám, že její zakladatel to s pytláky řešil tak, že jakmile nějakého chytil, prostřelil mu kolena a nechal ho tam napospas zvířatům."

Cestovatelé v té souvislosti přibližují i další blízké setkání. Při táboření v jednom z kempů už téměř usínali, když najednou uslyšeli hlasitý dusot. "Začali jsme kolem sebe svítit baterkou a z křoví za námi trčel obrovský roh. V tu ránu jsme byli na stromě. Nosorožec chvíli přešlapoval na místě a zmizel tak, jak se objevil." Druhou noc se objevil znovu, tentokrát už ale byli klidnější, stejně jako on.

Dobrodruzi zakončili svou cestu tam, kde ji započali. Motorky jim za dobu jejich cesty tak přirostly k srdci, že si v Jihoafrické republice pronajali garáž, ve které je mají schované. "I proto se co nejdříve chceme vrátit a projet jižní Afriku až nazpět do Evropy. Výstupem pak bude dokumentární cyklus," uzavírají.

Mohlo by vás zajímat: Smrt je na Sahaře blízko, změní vás to. Lidé i nádobí se myjí v písku, říká průvodce

Uprostřed Sahary leží tajemství, poušť vás dostane k duši, změní vás to, i když na ní jezdíte džípem. Myjete se pískem, je to jako 40denní peeling. | Video: DVTV, Emma Smetana
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy