Aktuálně.cz: Musím vám pogratulovat k narozeninám. Vypadáte úžasně. Jak jste je oslavila?
Moc děkuju. Já moc nejsem pro velké oslavy a tento věk se, myslím, ani moc neslaví. Spíš jsem si chtěla odpočinout. S partnerem jsme odjeli na den do přírody. Udělali jsme si romantický výlet a večer jsme to oslavili i s dětmi čokoládovým dortem, který nesměl chybět.
A.cz: Jak by vlastně měla vypadat vaše ideální oslava narozenin?
Vždycky se bojím překvapení, ale pamatuji si, že na čtyřicetiny jsem měla sedm dní před porodem a Burak (partner) pro mě zorganizoval jako překvapení narozeninovou oslavu, kam pozval všechny mé blízké. Se mnou je to těžké, často chci mít věci pod kontrolou. Mám ráda vše naplánované a tímhle ze mě spadla ta tíha rozhodování, koho pozvat, jak to pojmout, a vlastně jsem se vůbec nemusela o nic starat. To bylo hrozně fajn. A musím se přiznat, že jak jsem byla těch pár dnů před porodem naměkko, tak když jsem viděla celou širokou rodinu, tak mě to dohnalo až k slzám.
A.cz: Opravdu vypadáte velmi dobře. Jak to děláte?
Žádný recept neexistuje. Částečně to je dané genetikou. Za tím, co lidi obdivují na fotografiích, je spousta práce – make-up, vlasy, retušování, výběr správného světla. Je to iluze a škoda, že vše musí být mladé, krásné, svěží. Někdy se krása může objevit na místech, kde ji nehledáte. Třeba ve tváři starého člověka. Vždyť kdybychom měli kontrolovat každou vrásku, tak to by se člověk nemohl ani zasmát. Ale věřte, že kdybych věděla o receptu, jak zůstat věčně mladá a svěží, taky bych po něm skočila (směje se).
A.cz: V bulváru se objevila informace, že se budete vdávat…
Informace pochází z neautorizované části článku. Ptali se mě na svatbu a já odpověděla, že to by si přála moje šestiletá dcera Mína.
A.cz: Není to pravda, protože institutu manželství nevěříte?
Já už jsem byla vdaná a vím, že prstýnek ani papír vztah pohromadě neudrží. Když s někým žijete a vychováváte tři děti, tak je to jedno, jestli jste partneři, nebo manželé.
A.cz: Možná jsem se měl zeptat vašeho partnera.
No nevím, co by vám na to řekl. On už mě několikrát požádal o ruku.
A.cz: A vy jste ho odmítla?
Neodmítla, ale odložila …
Modeling se změnil. Dříve jste musel hodně pracovat, abyste byl známý. Dnes musíte být známý, abyste mohl pracovat.
A.cz: Procestovala jste celý svět. Kdybyste nebyla v Monaku, kde byste chtěla žít?
Tak jako neexistuje ideální krása, tak neexistuje ideální místo. Žila jsem v New Yorku, v Paříži, v Londýně, v Miláně, v Dánsku, v Praze, v Turecku a všude je něco, co vás tam nesmírně baví a líbí se vám, a něco co moc příjemné není. Víc než na lokalitě záleží na lidech, kteří vás tam obklopují. Kdybych byla bezdětná, asi bych se vrátila do Prahy. Přece jen Čechy budou navždy mým domovem. Díky tomu, že to tady znám, znám českou mentalitu, českou kulturu, mám tu rodinu, kamarády, nadaci, tak se sem vždy ráda vracím. Ale taky musím přiznat, že to mám ráda i v Monaku.
A.cz: Co vám tolik učarovalo na Monaku, že jste tam zakotvila?
