Rozhovor - V září 1964 vyšla deska s písní Červená řeka, což byl vůbec první singl Heleny Vondráčkové. Padesát let poté Supraphon vydává kompilaci hitů mapující půl století trvající kariéru zlaté slavice.
O minulosti, ale i plánech do budoucna jsme si v budově jejího vydavatele povídali 21. srpna. Nešlo tedy začít rozhovor jinak než vzpomínkou na rok 1968.
Aktuálně.cz: Vzpomenete si, co jste dělala 21. srpna 1968?
Helena Vondráčková: Naprosto přesně. Byla jsem na dovolené se Zdeňkem Rytířem, Lubomírem Lipským a jeho ženou v Rumunsku. Seděla jsem v hale hotelu na snídani. Najednou nastal "šrumec", jako by hotel měl vyhořet. Češi okamžitě přilepili uši k rádiu a poslouchali jsme, co se v noci stalo. Vlastně od té doby jsme to sledovali pořád. Nastalo rozhodování a strach, co budeme dělat, jak se mají rodiče a přátelé. Byla to pro nás beznaděj. Ani jsme nemohli jet domů, protože hranice byly zavřené.
A.cz: Kdy jste se tehdy vrátila do Československa?
Vraceli jsme se velmi komplikovaně. Chtěla jsem jet domů co nejdříve. Známá z Curychu mi poslala letenky, abychom mohli odletět do Vídně. Tam jsme se potkali s Karlem Svobodou a jeho ženou Šiškou, Láďou Štaidlem a dalšími Čechy. Chvíli jsme tam bydleli společně a přemýšleli, co dál. Někteří chtěli zůstat, já jsem chtěla jet domů. Můj tehdejší partner byl na vážkách. Asi po čtrnácti dnech pro nás přijel skladatel Bohuslav Ondráček, aby nás odvezl domů. Živě si vybavuji, jak sedíme v kavárně a najednou se zjevil a mně se okamžitě vyřinuly z očí slzy. Byl pro mě takovou vidinou domova.
A.cz: Ani na okamžik jste neuvažovala o tom, že byste zůstala v zahraničí?
Ne. My jsme měli v rodině velmi krásné vztahy. Mezi mnou, rodiči, sestrou a bráchou byly velmi silné vazby. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych o ně přišla.
A.cz: Teď v září je to přesně padesát let od nahrání vaší vůbec první písničky, kterou byla Červená řeka. Dokážete si ještě vzpomenout, jak jste se tenkrát cítila a jak jste si představovala svou budoucí kariéru?
Já jsem si vůbec nic nepředstavovala. Taťka mě přihlásil do soutěže Hledáme nové zpěváky, která probíhala v Lucerně. Tu jsem vyhrála. Do té doby jsem měla úplně jiné, i když hudební cíle. Velmi intenzivně jsem hrála na klavír a chtěla jsem ho jít studovat na konzervatoř.
A.cz: Zůstaňme ještě v šedesátých letech. Co považujete ve své kariéře za nejdůležitější?
Napadají mě tři momenty. Zaprvé nástup do divadla. Ten full servis, který jsme měli, bych přála všem, kteří dnes začínají. Divadlo zajistilo nejlepší muzikanty, nejlepší choreografy, špičkové textaře a plejádu skladatelů. Všechno jsme měli jako na stříbrném tácu, jen jsme museli být i my pilní a museli jsme pracovat. Spoustě věcem jsem se tam naučila.
Druhý moment, který nemůžu opomenout, byl, když jsme s Vaškem Neckářem dostali nabídku natočit film. To se mi splnil dětský sen, kdy jsem si hrála na princezny. Šíleně smutná princezna je fenomén, který dodnes na sebe nabaluje nové a nové generace.
A zatřetí musím zmínit skupinu Golden Kids, kterou jsme založili po odchodu z Rokoka. Bylo to sice krátké období, ale velmi intenzivní a úspěšné. Měli jsme úspěchy i v zahraničí. V té době nebyla ještě ani Abba, kdoví jestli to od nás neokopírovali. (směje se)
A.cz: Když jste si četla scénář Šíleně smutné princezny, napadlo vás, že by to mohlo být tak úspěšné?
To vůbec. Bylo mi devatenáct a přiznám se, že prvně jsem byla i trošku zklamaná. Jmenovala jsem se Helena, což pro mě nebylo žádné princeznovské jméno. A taky že budu husopaska v šátku. (směje se) Vůbec jsem si neuvědomovala, že to je tak dobře vymyšlené, že jde o princeznu, na kterou si diváci mohou sáhnout. Co mě ale hned od začátku oslovilo, byla nadčasová hudba Honzy Hammera mladšího, kterému bylo v té době teprve osmnáct let.
A.cz: Přesuňme se teď na konec devadesátých let, kdy přišel váš comeback a začala jste se věnovat taneční muzice. To byl promyšlený tah?
Ono nešlo o žádný comeback. To bych musela přestat a znovu se vrátit, ale já zpívala stále. A mé spojení s taneční hudbou bylo přirozené. Byl to světový trend. Oslovila jsem několik autorů a oni mi posílali písně právě v tomto duchu. Mně se je pak podařilo nazpívat tak, že jsem získala fanoušky z další generace. Dobré rozhodnutí také bylo, že jsme desku Vodopád natáčeli v Belgii, kde jsme dokázali udělat světový sound.
Pamětní medaile
Vondráčková je první dámou české pop music vyobrazenou na pamětní medaili. Část kolekce bude k dostání ve speciálním balení se dvěma CD, na kterých budou největší hity zpěvačky. Autorem předlohy medaile je designér Jaroslav Bejvl. Zpěvačka je tak další osobností, které se podobné pocty dostalo. Jsou mezi nimi Václav Havel, zpěvák Karel Gott, oštěpařka Barbora Špotáková nebo hokejista Jaromír Jágr.
A.cz: Říká se o vás, že jste velmi profesionální, například kontrolujete obchody s hudbou, zda tam jsou i vaše desky.
Snažím se. Řídím se heslem "důvěřuj, ale prověřuj".
A.cz: Taková jste byla vždy?
To jsem se naučila v průběhu svého putování showbyznysem. Ne vždy jsem se setkala s profesionály, tak jsem si řekla, to si musím hlídat.
A.cz: Přijde mi, že vás v průběhu těch padesáti let vaší kariéry pořád srovnávali s nějakými kolegyněmi, nejprve s Martou Kubišovou….
…to ne. Marta je naprosto jiný typ. Ona byla zpěvačka vamp, já byla spíš typ takové naivky, ze které jsem se naštěstí vymanila. Spíš mě pak srovnávali s Hankou Zagorovou kvůli podobnému výběru písniček.
A.cz: Byly jste s Hanou Zagorovou rivalky?
Já to tak nevnímala. Ona má jisté přednosti přede mnou, já zase jiné před ní. Toho jsme si byly, myslím, obě vědomy.
A.cz: Žijete už poměrně dlouho ve šťastném manželství. Mají to známé a úspěšné ženy těžší při navazování vztahů?
Při samotném navazování vztahu ani ne. Popularita však může zkomplikovat soužití zejména při slabších povahách partnera. Ne každý muž slávu ženy zvládne. Chce to silné nervy. (směje se)
A.cz: Na mě působíte docela dominantně, avšak v manželství je silnější osobou váš muž, nepletu se?
On si to myslí. (směje se)
A.cz: Jaký muž musí být, aby vám imponoval?
Právě vždy mě zaujala silná osobnost. Nemám ráda "buchty" a "tvarohová těsta". Musí to být chlap v pravém slova smyslu po všech stránkách. Také musí mít vlastnosti důležité pro partnerství. Tím myslím, že musí být tolerantní. Partneři se musí podporovat v nesnázích, vážit si sebe navzájem. Jako žena samozřejmě občas čekám něhu, laskavé slovo, květinu a podobně.
A.cz: Myslíte, že na vašem fungujícím vztahu svou roli sehrál fakt, že jste se s manželem poznali až v pozdějším věku?
To vůbec nehrálo roli.
A.cz: Jste konfliktní člověk?
Nejsem, ale bohužel doba se změnila natolik, že někteří lidé to neustáli a myslí si, že si mohou dovolit cokoliv. Ona to ale není pravda. Máme sice demokracii, ale musí existovat mantinely slušného chování. Teď hovořím zejména o médiích. A nemám na mysli malichernosti, kterými se nechci ani zatěžovat. Nemám ráda rozepře, krizové situace a soudy už vůbec ne.
Když už vám to ale zasahuje do zaměstnání, bere vám to sponzory a křiví to váš mediální obraz, tak si to nemůžete nechat líbit. Takže jsme se začali lživým pomluvám bránit. Zpočátku to pro nás bylo docela tvrdé a nebezpečné, ale zvládli jsme to se ctí. Vidím, jak rapidně novináři změnili vůči nám chování. Už nejsou téměř žádné lži a už nejsou skoro žádné ataky, protože již k nám mají respekt.
A.cz: Co se týče vašich soudních pří s bulvárem, vyhráváte ve všech případech?
Většinu ano. Mám také radost z toho, že jsme se stali pozitivním příkladem pro mnohé mé kolegy zpěváky a herce, kteří si už nenechají ubližovat. Bulvár byl, je a bude, ale nesmí si vymýšlet lži.
A.cz: Média hodně psala i o vašem sporu s Martou Kubišovou. Uběhlo pár let a vy spolu stále nemluvíte. Jednala byste dnes stejně?
V první řadě to nebyl a není můj spor, já v celé záležitosti vystupuji pouze jako svědek, ale v každém případě souhlasím s postupem agentury a nejednala bych jinak. Byla to Marty velká chyba. Myslím si, že to celé nebylo z její hlavy, že za provázky tahali Milan Hein a Jiří Pritz, kteří se kolem Marty pohybují. Nikdo jí neublížil, aby neměla důvod nesplnit, co slíbila. Sliby se mají plnit, ať už jsou ústní, nebo písemné. Pokud se jí to hned zezačátku nelíbilo, měla to říci hned.
Mrzelo mě to i kvůli fanouškům, které zklamala. Mělo to být poslední důstojné rozloučení Golden Kids. Také to byla pro ni a Vaška velká finanční škoda, ale připravila o výdělek i všechny ostatní zúčastněné na tomto turné. Je mi to líto, ale asi to tak mělo být.
A.cz: Nepocítila jste poté při odliv fanoušků?
Určitě její fanoušci jí věřili, ale to nechci hodnotit. Moji fanoušci stáli a stojí za mnou.
A.cz: Média pravidelně informují o vztazích ve vaší rodině. Nastala tam v posední době nějaká změna?
Bohužel ne. Bratr má svůj názor, já mám svůj. Oba jsme dospělí. Mrzí mě to, protože vždycky jsme se měli velmi rádi, ale bohužel to nejsem schopna napravit.
A.cz: Myslíte, že je ještě vůbec možnost nápravy vztahů mezi vámi a jeho rodinou?
Myslím si, že jeho neoprávněné zásahy do mého soukromí byly nemístné a hlavně zbytečné a velmi mně tím ublížil, ale dovedu odpouštět. Řídím se heslem: nikdy neříkej nikdy, tak to necháme osudu.
A.cz: K oslavě padesáti let na scéně vydáváte kompilaci hitů. Bude obsahovat nějaké rarity?
…ano, nese název Helena Best Of The Best. Krom toho na desce najdete i raritu, je to píseň Sladké mámení, rozšířená o další, třetí sloku. Najdete na něm i duety s Karlem Gottem, Jiřím Kornem, Waldemarem Matuškou či skupinu Golden Kids. Novinkou je písnička Oheň lásky, kterou speciálně pro mě napsal Ital Andrea Dessi , natočila jsem ji dvojjazyčně, anglicky (autor textu: Andrea Andrei) a český text obstaral Eduard Krečmar.
A.cz: Při vaší aktivitě nevěřím, že budete jen rekapitulovat. Co zrovna chystáte?
Od 6. září začnu s Danem Hádlem točit novou vánoční desku, se kterou plánujeme stihnout ještě letošní Vánoce. Zazpívám si duet s hostem mého tradičního vánočního koncertu v pražské Lucerně, Ondřejem Brzobohatým. Těším se i na několik podzimních a zimních koncertů u nás i v zahraničí. Potěšila mě i nabídka ke spolupráci německé MDR televize.
