Ben Cristovao: Rasismus na Facebooku bych nezakazoval. Na svého nepřítele rád vidím

Tomáš Maca Tomáš Maca
12. 5. 2019 11:28
Jen počkej, zajíci! Názvem sovětské pohádky se Ben Cristovao (31) řídil vždycky, když mu v životě někdo říkal, že není dost dobrý. Na rozdíl od zoufalého vlka ale nikdy neostrouhal a pochybovačům už dokázal, že zvládne zpívat, rapovat i zvedat těžké váhy. Při pohledu na jeho životní příběh se zdá, že ho každá zdánlivě nepřekonatelná překážka jenom posiluje. Jejich zdolávání z něj přitom nedělá namyšleného egoistu, ale dodává mu naopak pokoru. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví profesionální hudebník a sportovec o závodění v brazilském jiu-jitsu, roli porotce v Česko Slovenské SuperStar i vyrovnávání se s rasismem.
"Věřím, že člověk v sobě může najít bojovníka i citlivou duši. Chci kolem sebe mít posluchače, kteří umějí být někdy drsní a jindy zase citliví," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Ben Cristovao.
"Věřím, že člověk v sobě může najít bojovníka i citlivou duši. Chci kolem sebe mít posluchače, kteří umějí být někdy drsní a jindy zase citliví," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Ben Cristovao. | Foto: Lucie Vysloužilová

Je to pár týdnů, co jste se vrátil z Ria de Janeira, kde jste natáčel klip k novému singlu. Jaké zážitky jste si odtud odvezl?

Podíval jsem se třeba do místních favel, chudinských čtvrtí, které vznikly, když kolonizátoři vytlačili původní obyvatele ze středu města do okolních kopců. Přestože jsou lidi, kteří ve favelách bydlí, tak trochu odstřižení od společnosti žijící v centru a nedostávají takové pracovní příležitosti, snaží se vytvořit si pro sebe funkční komunitu. Ta má pochopitelně svá vlastní pravidla, takže může být nebezpečná pro někoho zvenčí, ke komu obyvatelé favel ne vždycky přistupují s pochopením.

Vy jste si ale, předpokládám, jejich porozumění získal, když vám tam dovolili chodit s kamerou.

Sehnali jsme si průvodce, který tamní poměry zná, a taky nás doprovázeli sekuriťáci. Díky tomu jsme se podívali i tam, kde by se běžně člověk s kamerou nemohl ani ukázat. Místní mi ale přišli moc přátelští, srdeční a živí. Na mě to tam bylo možná až moc živé. Rád trávím čas mezi lidmi, ale nepotřebuju pařit každý den. Obyvatelé favel jsou naopak zvyklí mít party denně. Pořád jsou venku na ulici, tancují a pijí.

Rio de Janeiro má pro vás zároveň osobní význam, protože úspěšně závodíte v brazilském jiu-jitsu. V jednom rozhovoru jste říkal, že jste se bojové umění nikdy neučil, protože by vás vzrušovala představa někomu ublížit. Co vám tedy přináší?

Za prvé díky němu získávám vědění, jak se chovat v situaci, ve které bych se s násilím setkal. To mi dává na fyzické úrovni pocit klidu. Na mentální úrovni pak bojové umění vnímám jako meditaci, jako výchovu. Vždycky se při něm totiž můžu střetnout s nějakým mistrem, který je technicky nade mnou. Ať už se mi jinde v životě jakkoli daří, kdykoli může přijít někdo, kdo mě uškrtí. Když si tohle pravidelně uvědomujete, snadněji se vyvarujete toho, aby se z vás stal idiot. Proto si myslím, že svoje jiu-jitsu by měl mít každý člověk, který pracuje s velkou masou lidí a připadá si zrovna na vrcholu. Každý takový člověk by si měl podle mě najít něco, co ho vždycky srovná. Pro mě takhle funguje právě jiu-jitsu, protože se při něm neschováváte za žádné oblečení ani řetězy, všichni mají stejná kimona a jediné, na čem v tu chvíli záleží, je to, co umíte.