Když se mě někdo zeptá, kde bydlím, tak většinou odpovídám, že na jihu Francie, protože mi přijde, že Monako má špatnou pověst. Je to ale kosmopolitní a bezpečné místo. Francouzské a italské pobřeží je velmi krásné, stejně tak oblast Provence. Já Monaku říkám Malý Kocourkov. Je to místo samo o sobě, kde čas plyne jakoby pomaleji a skoro každý den se můžete těšit na slunce a modrou oblohu. Dnes tam žije i spousta mladých rodin s dětmi, které mají podobné radosti a starosti jako já. Už to není jako v minulosti, kdy na dětské hřiště přišly všechny maminky s kabelkou Channel, ošperkované a na vysokých podpatcích.
Monako je mi blízké také díky francouzštině, což je jazyk, ve kterém se po češtině cítím nejkomfortněji. Navíc je to ideální neutrální místo pro pár, kde každý má jinou národnost. Nikdo tam nemá výhodu domácího prostředí.
A.cz: Ve všech rozhovorech hodně chválíte Česko. Nemáte ale díky tomu, že zde nežijete, nasazené růžové brýle?
To tak má každý. Když žijete v zahraničí, tak si tu svou zemi hrozně idealizujete, protože vám chybí. Najednou vám schází věci, které tady berete jako samozřejmost. Ale abych se ve Francii cítila co nejvíce jako doma, tak tam mám Českou televizi, na děti mluvím česky, čtu české knížky, mám tam české kamarádky, pořádáme mejdany s chlebíčkama, anebo je u nás moje maminka, která společně se mnou udržuje české tradice v naší rodině.
Ale taky si pamatuju, že když jsem tu žila, tak mě štvaly fronty na poště, dopravní zácpy, když jsem vozila Tobíka do školy, podzimní splín a podobně. Dneska přijedu do Prahy a vůbec to nevidím. Ta idealizace je asi normální.
A.cz: Co na Češích hodnotíte jako pozitivní?
To je spousta věcí. Myslím, že jsme jako národ solidární a kulturní. Máme velký smysl pro humor. A myslím, že lidé jsou tu velmi srdeční a pohostinní. Když jsem v zahraničí, tak se hrdě hlásím k tomu, že jsem Češka, stejně tak to mají i moje děti, které vykřikují anglicky, že jsou Češi (směje se). Když jste v New Yorku s Milošem Formanem a vidíte, jak se před ním „klaní“ největší hollywoodské hvězdy, uvědomíte si, že odsud vzešlo mnoho kvalitních lidí: Václav Havel, umělci, sportovci, lékaři, ale i mnoho vědců. Ono se o Česku vždy mluví jako líhni krásných holek, ale já myslím, že to je líheň velmi inteligentních lidí. Ani na české školství, které mi dalo všeobecný přehled, jsem nikdy nedala dopustit. V zahraničí jsem se setkávala s holkami, kterým když jsem řekla, že jsem z Čech, tak se mě ptaly, jaké máme moře a jestli je u nás „ta“ válka.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
A.cz: Říkala jste, že si Česko vozíte do Francie…
Vozím si například českou filmovou i knižní klasiku, hořické trubičky, čokoládové termixy, českou Bohemku, kremžskou hořčici, těch věcí je opravdu spousta. Ale to jsme mluvili jen o pozitivech. Jsou tu ale i věci, se kterými nesouhlasím. Ať už se jedná o různé politické názory, nebo některé věci v sektoru neziskovek.
A.cz: Co se vám třeba nelíbí?
Přijde mi, že v neziskovém sektoru mnohdy chybí sdílení, spolupráce a hlavně komunikace. Mělo by všem jít o stejnou věc, ale ve skutečnosti se většinou každý stará jen o ten svůj kousek zahrádky. To mnohdy vede k tomu, že vznikají podobné či stejné projekty místo toho, aby se spolupracovalo a tím i šetřily peníze. Co se týče problematiky opuštěných dětí, tak v Čechách je velmi pomalé soudnictví a řeší ji několik ministerstev namísto toho, aby byla soustředěna do gesce jednoho ministerstva. To jsou ale systémové věci a my se do politiky nechceme pouštět. Jsme apolitičtí a nelobbujeme.
