Nejlepším urbanistou byl Karel IV., říká architekt. V plánování měst jsme stále pozadu

Petra Jansová Petra Jansová
11. 5. 2017 13:56
Města lidé vnímali jako něco špinavého, z čehož je potřeba utéct. Tento postoj zesílil po druhé světové válce. V souvislosti s rozvojem automobilismu se začaly nekontrolovaně a nekoncepčně rozvíjet příměstské oblasti. Podle architekta a urbanisty Pavla Hniličky se ale situace postupně zlepšuje. "Chybějící urbanismus je základním nedostatkem. Situace se ale ve srovnání s divokými 90. lety pomalu zlepšuje. Tehdy se zabíraly pole a louky bez rozmyslu a hlubších úvah. Myslelo se, že je to správně, a nikdo moc neoponoval. I protože tento trend byl spojen se spekulacemi," vysvětluje v rozhovoru.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Ondřej Besperát

Je sídelní kaše jen českým fenoménem, nebo k neregulovanému vývoji v příměstských oblastech docházelo všude na světě?

Všude ve vyspělých zemích. A souvisí to s vývojem železnice a posléze hlavně automobilismu. Je to logické, kdyby se člověk musel přemísťovat pěšky, nepostavil by si dům 25 kilometrů za městem. U nás se na železnici postavila například zahradní čtvrť v pražské Krči nebo letní sídla v Černošicích, Dobřichovicích a Řevnicích. Rozvoj automobilismu po druhé světové válce to velmi urychlil. Samozřejmě tendence stěhovat se za město šla také ruku v ruce s pojímáním města jako takového.

A jak se měnilo vnímání města?

Město jako tradiční kompaktní celek, kde je vyšší hustota osídlení, začalo být během průmyslové revoluce nahlíženo jako něco negativního a špatného, co je třeba opustit. Chudé vrstvy žily v centru u továren, bohatší se stěhovaly do vil na okraj města. Způsobovaly to mimo jiné i hygienické podmínky, které v centru měst panovaly.  

Lidé v městských centrech žili v nuzných poměrech, které by pro nás dnes byly naprosto nepřijatelné. Například v centru Prahy v polovině 18. století byla hustota lidí 1800 na hektar, dnes je to podle Statistického úřadu pouhých 50. (Například na Vinohradech bydlí zhruba 300 lidí na jednom hektaru, na sídlištích 250 a v okrajových částech Prahy pak 15 lidí na hektaru).

Podíváme-li se tedy na to množství lidí namačkaných v bytech bez koupelen, je logické, že ti, kteří si to mohli dovolit, prchali pryč. Není divu, že v roce 1848 vznikl v Anglii zákon Hygienic Act, který byl prvním zákonem, který se propisoval do bydlení. Historik urbanismu Leonardo Benevolo právě tento rok označil jako přelomový pro vývoj měst. Do té doby pravidla nebyla potřeba, protože kumulace obyvatel nebyla tak vysoká.

První "sídelní kaše" tedy vznikaly v souvislosti s probíhající průmyslovou revolucí?

Jistě. Do té doby lidé žili na vesnici a ve městech žilo pár řemeslníků a obchodníků. S nastartováním průmyslu se lidé začali hromadně hrnout do měst, která na to nebyla připravena. Logickým vyústěním je, že bohatí mizeli do vil se zahradami, chudší zůstávali v centrech.

Shoda, že město je něco špatného, panovala vlastně až do začátku 20. století. Stále se řešilo, že se má stát něco, co vývoj měst radikálně změní. Stejně jako probíhala vědeckotechnická revoluce, začaly vznikat telegrafy, žárovky, spalovací motory a letadla, tak i lidé, kteří se zabývali výstavbou, chtěli přispět do vřavy myšlenek.

Objevil se Le Corbusier, který navrhl město pro tři miliony obyvatel. Přišel s plánem Le Plan Voisin, v němž navrhl vykostění půlky Paříže a na uvolněné místo chtěl postavit svoje "provětrané" věžáky. I to je potřeba vnímat jako reakci na špatné životní podmínky ve městech. Sídelní kaše je tedy do určité míry reakcí na tyto negativní jevy.

Kdy se bydlení ve městě opět stalo atraktivním?

Pomalu se to začalo obracet v 80. letech. Tehdy se objevily kritiky neregulovaného rozvoje. I když, našly by se i starší - likvidaci krajiny kritizoval například už i Pavel Janák za první republiky. Silnější kritika přicházela postupem času. Myslím si ale, že v myslích mnoha lidí je město stále zakotveno jako něco špinavého, co je třeba opustit.

Největším nedostatkem je tedy to, že tato satelitní zástavba vznikala a v podstatě stále vzniká nekoncepčně?

Chybějící urbanismus je základním nedostatkem. Situace se ale ve srovnání s divokými 90. lety pomalu zlepšuje. Tehdy se zabíraly pole a louky bez rozmyslu a hlubších úvah. Myslelo se, že je to správně, a nikdo moc neoponoval. I protože tento trend byl spojen se spekulacemi. Zároveň chybělo ono regulované plánování.

Právě urbanismus by měl všechny dotčené infrastruktury zkoordinovat. Když srovnáme současnou výstavbu s prvorepublikovou Ořechovkou, je rozdíl na první pohled hned patrný. Tehdy se výstavba řešila prostorově. Urbanismus byl především vnímání prostoru, což se dnes bohužel neděje. Na začátku Ořechovky byl jasně a striktně vymezený urbanistický plán, ve kterém byla řešena uliční síť. Ještě stojí za to doplnit, že vznikl na základě vypsané soutěže.

Myslím si, že v debatě o plánování by se na rozdíl od té poválečné, která zdůrazňovala funkce, měl klást důraz především na prostorové kvality veřejných prostranství. Tedy jak široká a dlouhá je ulice, kam vede a na co se napojuje.

U nás se tedy takto stále neplánuje?

Myslím, že to u nás obecně trochu chybí. Detail, kde vedou jaké ulice, je obecně velkým deficitem i ve srovnání s vyspělou Evropou, kde se klade větší důraz na prostory.

A čím je to způsobeno? 

Myslím si, že je souhra mnoha faktorů. To, že urbanismus je u nás kvalitativně na nízké úrovni, je zřetelné. Není tady žádný pořádný časopis. Je málo i osobností, ty zpravidla nacházíte za hranicemi, stejně jako příklady, na které se jezdí koukat.

Můžete některé jmenovat?

Hafen City v Hamburku je skvělým příkladem, jak lze vytvořit moderní kompaktní město, kde je promíchané bydlení, služby a obchody s mnoha příjemnými pobytovými místy. Tato čtvrť rozhodně není tím městem, které se kritizovalo v 19. století.

Urbanisté vytvořili kompaktní a plně vybavenou městskou strukturu, která zaručuje, že obyvatelé budou naprosto minimálně potřebovat auto. Takových příkladů ale je samozřejmě mnohem více. Jako například Borneo-Sporenburg v Amsterdamu, obytný blok přestavěný z bývalých doků.

Urbanistickou soutěž vyhrál ateliér West 8 a na řešení se pak podílela stovka architektů. Vzniklo nesmírně příjemné místo pro bydlení namíchané z velkých a malých domů. Vůbec Holandsko považuji za jedno z nejinspirativnějších, co se týká urbanismu a vývoje měst. Jsou schopní plánovaní a kaše ve smyslu nepořádku tam tolik nevzniká.

Kromě nekoncepčního a nekoordinovaného vývoje, jaká jsou další negativa bydlení v satelitu?

Kromě toho, že je urbanisticky dezorganizované, jsou i velmi řídce osídlené. Služby se v nich centralizují do určitých bodů, které jsou dostupné pouze osobním autem, což je samozřejmě problém. Znevýhodňuje to ty, kteří auto nemají, nebo ty, kteří z nějakého důvodu nemohou řídit. Ať už jsou to děti nebo senioři. Použít městkou dopravu je zde téměř nemožné, protože v řídce osídlených oblastech prostě nefunguje.

Příměstským satelitům se říká i paneláky naležato. Jak moc jsou si tyto dva fenomény podobné?

Sídliště jsou velmi specifická. Jde v podstatě o svébytný fenomén. Na první pohled se sice může zdát, že je v nich mnoho místa a že v nich žije málo lidí, hustota obydlení je v nich podobná jako například na Vinohradech. Tady vidíte, že hustota osídlení negarantuje kvalitu bydlení.

