"Poslední rok byl jak na horské dráze. Jednak kvůli konci studia, ale i dobrovolničení v nemocnicích v Brně," říká 26letý Jan Sapák. Loni byl jedním z prvních studentů-dobrovolníků, kteří vypomáhali při testování na koronavir v brněnské Fakultní nemocnici Bohunice.
"Myslím si, že pro nás všechny, kteří pomáhali jako dobrovolníci, to byla obrovská zkušenost," říká. Do složení státní závěrečné zkoušky nakonec ještě stihl pomáhat na covidové jednotce ARO ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně. Celkem tak odvedl dva a půl měsíce dobrovolnické zdravotnické práce.
"Ano, přišli jsme tam v rámci povolání studentů do práce, ale spousta věcí nebyla vyjasněná. Například co všechno bychom mohli dělat. Dělali jsme pozici sanitářů, já jsem byl za to rád, poznali jsme personál, mohli jsme získat spoustu zajímavých zkušeností a informací. Ale práci, kterou jsme vykonávali, mohl vykonávat student kteréhokoliv jiného oboru," vysvětluje Jan Sapák, dnes začínající anesteziolog v jedné z větších bavorských nemocnic.
Na první setkání se smrtí pacienta vás nikdo nepřipraví
Právě na covidové ARO jednotce brněnské nemocnice se poprvé setkal s tím, že zemřel pacient, o kterého se chvíli staral.
"Takhle o víkendu mi zdravotní sestřička napsala, že pacient bohužel zemřel. Je pravda, že byl v ohrožené skupině starších lidí, ale i tak jsem se s tím musel vyrovnat, že už tam nebude, až zase přijdu na službu," vzpomíná. Dodává však, že zažil i spoustu příběhů, kdy se pacienti nakonec uzdravili.
Když se na konci května 2020 stal oficiálně lékařem, rozhodl se, že si během posledních letních prázdnin od nemocničního prostředí odpočine a zdravotnictví na čtvrt roku vyměnil za letní brigádu na horské chatě v Rakousku.
"Jel jsem potřetí na stejné místo, do stejného pracovního kolektivu, takže jsem věděl, že si tam odpočinu předtím, než začnu novou životní kapitolu. A taky jsem si chtěl zdokonalit němčinu," vysvětluje.
Ani zde ale nakonec neodložil získané lékařské dovednosti. Jeden letní den totiž po prosbě horské služby vyrazil s kolegou na stezku kousek od chaty, kde měl pomoci oživit staršího muže, který zkolaboval.
"Mohli jsme být na místě první. Už když se nás horská služba ptala, jestli nemáme defibrilátor, tušil jsem, že to nebude dobré. Bylo to pro mě první setkání s takovou situací. Manželka se pána na místě snažila oživovat a hystericky plakala. Už byl ale mrtvý… Dorazili jsme k němu až po více než hodině, což je v těchto situacích pozdě," popisuje Jan Sapák.
Muže oživovali dál ještě hodinu a půl na přání jeho manželky, ačkoliv vystudovaný lékař tušil, že je to zbytečné.
"Člověk si na smrt jen tak nezvykne, zvlášť když jako lékař začíná. Vždycky jsem si přál zasáhnout u oživování a někomu zachránit život. Ale přál jsem si, aby to skončilo happy endem. Ten muž v Rakousku byl můj první takový případ a zemřel. A takhle jsem si to teda nepředstavoval," přiznává s pokorou.
A dodává, že během studia medicíny žádného budoucího lékaře na smrt pacienta nepřipraví. Každý lékař si tím musí projít sám.
Anesteziologem v Německu
Dnes Jan Sapák slouží jako začínající anesteziolog v bavorské nemocnici nedaleko hranic s Českem. Do Německa na zkušenou chtěl rodilý Brňan odejít delší dobu, aby poznal život v zahraničí.
"Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, učil jsem se německy a původně jsem chtěl zkusit Rakousko, to ale nevyšlo, tak pak jsme se dostal k nabídce stáže v Německu," vysvětluje. Se začátkem letošního roku získal pracovní smlouvu.
I díky relativní podobnosti fungování českých a německých nemocnic si podle svých slov nepřipadal jako Alenka v říši divů a chodu oddělení se rychle přizpůsobil.
V Německu je navíc jako lékař před atestací zbaven nutnosti absolvovat stáže i na jiných odděleních v rámci nemocnice, jako je tomu v Česku. "Pět let tak zůstanu na anestezii. Jinak ale mám stejné kompetence začínajícího doktora jako v Česku," dodává.
I díky blízkosti hranic se navíc může pravidelně vracet za rodinou do Česka. "Naše klinika je velmi pestrá co do národností zaměstnanců, je v ní i spousta dalších Čechů a Slováků," říká.
Lidi panikaří, že na ně v nemocnici nezbude místo
Zatímco v Česku je pandemie koronaviru na vrcholu, Německo se s ní vyrovnává o něco lépe. Jan Sapák si ale myslí, že pandemie má celoevropsky podobný vývoj. Kritizuje především to, jakým způsobem se její vývoj prezentuje.
"Když člověk rok sleduje denní zprávy a čte, kolik se ten den nakazilo lidí a kolik jich zemřelo, vytváří to v nás negativní nastavení," myslí si.
Šíření strachu navíc v lidech vyvolává úzkosti. Když pak někdo zjistí, že je covid pozitivní, dostavuje se podle něj panika. "Člověk dostane panický strach z toho, že přestane dýchat, bude potřebovat kyslík a v nemocnici nebude místo," říká. "Psychika přitom hraje nesmírně důležitou roli v našem zdraví," dodává lékař.
Podle něj také nikdo za celou dobu trvání pandemie v Česku ani v zahraničí neapeloval více na prevenci a zdravý životní styl. "Nikdo neřekl lidem, aby chodili na procházky do přírody, rozumně spali, zdravěji jedli a koupili si nějaké vitaminy, aby podpořili svůj imunitní systém," kritizuje Sapák. Lidé taky mohou více zanedbávat preventivní prohlídky, což představuje ohromné riziko.
Ačkoliv se sám o covidové pacienty v Německu přímo nestaral, potvrzuje, jak náročné to pro jeho kolegy zdravotní bratry je.
"Člověk je sám na covidovém boxu s jedním či dvěma pacienty v ochranném obleku několik hodin, což je fyzicky vyčerpávající. Lidi, kteří jsou před umělou plicní ventilací, jsou na vysokých dávkách kyslíku, ale zkouší se, jestli to zvládnou udýchat sami nebo se pak musí zaintubovat. Takže to musí být i psychicky náročné sledovat utrpení lidí. A je jedno, jestli je to 85letý, 70letý nebo 40letý pacient," říká.