Aktuálně mě při pohledu do novin netěší, jak se u nás přistupuje k problematice uprchlíků. Nechápu, proč máme problém přijmout lidi, kteří potřebují pomoct, když to ostatní evropské země jsou ochotny udělat a v mnohem větším měřítku. Chci věřit, že je to jen politická hra a většina obyčejných lidí je mnohem solidárnějších. Chápu, že je to složité téma, ale pomoc lidem v nouzi je podle mě přirozená.
A.cz: Jaký vztah mají k České republice vaše děti a partner?
Všechny moje děti se narodily v Praze a Burak tu žil, když mu bylo osm až deset let. On dokonce mluvil česky. I jeho rodiče mají hodně vzpomínek, ale trošku jiných než my. Oni se jako diplomaté scházeli s disidenty. Všude je odposlouchávali, a proto chodili na střechu domu, kde při konverzaci hráli ping pong, aby je nikdo neslyšel. Já v osmi letech takové věci vůbec neřešila. Burak chodil do mezinárodní školy a já jako pionýrka jsem nechodila do Tuzexu, ale s mávátkem do prvomájového průvodu (směje se).
A.cz: Když jsme u této doby. Kde zrovna jste byla v době sametové revoluce a jak jste to prožívala?
V době revoluce jsem se vrátila z Paříže do Čech a vyrazila jsem coby studentka právnické fakulty stejně jako ostatní studenti do ulic. Byla jsem nadšená z toho, co se tady děje, a nazpět do Paříže se mi moc nechtělo.
A.cz: Nadaci jste zakládala, když vám bylo dvacet pět, a už předtím jste hodně peněz v Americe posílala na charitu. Čím to, že jste tak mladá byla tak uvědomělá?
Já to tak měla vždy. V první třídě jsme měli velmi agitační paní učitelku, která velmi propagovala Sovětský svaz, komunistickou stranu, a moje mamka vzpomíná, jak šla na rodičovskou schůzku, kde se dozvěděla, že chci být komunistkou na národním výboru, protože se tam málo pracuje a hodně vydělává. Máma se pak propadala hanbou a chtěla jít domů kanály (směje se). Takže ta má uvědomělost je zřejmě vrozená. Myslím, že jsem byla vždy taková seriózní a možná moc dospělá.
Někomu pomoct a rozdělit se mně prostě vždy přišlo správné. Jsem přesvědčená, že ten, komu se daří a má dostatek, má pomoct tomu, kdo takové štěstí neměl. Brala jsem to spíš jako morální povinnost. Chtěla jsem část toho, co jsem získala, vrátit zpět. Začala jsem darovat peníze v Americe, protože jsem tam žila, ale po čase jsem si řekla, že to chci dávat do země, kde jsem vyrůstala, a chci vědět, na co přesně ty peníze jdou.
Snažím se vybavit, proč jsem to tak dělala, ale tenkrát to „proč“ vůbec neexistovalo. Nepromýšlela jsem to a nekalkulovala. Čistě instinktivně jsem zašla do kojeňáku s nabídkou pomoci. Dolehlo to tam na mě a chtěla jsem pomoct víc. Měla jsem štěstí, že jsem našla mladé holky, které měly ideály jako já, a začaly jsme úplně od píky. Už je to bezmála dvacet let.
A.cz: Proč jste si vlastně jako objekt nadační pomoci vybrala opuštěné děti?
Protože děti trpí za nezodpovědnost rodičů, což je nespravedlivé a navíc si samy pomoct nemůžou. Říkala jsem si, že starší lidé už mají částečně život odžitý, ale děti jsou na úplném počátku, kdy lze spoustu věcí ovlivnit a změnit. Nebylo to promyšlené, byl to spíš instinkt.
A.cz: Máte devatenáctileté zkušenosti s nadační činností. Jak se změnila ochota lidí pomáhat?
Jsou nové nástroje i přístupy. Třeba DMSky v našich počátcích nebyly. Charita se víc stává součástí každodenního života. Dříve jsme s žádostí o pomoc oslovovali spíš bohaté lidi v zahraničí. Dnes je pomoc komunitě součástí korporátní strategie firem. Jsou granty z Evropské unie a další možnosti. Na počátku naší činnosti jsem se snažila získat peníze ze zahraničí, a když bylo třeba, podpořila jsem ji z vlastních zdrojů. Postupně jsme začali oslovovat firmy v Čechách, a to jak nadnárodní, tak ryze české. To mi přišlo správné, protože opuštěné děti jsou problémem celé společnosti, tak je fér, že se na řešení podílí každý svým možným způsobem.
A.cz: Změnil se koncept toho, na co vybíráte peníze?
Rozhodně. Na začátku jsme měli pod patronátem jeden kojeňák, kdy se podařilo například zařídit nové dětské hřiště, koupila se sanitka nebo vánoční dárky. Pak ale zjistíte, že to jsou jen materiální záplaty a že tu situaci toho dítěte neřešíte. Tak jsme začali spolupracovat i s dalšími neziskovkami a odborníky a naši činnost rozšířili. Dnes máme široký záběr a pomáháme od těhotných matek v těžké situaci přes maminky v azylových domech, rodinám, kterým hrozí odebrání dětí z důvodu chudoby, ale i dětem z dětských domovů.
Těm pomáháme se vzděláním a taky přípravou na samostatný život. Chceme jim pomoct najít práci. Fakt je, že to sice jednoduše zní, ale na tyto mladé lidi čeká na cestě k osamostatnění spousta nástrah. Netuší, jak funguje reálný svět, chybí jim vzory, jak řešit nejrůznější situace, dokonce mnohdy mají problém s komunikací, což je alfa a omega pro zapojení se do práce i života. Proto podporujeme projekty, ať už naše vlastní, nebo i jiných neziskovek.
A.cz: Na vašich akcích vás často podporují známé osobnosti typu Bryan Adams, princ Albert. Jak se získávají takové osobnosti?
Pokud se mi podařilo někoho přesvědčit, tak je to proto, že mě zná a ví, že to není můj rozmar, ale způsob, jak pomůže nadaci a českým dětem. Tím, že jsme přátelé, tak se snaží vyjít vstříc, ale na druhou stranu jsou to osobnosti, které mají i několik let dopředu plný diář a není to vždy možné. Na Bryana jsme čekali deset let, ale pak přijel a věnoval nám zdarma třicetiminutový koncert. Stejně tak nám pomohli další – Franca Sozzani, Eva Herzigová, Karolina Kurková, Karen Mulder, Yasmin Le Bon a další. Věřím, že to má přínos i pro ně. Bylo moc fajn, když mi Bryan i Petra Němcová řekli, že jsem byla jejich inspirací při zakládání jejich nadací. To mě potěšilo.
A.cz: Jak se díváte na posun, který nastal v modelingovém světě? Už nejsou top modelky toho typu jako za vaší generace a na molech jsou často děti.
Teď jsem byla v porotě Ellite Look Model, kde soutěžily děti ve věku mého Tobiase. Vím, jak děti v tomto věku jsou citlivé, puberta s nimi hází a každý neúspěch nesou velmi těžce. Říkala jsem si, že jsou vlastně statečné, že takový konkurz absolvují. Já když začínala, byla jsem už dospělá, před osmnácti by mě naši nenechali odjet do zahraničí a ani já bych nebyla nadšená, kdyby moje děti chtěly tak brzo odjet.
Ale dnešní generace, ač je mladší, tak je připravenější. Znají jazyky, mají finanční prostředky od rodičů, jsou agentury, které se o ně starají. Což bylo vidět na loňských vítězkách, které byly podstatně sebevědomější. Ale máte pravdu, ta doba je jiná. Dříve jste musel hodně pracovat, abyste byl známý. Dnes musíte být známý, abyste mohl pracovat.
