Snažil jste se výstavou poukázat na to, že to v Praze mohlo vlastně dopadnout lépe?
Výstava je neutrálně popisná. Doprovodné popisky odkrývají příběhy jednotlivých architektonických soutěží, jejich peripetie a výsledky. Pozornému návštěvníkovi možná ale po jejím zhlédnutí vyvstane řada otázek a možná i odpovědí. Jako například to, že vlastně kromě jedné soutěže, a to té na Národní muzeum, probíhaly všechny ostatní poněkud chaoticky a nestandardně. Možná to tedy ukazuje na to, že Praha a státní instituce neuměly architektonické soutěže nikdy.
Zmínil jste se o chaotičnosti a nestandardnosti soutěží. Co konkrétně jim tedy chybělo?
Jde o tři okruhy, které jsou mimochodem platné dodnes. Za prvé jsou to špatně stanovené podmínky ze strany zadavatele, další je nedostatečný zájem kvalitních účastníků a poslední je chybějící vůle vítězný návrh dotáhnout k realizaci. Mimochodem to poslední zmiňované je pro dnešek asi nejtypičtější.
Výstava zahrnuje především nerealizované projekty těch nejvýznamnějších pražských staveb, jako je například Národní muzeum nebo Národní divadlo. I v případě takových budov se do soutěže přihlásilo málo kvalitních architektů?
Soutěž na Národní divadlo byla poprvé vypsána v roce 1854 a vyhrál ji projekt rakouského architekta Franze Frölicha. Jenže aby české Národní divadlo stavěl Vídeňan, bylo jaksi politicky a společensky nepřípustné. Další soutěž proto byla vypsána v roce 1862, ale přihlásili se do ní pouze dva architekti. Skončila tak nezdarem, a proto byl po dalších čtyřech letech návrh zadán přímo Josefu Zítkovi, čemuž se pochopitelně bránili ti předchozí soutěžící a předložili své konkurenční návrhy. Ve hře tak byly zpět tři návrhy. Nakonec musela rozhodnout stavební komise na základě odborného posudku z Vídně, která nejvýše ocenila Zítkův návrh, mezitím prezentovaný a kladně přijatý veřejností. Josef Zítek tedy vyhrál poněkud nestandardně. Ani on však svůj projekt nedokončil. Po požáru v roce 1881 bylo rozhodnuto, že Národní divadlo upraví a dokončí Josef Schulz, dříve Zítkův asistent. A podobně krkolomný je například příběh soutěže na projekt kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo na budovu Státní galerie.
Tu mimochodem Praha dodnes nemá.
První soutěž na ni byla vypsána v roce 1923 a zpracováním podrobnějšího projektu byl pověřen renomovaný architekt Josef Gočár. Tehdy ještě měla stát na Kampě a není pochyb, že Gočárův projekt nebyl nepovedený. Záměr se ale zhatil po osmi letech poté, co se začalo spekulovat o tom, zda by budova galerie nezasáhla do historického panoramatu Malé Strany, a začalo se tedy diskutovat o tom, že by se umístila na Letenskou pláň. Gočár tedy zpracoval několik alternativních návrhů i na toto místo. V roce 1937 byl konečně schválen finální návrh. Realizaci však zastavila německá okupace a propuknutí druhé světové války. Krátce po jejím skončení Gočár zemřel a Národní galerie nemá svou vlastní budovu dodnes. Mimochodem tento případ je výbornou paralelou ke Kaplického knihovně.
Dosud jsme mluvili hlavně o těch ne příliš povedených soutěžích. Je na výstavě zachycen i příběh budovy, která naopak prošla naprosto standardní soutěží?
Ano, je jediná ze všech 14 staveb a jde o budovu Národního muzea. Soutěž byla vypsána v roce 1883 a byla anonymní. O rok později byl z 27 došlých návrhů vybrán jako vítězný návrh Josefa Schulze, který ve stejné době dokončoval Národní divadlo. Mimochodem je zajímavé si i takové souvislosti poskládat. Vyčnívá z nich jakýsi klientelismus, upřednostňování osvědčených architektů. V případě Prahy to byl například Balšánek a Wiehl, projektující tehdy ve stylu české novorenesance, která se pánům radním zamlouvala.
O umístění Národního muzea měla Praha jasno od začátku?
Zpočátku se uvažovalo o stavbě muzea na Karlově náměstí, k nelibosti pražské radnice. Teprve na přímluvu Františka Ladislava Riegra, poslance Říšské rady, byl získán velice lukrativní pozemek v místech zbořené Koňské brány na Václavském náměstí.
A bylo to správné rozhodnutí?
Z pozice Václavského náměstí to jistě dobře bylo, z hlediska propojení centra s Vinohrady a zamýšlenou městskou okružní třídou v místech hradeb už moc ne. Národní muzeum je navíc hezké pouze zepředu, ze všech ostatních stran na něj moc pěkný pohled není. Zároveň velmi nešťastně sedí ve frekventovaném dopravním uzlu a působí tak trochu jako špunt. Projekty magistrály neustále řešily, jak ho objet. Je tedy názorným příkladem, že i realizované stavby s sebou nesou jistou pachuť nekoncepčního plánování a ne příliš chytrého umístění. Stejně jako například Národní divadlo.
Proč podle vás není Národní divadlo dobře umístěno?
Pro Národní divadlo nebyla vybrána zrovna ideální parcela. Ta má jednak prapodivný tvar, zároveň je nárožní, takže budovu dělí na dvě fasády a není vlastně jasné, která je hlavní. Navíc objekt byl už tehdy příliš malý na to, co vše se do něj mělo vejít. Národní divadlo tak má sice nádhernou velkolepou budovu, dispozičně ale nepříliš šťastně řešenou a stísněnou, což komplikovalo její provoz od začátku. Situaci řešil již po roce 1881 architekt Schulz připojením sousedního domu, ale definitivně byla vyřešena až přestavbou divadla a dostavbou Nové scény v roce 1983.
Proč tedy tehdy město vybralo právě toto místo?
Rozhodnutí má samozřejmě jasně symbolický vlastenecký podtext. Jde o nepřehlédnutelné místo, na nábřeží v sousedství druhého pražského mostu, s výhledem na Pražský hrad.
Hradčanské panorama tedy ovlivňuje podobu Prahy už téměř sto let.
Ano, je to tak. Pravdou je, že například ten první Gočárův návrh Státní galerie na Kampě byl velmi zajímavý a dnes by památkářům možná nevadil. Avšak historické panorama Malé Strany se siluetou Pražského hradu je tak světově unikátní a pro Prahu charakteristické, že si jej ostražitě chráníme.
Vaším cílem nebylo jednotlivé projekty, ať už ty realizované, nebo nerealizované, hodnotit. Přesto, u kterého z projektů je vám líto, že se nedokončil?
Je to například projekt Letenského průkopu od Jana Kouly z roku 1908, který měl spojovat Pařížskou třídu s Letenskou plání, kde se plánovala výstavba veřejných budov. I proto byl postaven most Svatopluka Čecha, který rovněž projektoval Jan Koula. Letenský průkop se ale nerealizoval, v roce 1953 byl o kus dále nahrazen Letenským tunelem a na jeho místě byl odhalen Stalinův pomník, odstraněný roku 1962. Velkolepý Čechův most tak vede odněkud nikam a končí v masivu zeleně.
A naopak, je dobře, že některé plány nebyly realizovány?
Určitě. Stačí připomenout příběh nikdy nedokončené severojižní magistrály. V některých případech vlastně můžeme být šťastní, že neumíme ambiciózní projekty dotahovat do konce. Město je tak vlastně odolnější různým módním výstřelkům, které se mohou rychle ukázat jako slepá cesta. Praha je tak torzem nedokončených velkolepých koncepcí a knihovnou nerealizovaných návrhů z každé doby. A právě mimo jiné v této jisté konzervativnosti, opatrnosti, nedostatku vůle i financí tkví genius loci Prahy.