Videoklip k čerstvému singlu ALEIAIO Ben Cristovao natáčel v brazilském Riu de Janeiru. | Video: Championship Music

Sedíme ve veganské restauraci a k obědu jste si objednal hummus. Hlavně v období, kdy jste vydal song Těžký váhy, mi přitom přišlo, že jste se vcítil do role tvrďáka, který chce mít co největší bicepsy, což si spojuju spíš s jídelníčkem založeným na mase. Jak jste se k rozhodnutí jíst jenom rostlinnou stravu dopracoval?

V období, o kterém mluvíte, jsem chtěl dát ostatním chlapům vědět, že jsem taky chlap, a že by mě měli brát vážně. Dá se říct, že mě společnost dotlačila k tomu, abych ukázal, že taky umím být drsný, že taky dovedu zvednout trilion kil. Tehdy pro mě posilování znamenalo podobnou meditaci jako dnes jiu-jitsu, ale po chvíli mi ta komunita z posilovny začala připadat trochu plytká. Zdálo se mi, že se všichni neustále koukáme do zrcadla, kolik má kdo svalů, a jíme excesivní množství masa jenom proto, abychom někomu něco dokázali.

Když totiž jdete v dnešním světě po ulici, nepotřebujete odhazovat obrovské klády ani nic jiného, takže se o ty svaly snažíte z jiných důvodů. Tím pádem jsem si řekl, že se musím posunout jinam a skončil jsem u jiu-jitsu, které chápu jako bezednou studnici bojových technik. Vím, že se všechny z nich za jeden život nikdy nenaučím, což se mi líbí, protože tak budu pořád vidět další směry, jak se zlepšovat.

Tím, že mi najednou nezáleželo na tom, abych měl větší a větší svaly, začal jsem víc uvažovat nad tím, co jím, ve vztahu ke svým hodnotám. Vždycky jsem říkal, že mám rád zvířata, ale zároveň jsem je jedl a v tom jsem viděl rozpor. Jeden kamarád mi pak ukázal, že veganské jídlo může chutnat skvěle, že bez masa o nic nepřijdu a že bez něj můžu dál naplno dělat i bojový sport. K rozhodnutí nejíst živočišné výrobky mě o to víc motivovalo, když jsem zjistil, jak moc díky tomu ulehčím planetě. Většina lidí si třeba vůbec neuvědomuje, že k vyprodukování jednoho kilogramu hovězího masa potřebujete 15 tisíc litrů pitné vody. Řekl jsem si, že když mám tu šanci lidi ovlivňovat, měl bych jim jít pozitivním příkladem a nežít tak, jako bych si tady mohl dělat, co chci.

Ben Cristovao (31)
Autor fotografie: Lucie Vysloužilová

Ben Cristovao (31)

  • V roce 2009 se dostal do finále pěvecké soutěže Česko Slovenská Superstar, kam se přitom původně přihlásil jenom proto, že si myslel, že může soutěžit jako tanečník.
  • Rok po účasti v soutěži vydal anglicky zpívanou debutovou desku Definitely Different, na které mu pomohli kanadští producenti The Glowsticks, s nimiž spolupracuje dodnes.
  • Jako hudebník prorazil ale až v roce 2013 rapovým hitem Bomby, který se o rok později objevil i na neméně úspěšném albu Made In Czechoslovakia, z něhož vzešly také další hity jako Sweet Chilli nebo Úžasná. Videoklipy k nim mají na YouTube milionová zhlédnutí.
  • Úspěchy slaví také ve sportu. Dříve závodil na snowboardu a v roce 2006 si odnesl Český pohár ve freestyle snowboardingu. V současnosti se závodně věnuje brazilskému jiu-jitsu, ve kterém v roce 2017 získal zlatou medaili na mistroství Evropy a loni si vysloužil bronz na mistrovství Asie.

Přejděme od vaší sportovní kariéry k té hudební. Všiml jsem si, že hostujete na novince od Pala Habery, se kterým jste se loni potkal v porotě Česko Slovenské SuperStar. Jaké pro vás bylo porotcování v soutěži, které jste se kdysi sám zúčastnil?

Uznání od člověka, který mě kdysi sám hodnotil, pro mě byla čistá radost. Kamarádství s Palem Haberou beru jako jeden z nejdůležitějších vztahů, které jsem za poslední dobu navázal. Divákům a soutěžícím se Palo může zdát jako kat, ale ve skutečnosti se jenom chová upřímně, což je v prostředí, kde si lidi mažou med kolem huby a nikdo nikomu nechce nic říct naplno, dost cenné. Sám jsem při porotcování co nejvíc čerpal z vlastních zkušeností s účastí ve finále. Na rozdíl od ostatních jsem tolik neřešil, kdo jak zpívá, ale spíš to, jaký mám z konkrétního soutěžícího pocit, a jestli mě něčím zaujal. Věděl jsem totiž, že zpěv se dá naučit.

Spousta lidí má dojem, že zpěv je hlavně o talentu, ale ve skutečnosti stojí na tvrdé práci a drilu. Technika zpěvu vychází z hlasivek a bránice, a můžete si ji tedy vypiplat. Kromě důrazu na barvu hlasu a osobnost soutěžícího jsem dbal taky na to, aby se účastníci na pódiu nemuseli potýkat s jakoukoli šikanou. To se v talentových soutěžích často děje, protože z pohledu televizní show je přitažlivé, když někdo dostane tvrdou kritiku. Pokoušel jsem se tak vždycky hledat něco hezkého i tam, kde se tolik hezkého najít nedalo.

Radil jste některému z finalistů, jak se po úspěchu v soutěži zbavit nálepky SuperStar? Vám se to totiž jako jednomu z mála podařilo, ale aspoň z mého pohledu to bylo až po tom, co jste v songu Prdel začal rapovat.

Jediný recept je dělat svou tvorbu tak dobře, že bude silnější než ta nálepka. Song Prdel vznikl, když na mě jeden můj odpůrce natočil diss, kde se strefoval do mé tehdejší hudby. Já jsem to nechtěl nechat jen tak, takže jsem si sbalil pět švestek a odjel jsem do Špindlu. Tam jsem se na měsíc zavřel v pokoji s rapovým beatem a učil jsem se rapovat. Tak dlouho jsem to zkoušel a říkal si, že to za nic nestojí, až jsem si svůj hlas vymodeloval do podoby, která odpovídala mojí představě.

Napsal jsem tolik rýmů, že by to vydalo pomalu na celou knížku, pak jsem je dlouho proškrtával a stejně mi pořád přišlo, že to bude strašlivý průser, až to vypustím. Nakonec jsem si ale řekl, že na to kašlu, protože nic nemůže být horšího, než na ten diss neodpovědět. Zafungovalo to neuvěřitelně dobře, lidi to bavilo, a tak jsem se rap rozhodl do svých věcí implementovat. Přišel track Bomby a najednou už jsem nebyl ten ze SuperStar a lidi na mě místo toho pokřikovali "jedu bomby".

Když jste se na kritiku rozhodl reagovat, chtěl jste si sám dokázat, že dovedete rapovat, nebo jste hodlal přesvědčit spíš jiné lidi?

Ve chvíli, kdy vás někdo takhle sejme, otočí se na vás celá společnost a čeká, co s tím uděláte. Že útok zvládnu vrátit, jsem tak dokazoval všem okolo.

Každá skladba, kterou jste za poslední roky nahrál, si na YouTube získala počet zhlédnutí v řádech milionů. Cítíte se jako hudebník ve fázi, kdy už nemusíte nikomu nic dokazovat, a řídíte se jenom vlastním vkusem?

Teď už ano. Pořád si ale zkouším žánry, do kterých jsem se ještě nepustil. Aktuálně mě třeba baví rock, takže pomalu připravuju pár věcí, které budou znít víc rockově. Dřív pro mě to dokazování hrálo důležitou roli, ale teď už pracuju dost intuitivně a snažím se hledat jakékoli cesty, které jsou pro mě neprošlapané.

Tím, že zkoušíte další a další styly, si můžete získávat nové posluchače. Na druhou stranu mi přijde, že publikum, které si pustí motivační rap Těžký váhy, musí být úplně jiná sorta posluchačů než ti, co si vás oblíbili třeba díky loňskému popovému hitu Program. Věříte, že můžete obecenstva s diametrálně odlišným vkusem spojovat?

Věřím, že člověk může být komplexní bytost a může v sobě najít jak bojovníka, tak citlivou duši. Chci kolem sebe mít posluchače, kteří umějí být někdy drsní a jindy zase citliví. Lidi, kteří se nestydí si zabrečet, ale kteří dovedou i zakalit a bavit se. Život by měl být o tom dělat všechny tyhle věci zároveň. Pokud někdo celé dny jenom posiluje a nic jiného ho nezajímá, není to člověk, na kterého jako hudebník mířím.

Teď jste natočil sérií videí, na kterých své starší písničky hrajete v novém hávu s živou kapelou. Je hudba s živými nástroji jeden ze směrů, kterým byste se chtěl v nejbližší době vydat?

Na koncertech hraju s živou kapelou už přes pět let, jenom jsem ji zatím tolik nevyužil ve studiových nahrávkách. U rapových věcí na vystoupeních pořád pracuju s dýdžejem, ale u popu a R&B by podle mě živé vystoupení mělo být plné improvizace, aby posluchači dostali něco jiného než na nahrávce. Příští rok bych ale rád s kapelou vydal i jedno studiové ípíčko.

V září vás s kapelou čeká zatím největší koncert v pražské O2 aréně. Věřil Ben Cristovao, po kterém ještě před několika lety házeli v malých klubech lahve, že se na něj jednou budou prodávat lístky do prostoru, kde hrají hvězdy světové pop music?

Každá láhev, které jsem na pódiu uhnul, mě tlačila k tomu, abych lidi přesvědčil, že věci nejsou takové, jaké je vidí. V tom asi spočívá příběh mého života, že ostatním ukazuju "hele, já jsem černoch, ale mluvím česky, neumím zpívat ani rapovat, ale dá se to naučit" a tak dále. Tenhle zápas mě baví a myslím, že jsem potřeboval být nějakou dobu na dně, abych si ujasnil, jestli moje umělecká dráha dává smysl, i když dostávám takové kapky.

"Na rasistické komentáře odpovídám jenom v některých skladbách. Jinak je nijak neřeším, protože jejich autoři volají o pozornost, kterou jim nechci dát."
"Na rasistické komentáře odpovídám jenom v některých skladbách. Jinak je nijak neřeším, protože jejich autoři volají o pozornost, kterou jim nechci dát." | Foto: Lucie Vysloužilová

V půl roku starém singlu Mowgli jste zpíval o tom, že vás ve vaší rodné zemi nechtějí, takže klid a svobodu musíte hledat jinde. Kdy jste těmhle pocitům čelil nejvíc?

V období kolem minulých parlamentních a prezidentských voleb, kdy billboardy zaplavily hodně drsné kampaně o tom, že tady imigranti nemají co dělat. Tahle hesla se pak přenesla i na lidi, kteří tady žijí a fungují několik let, nebo i několik generací. Přišlo mi toho najednou moc, a tak jsem napsal dva songy. Ve Smítku jsem se proti tomu vymezil ostře a v Mowglim naopak přiznávám, že od toho občas rád někam uteču. Klip k němu jsem schválně natočil na horách. Odmalička jsem částečně vyrůstal v Krkonoších a jezdil jsem závody ve snowboardcrossu i ve freestyleu. Hory pro mě byly místem, kde si sice všichni nejdřív říkali "haha, kokosy na sněhu", ale když jsem stoupl na prkno, tak všichni drželi hubu, protože jsem skákal nejvýš.

Dneska jste ale přece mimořádně úspěšný umělec i sportovec, takže názory, že do Česka nepatříte, už tak často neslýcháte, nebo ne?

Jasně, chodí na mě čím dál víc fanoušků, ale když moje jméno zmíníte mimo okruh mých příznivců, narazíte spíš na reakce typu "co tady ten negr ještě dělá". A lidi, kteří nejsou známí, se s takovými výkřiky setkávají ještě víc. V Česku se v souvislosti s imigranty za dlouhé roky nic negativního nestalo a stejně dokážeme být vystrašení, nenávistní a neempatičtí vůči těm, kteří to v naší zemi chtějí zkusit. Některým Čechům přijde to, že k nim někdo přijede s vidinou lepšího života, pomalu jako zločin. Česko kvete a místa je tu dost, ale my říkáme "ne, máme všeho málo, to je naše a imigranti pryč".

Myslíte, že bez všech těch děsivých sloganů v politických kampaních by se Češi k imigrantům stavěli vstřícněji?

Není to jenom o politických kampaních, ale o souhře politiky a médií. Média potřebují velké skandály, průšvihy a strach, protože se dobře prodávají. To stejné potřebují politici, protože ve strachu můžou lidi lépe ovládat. Tím pádem si vzájemně skvěle notují. Jelikož spousta Čechů nemá s imigranty vlastní zkušenost, řídí se jenom signály z politiky a z médií a ty jsou převážně negativní a říkají jim, že se jich mají bát.

Často slýchám, že jsou dnes děti schopné svým spolužákům nadávat do imigrantů jenom proto, že jinak vypadají. Už to, že se slovo imigrant stalo nadávkou, je špatně. Měli bychom imigranty rozlišovat podle jejich životní situace. Měli bychom přihlížet k tomu, jestli je to nějaký gang mladých kluků, kteří přijeli rabovat, nebo jde o rodinu s dětmi, která prodala všechno, co měla, aby mohla začít nový život někde jinde, protože v jejich zemi už to nešlo. Češi by si měli vzpomenout, že někteří z nich taky jednou utíkali pryč, a kdyby se k nim jiné národy zachovaly odmítavě, byla by to pro ně tvrdá facka.

Nedávno se znovu řešila kauza s hudebníkem Radkem Bangou, který na svém facebookovém profilu schytal rasistické komentáře za to, že v roce 2016 odešel z předávání Českých slavíků na protest proti ocenění kontroverzní kapely Ortel. Setkal jste se coby osobnost aktivní na sociálních sítích někdy s výroky, u kterých jste zvažoval podání trestního oznámení?

Není den, kdy by mi na sociálních sítích někdo nenapsal "ty černá opice, vrať se do Afriky". Na tyhle rasistické komentáře ale odpovídám jenom v globálním měřítku v některých svých skladbách. Jinak je nijak neřeším, protože autoři těchhle komentářů se akorát potřebují za něco postavit a někam patřit. Jsou smutní a volají o pozornost, kterou jim nechci dát. Kdybych je měl hnát k soudu, tak pomalu nedělám nic jiného. Perzekuovat tyhle komentáře podle mě nemá smysl, protože díky nim vidíme, v jakém stádiu se naše společnost nachází. Kdybychom je zakázali, tak bychom je jenom skryli a ony by dál někde tajně uhnívaly. Jen ať pisatelé těchhle komentářů pěkně vystrkují růžky. Já na svého nepřítele rád vidím.

Podívejte se také na rozhovor s hudebníkem Radkem Bangou:

Ortel pochodoval s nacisty, fotí se s nejtvrdším jádrem a je čas, aby se to řeklo a lidé to viděli, říká Radek Banga. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy