Seriál Láska v čase korony jste označil za druhý nejhloupější nápad ve svém životě. Co jste si od projektu sliboval?
Dnes už nám přijde, jako by karanténa trvala stovky let, zvykli jsme si na ni. Když ale vládní opatření začala platit, pozoroval jsem kolem sebe takové ochromení. Celá země přešlapovala na místě, spousta lidí pracovala jenom proto, aby pracovala, doopravdy fungovala jenom ta nezbytně nutná zaměstnání a zbytek se spíš snažil zorientovat. Bude to znít skoro státotvorně, ale říkal jsem si, že společnost musí začít něco dělat, že musíme být i v omezených podmínkách aktivní.
Já jsem přitom ve svém oboru aktivní být nemusel, právě skončilo vysílání jednoho mého seriálu a přípravy dalšího byly teprve na začátku. Přesto jsem si řekl, že seriál z karantény vyprávějící o karanténě vymyslet zkusím a České televizi to taky připadalo jako dobrý nápad. I ona chtěla ukázat, že dokáže fungovat a kromě neustálého informování o počtu nakažených přichystat taky nějakou hranou tvorbu.
Proces natáčení se vám ale zkomplikoval. Původně měli herci být bez roušek, do rolí manželského páru jste schválně obsadil Zitu Morávkovou a Petra Vrška, což jsou partneři i v reálném životě, takže spolu obývají domácnost. Nakonec ale všichni herci stejně skončili s opuhami - ochrannými pomůckami umožňujícími hereckou akci.
Ano, hned na začátku jsme poctivě komunikovali se všemi bezpečnostními techniky, ale špatně jsme si vyložili jednu vedlejší větičku z usnesení vlády, která nařizovala, že nikdo nesmí mimo svůj domov ani na okamžik sejmout roušku. To pochopitelně nikdo v téhle zemi nesplnil, každý, kdo pracoval, se v prostředí svého zaměstnání třeba napil, šel si dát ven cigáro nebo se nějakým způsobem najedl. My jsme ovšem coby veřejnoprávní televize nesměli tyhle špatné příklady na obrazovce předvádět.
Na moment, kdy jsme s právním oddělením řešili, že by nás za natáčení bez ochrany mohla čekat trestní sazba, budu rád vzpomínat. Stejně jako na následný videohovor o tom, co budou mít naši herci během natáčení na hlavě. Ten patřil mezi nejvtipnější situace, jaké jsem v životě zažil. Celý štáb během něj pořád vykřikoval slovo tubus, architekt neustále načrtával nějaké podivné návrhy, přišel se spoustou variant a nakonec to vyhrály ty průhledné krychle.
Nejdřív jste si ale, předpokládám, při pohledu na ně ťukali na čelo.
Ano, ale není to tak, že by nám právníci natáčení bez ochranných pomůcek zakázali. Sami jsme se rozhodli, že vládní usnesení budeme respektovat, a ve finále mi přijde, že se seriál díky krychlím stal dokumentem doby.
Je to podobné, jako když učitelé musí vymyslet, jak rozprostřít větší množství dětí do tříd o maximálně 15 lidech a zároveň se nadále starat o distanční výuku. Nebo jako když psychologové musí každého klienta ve své ordinaci při příchodu i po odchodu vydezinfikovat a současně musí mít ochranné štíty a podobně. Politická reprezentace, která se na krizi snaží reagovat a nastavovat nějaká pravidla, zjevně absolutně není schopná dohlédnout k tomu, co zavedená opatření budou znamenat pro konkrétní lidi.
Děj vašeho sitkomu ale spíše než absurditu některých vládních opatření řeší nečekané situace, které lidé během karantény zažívají ve svém soukromí. Neuvažoval jste ani na moment, že byste s kolegy dali větší prostor společenskopolitické satiře?
Myslím, že satira se dá dělat až v momentě, kdy má člověk jasno o tom, co se kolem něj děje. Nezavrhl jsem ji tím pádem proto, že bych se bál, ale proto, že jsem se chtěl soustředit spíš na obyčejné lidské příběhy, které jsem viděl kolem sebe. V sitkomech se často objevuje moment, kterému se říká bomb of change. To je chvíle, která hned na začátku děje úplně změní podmínky, v nichž musí postavy fungovat.
Vyhlášení karantény mi přišlo jako naprosto geniální bomb of change a hned nato jsem přišel s příběhovou linkou o rozcházejících se manželech. Když máte totiž dva lidi zavřené v jednom bytě, tak je nejlepší, když tam zároveň ani jeden z nich nechce být. Stejně jako v tomhle příběhu je i v těch ostatních určitá hořkost. Navzdory žánru nejde o žádnou řachandu, protože pro všechny postavy i pro nás všechny okolo je teď život dost těžký.
Ve scénáři vycházíte i ze zkušeností, s nimiž se vám svěřují diváci. Dovedli vás lidé k nějakým zajímavým postřehům na téma koronavirové krize, které jste si do té doby sami neuvědomovali?
Z příhod diváků hodně vycházíme v dějové linii, kde je starý pán nucen spřátelit se s teenagerem. Jedna divačka nám třeba psala právě o tom, že její syn pořád jen paří na počítači, takže nějakou dobu ani nepostřehl, že nastala krize. Častěji jsme ale z dopisů diváků nevycházeli doslovně a spíš jsme je četli jako kroniku toho, co lidi v karanténě cítí, co si myslí a jak se situaci snaží řešit. Byli jsme totiž omezeni postavami, které jsme si vymysleli v prvním díle, a ne všechno na ně šlo našroubovat.
Zrovna včera jsem četl jednu vynikající příhodu, kterou bohužel použít nemůžeme. Psal nám jeden pán odněkud z pohraničí, který řídí kamion, a jeho žena je pendlerka, která jezdí do Německa pracovat v optice. Když na samém začátku pandemie dorazil se svým kamionem domů, tak toho o aktuální situaci moc nevěděl. Vešel tedy do baráku a zavolal: "Zlato, jsem doma!" Z obýváku se ozvalo: "Svleč se už v chodbě." Načež kamioňák odpověděl: "No jasně, bejby, svlíknu se hned v chodbě!" Rozjařeně se vrhnul na svou přítelkyni, ale ta mu řekla, ať se okamžitě vydezinfikuje.
Otisklo se do scénáře i nějaké úskalí, se kterým jste v karanténě zápasil vy osobně?
Ve druhém díle máme dospělou ženu, která přiznává, že nerozumí matematice pro první třídu. Tam se trochu odráží můj vlastní příběh, kdy jsem se snažil pochopit Hejného metodu výuky matematiky, dost jsem se před svým dítětem ztrapnil a dítě mi to nakonec docela úspěšně vysvětlilo. Když jsem se pak o své situaci bavil s jedním člověkem, který má Hejného metodu na starosti, tak mi sdělil, že právě v tom, že dítě musí věci vysvětlovat svému nechápavému rodiči, spočívá ta metoda.
Řešit s dítětem Hejného metodu a k tomu tvořit sitkom v rekordně krátkém čase musí být náročné. Jak v poslední době vůbec vypadaly vaše pracovní dny?
Vymyslel jsem si to tak, že se zároveň točí a zároveň se píšou scénáře. Včera jsme třeba poslali ke schválení scénář k pátému dílu a dotočili jsme třetí. Z toho důvodu musí mít jeden díl kratší stopáž než klasických sitkomových 25 minut, jinak by se to totiž nestihlo sestříhat a narušil by se nám týdenní rytmus vysílání. O to těžší je pro nás scenáristy napsat příběh tak, aby dával smysl. Tím pádem mám teď dny absolutně naplněné prací. Neustále telefonuju, chodím se sluchátky kolem domu, účastním se videokonferencí a do toho ještě řeším domácí úkoly, vařím obídky a rozhoupávám houpačku.
Jaké máte na sitkom zatím ohlasy? Stálo vám všechno to úsilí za to?
Přiznám se, že jsem do chvíle, než jsme museli dát hercům krabice na hlavu, nepředpokládal, že by seriál mohl mít polarizační efekt. Po tom, co jsme jim opuhy nasadili, už jsem ale reakce typu "plastové bedny na hlavách za naše peníze" čekal a to se taky potvrdilo. Někteří diváci mají pocit, že už je korony všude moc a že je zase otravujeme něčím, čeho je plná televize. Na druhé straně se pak setkáváme s nadšenými ohlasy lidí, kteří se radují, že o koronaviru konečně někdo něco natočil, že zachycujeme současný zeitgeist. Za sebe jsem tedy s odezvou spokojený.
Když už jsme zase zmínili ty opuhy, neměli s nimi při natáčení problém herci nebo další členové štábu?
Několik herců s opuhami odmítlo hrát a byl jsem velmi mile překvapený, že paní Steinmasslová, legenda českého herectví, s tím vůbec neměla problém. Petr Vršek se teď dostal do složité situace, když zjistil, že aby se s krabicí na hlavě mohl napít přímo z lahve, musí si u toho kleknout, dát si lahev pod opuhu a pak se hrozně zaklonit.
Největší potíže má ale s krabicemi kameraman, protože mu kolikrát házejí přímo do záběru nepříjemné bílé čtverce. Herci se tak kromě hraní, které je samo o sobě komplikované, ještě snaží mikroskopickými pohyby naklánět hlavu tak, aby se ty odlesky od beden netvořily. Zvukaři jsou naopak nadšení, protože mají díky opuhám hlasy odhlučněné tak, že je nic neruší. Když se nad tím zamyslím, tak jsem během tohohle natáčení poprvé v životě slyšel od zvukaře, že je spokojený.
Tomáš Baldýnský (47)
- Začínal jako filmový publicista v časopisu Reflex, kde se podílel i na zrodu satirického komiksu Zelený Raoul o mimozemšťanovi, který pozoruje dění v Česku.
- V letech 2006 až 2008 působil jako předseda Rady Fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a do roku 2010 vedl scenáristický tým populárního sitkomu Comeback.
- Dnes českou společnost a politiku pravidelně komentuje ve sloupcích pro Lidové noviny a už osm let je kreativním producentem Filmového centra České televize.
- Pro Českou televizi coby scenárista vymyslel například satirický seriál Kosmo o české posádce, která má letět na Měsíc, a aktuálně si vzal na starosti natáčení pandemiálního sitkomu Láska v čase korony.
Vraťme se ještě k politice. Ve sloupku pro Lidové noviny jste před pár týdny napsal, že "nás jeden malý virus dovedl tam, kam se nás politici snažili vmanévrovat celé roky či desetiletí - ke slepému poslouchání vůdců a nedůvěře jednoho k druhému". Přijímají podle vás lidé nařízení vlády příliš nekriticky?
Přijde mi zajímavé, jak národ postupně srazil paty před iluzí ohrožení. Celé měsíce se v karanténě skrýváme před téměř neexistujícím nepřítelem, a říkám si, že bude zajímavé třeba i prostřednictvím nějakého jiného filmového projektu zpracovat, co tahle krize vypovídá o politické reprezentaci a o společnosti.
Vtipné bylo, že jsme si v Česku nejen řekli, že vládu poslechneme a nasadíme si roušky. My jsme zvolali: "Hurá! Budeme mít roušky barevné a ušijeme je pro celou ulici!" Český národ byl po staletí zvyklý poslouchat, tak to udělal i tentokrát, všichni nás teď chválí, jak máme malou promořenost, a my se z toho radujeme.
Z vašeho sloupku jsem měl dojem, že se trochu obáváte, abychom se v zájmu bezpečí příliš snadno nevzdali svobody.
Ano, podle mého je největší problém, že začínáme dobrovolně přijímat státní fízlování. Pak jsem si ale uvědomil, že mám doma chytrou domácnost Google Home Assistant, která mi všude automaticky rozsvěcuje zářivky nebo mi hraje oblíbené písničky, když je mi smutno, a že korporace jako Facebook a Google o mně už teď vědí mnohem více než stát. Navíc jsem si všiml, že Google a Seznam nám v době koronaviru taky nabízejí, že nás budou sledovat pro naše dobro.
Na webu Mapy.cz se můžeme přihlásit do programu Covid a oni nám dají vědět, jestli kolem nás neprošel nějaký kýchající nakažený. Myslím, že virus popostrčil společnost směrem, kterým už se vydávala, že se teď budeme ještě ochotněji vzdávat svých osobních údajů v zájmu zdraví a bezpečí nás a našich blízkých. A protože naše informace budou chtít stát i korporace, dojde konečně k jejich střetu.
To zní jako námět pro nějakou filmovou dystopii, nemyslíte?
Myslím, že ne, že nás nechají dál v klidu žít naše malé životy, starat se o zahrádky a jenom nám budou na internetu vyskakovat reklamy, které budou víc zacílené na naše potřeby.
Pandemie koronaviru je pořád ve stadiu, kdy se neví, co bude dál. Čím tedy plánujete sitkom Láska v čase korony uzavřít?
Musí se něco stát! Myslel jsem, že Babiš vystoupí a řekne: "Koronavirus byl takový náš pokus zničit Milion chvilek pro demokracii, což se nám podařilo, protože už nikdo neví, že něco podobného existuje, a teď si lidi dělejte, co chcete." Ještě má týden čas. Pokud to nestihne, než scénář posledního dílu odevzdáme, tak naše postavy prostě jen vyjdou ven a sundají si roušky.