Právě to bylo velkým tématem nových pražských stavebních předpisů. Ty předchozí totiž neumožňovaly vystavět čtvrť podobnou Vinohradům. Myslím si, že to nebude možné ani po jejich změně kvůli násilnému vtlačení požadavku, aby 1. března povinně svítilo slunce na 75 procent podlahové plochy bytu.

Je dobře, že nové předpisy platí, ale tento nesmyslný požadavek doufám brzy vypadne. Jde nejenom proti čtvrtím typu Vinohrady, ale ve výsledku i uměle rozšiřuje ulice nových celků tak, že přestanou být opravdovými ulicemi. Takže i když mají čtvrtě stejnou hustotu osídlení, mohou mít rozdílnou atmosféru.

Právě to souvisí se zmiňovaným prostorovým uspořádáním. Prostředí sídlišť je nečitelné, a navíc nefunguje v proměnách času, na rozdíl od klasického města, které se dokáže adaptovat. Nikdo nevymyslel lepší model než funkční uliční síť ve starém městě.

Stačí se třeba podívat na Nové Město pražské, které od dob svého zakladatele Karla IV. dodnes skvěle funguje. Karel IV. byl nejenom nejlepší urbanista, ale i developer. Vytvářel pobídky. Chtěl stavět všechno z kamene - proto těm, kteří to splnili, ulevil na daních. Ve středověku byla Praha druhým největším městem Evropy. První byl pochopitelně Řím.

Určitá regulace je podle vás tedy třeba.

Určitě. A popravdě moc nechápu ty, kteří říkají, že regule jsou k ničemu. Pravidla musí samozřejmě být rozumná a musí mít jisté mantinely. Stačí se podívat například na pravidla výstavby v New Yorku, kde jsou nesrovnatelně tvrdší než ta naše. Vytvořit je samozřejmě není jednoduché. My se zatím jenom učíme najít všeobecný konsenzus.

Pavel Hnilička

Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a postgraduální studium na ETH Zürich. Zabývá se návrhy a realizací staveb a v posledních letech se intenzivně věnuje urbanismu a zpracovává regulační a územní plány měst a obcí. Je autorem knihy Sídelní kaše - Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů"(1. vydání 2005, 2. vydání 2012). Pracoval pro Útvar rozvoje hl. m. Prahy na pražských stavebních předpisech jako vedoucí pracovní skupiny.

Zmiňoval jste požadavek oslunění. Můžete ho přiblížit?

Podobné pravidlo nemá žádná jiná země než Česko. Jde o pravidlo obsažené pouze v technické normě. Původně jsme ho v nových stavebních předpisech neměli, nicméně po tlaku ministerstva místního rozvoje jsme ho museli zahrnout. Myslím si, že je to špatně. Je věcí každého kupujícího vybrat si podle sebe - ne každý potřebuje mít "osluněný" byt (tedy takový, kam zrovna 1. března svítí 1,5 hodiny slunce na třetinu podlahové plochy bytu).

Dnes naopak řešíme problémy s přehříváním budov a instalujeme drahé stínicí systémy. Toto pravidlo, totiž paradoxně vede k tomu, že se rozšiřují ulice. Například Vinohrady bychom s tímto pravidlem dnes nepostavili. Logicky to pak brání i výstavbě nových čtvrtí. Ve Vídni a v Hamburku čtvrtě rostou, u nás to nejde.

Například na Žižkově nová čtvrť vzniká.

I oni s požadavkem na oslunění bojovali. Toto pravidlo má naprosto kardinální dopad na uspořádání města. Vede k solitérním stavbám. Když se staví věže, tak vychází. Když se staví bloky, tak nevychází. Mezi věžemi ale těžko vytvoříte atraktivní prostor. Všechny ulice nemohou být tak široké jako Václavské náměstí. To je už náměstí a ne ulice.

Nové stavební předpisy v Praze vadí jen majitelům billboardů, tvrdí jejich spoluautor Pavel Hnilička. Podle něj se starý dokument hodil na výstavbu sídlišť, teď je prý zdůrazněna stavba v kontextu | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy