Belo, netajíte se tím, že dosažení mnohdy obávané „padesátky“ pro vás bylo možná tím nejlepším, co se vám v životě stalo. Kromě jiného to bylo získání historicky prvního zaměstnání ve vašem životě. Jaké to je – po dosud celoživotní nezávislosti, kdy jste žila svobodným uměleckým životem?
Důležité je hned na začátku zdůraznit, že se nedá srovnávat zaměstnání a zaměstnání, protože ta práce, kterou momentálně dělám, je od běžné představy o pojmu „zaměstnání“ diametrálně odlišná.
Můžete tedy prozradit, co konkrétně vás teď živí?
Jsem od března 2015 zaměstnaná u Českého rozhlasu jako režisérka. A režiséři mají tu výhodu a prostor pro to, aby mohli pracovat a připravovat se i doma. Navíc ta práce není vůbec jednotvárná, je to hodně tvůrčí činnost. Teď pracuji na více různých pořadech (životopisné dokumenty, relace pro děti, momentálně také zábavný pořad pro dospělé posluchače, který se bude vysílat na Silvestra). Vše v Českém rozhlase je zatím pro mne nové a svou variabilitou inspirativní a každá jedna zkušenost je pro mě určitou premiérou v mé režisérské kariéře.
Je práce pro Český rozhlas hodně odlišná od vaší původní, tedy divadelnické, profese?
Je to samozřejmě trochu jiné, ale v podstatě to všechno se sebou nějak souvisí, přičemž ta největší souvislost spočívá v právě ve fantazii, která je pro mou tvůrčí činnost stěžejní. A musím dodat, že práci pro rozhlas lze „prošpikovat“ poměrně dobře (smích). Český rozhlas dnes svým tvůrcům nabízí (pokud nejde o nějakou přesně danou formu zadání) hravost. V rozhlasových hrách, či jiných pořadech hraje velkou roli nejen herec, ale i hudba nebo zvuky, a tady právě je fantazie velmi důležitá, stejně jako umění celé dílo správně zrytmizovat a naplnit citlivě zmiňovanou hudbou a zvuky.
A tady se ukazuje rukopis každého z nás. Já teď dělám první rozsáhlejší hru a musím říct, že mě to velmi baví. Určitě má moje současná tvorba souvislost s mým divadelnictvím, a sama vidím, že mohu dříve nabyté zkušenosti použít. Je jasné, že kdyby na tuto mou režisérskou pozici nastoupil zubař režií netknutý, bude to mít určitě horší. (smích)
Jako režisérka vlastního divadla ANPU, se kterým jste procestovala mnoho zemí, jste byla zvyklá si herecké obsazení svých her určovat sama. Je tomu tak i na půdě Českého rozhlasu?
Je to stejné. Mohu si herce vybírat, ale samozřejmě se radím, protože pro ty velké věci a role v nich není dobré brát úplné nováčky. Navíc krásné na této volbě je ten výběr herců, protože už si nějak představuji tu konkrétní postavu. Ale zároveň musím být i opatrná, protože například dabér, který dělá dabing, není rozhlasový herec, stejně tak je určitým „rizikem“ také velmi zkušený divadelní herec bez zkušeností v rozhlase. Takže na to musím být opatrná, i když bych chtěla nabídnout práci všem kamarádům, o jejichž kvalitách jsem přesvědčená. I ti se to rozhlasové herectví musí nějak naučit.
Pojďme se ještě vrátit k provozování kočovného divadla. Kdy a proč vlastně přišlo to rozhodnutí skončit s tím?
Já jsem už s Českým rozhlasem spolupracovala dříve, byla jsem externí autorkou. A právě proto mě tato činnost začala postupem času stále více zajímat. Jednou jsem vyřkla větu, že bych si přála spolupracovat s rozhlasem více. A od tohoto nevysloveného přání neuplynul ani týden, kdy se mi z Českého rozhlasu sami ozvali s konkrétní nabídkou. Takže jsem sama sebe utvrdila v tom, že když člověk netlačí na pilu a nechává věcem přirozený průběh, že se dveře našich přání a představ nějakým způsobem otevřou… Ale samozřejmě je to i o tom, že člověk jim musí jít trochu naproti svým vlastním přičiněním. Tím pro mě byla ta předchozí spolupráce.
Práce pro televizi vás nelákala?
Pro televizi jsem ještě nic netvořila, ale kdyby přišla nabídka, určitě by to pro mě bylo lákavé. Protože všechna ta média (rozhlas, televize, divadlo, pozn. red.) mi přijdou nějak spolu související. A určitě by to pro mě byla další velká výzva.
Když nahlédneme do dob vašeho dětství, věděla jste už tenkrát, že režie bude tou jasnou volbou?
Vůbec. V naší rodině byly ty profese velmi promíchané. Celá rodina ze strany mojí mámy byli doktoři, a to mě nikdy nelákalo. Lákala mě spíše veterina. Do toho u nás doma byli také sportovci, to znamená, že mě to táhlo i tam. Dokonce jsem několik let v dětství závodně lyžovala. Také jsem hodně četla, bylo mi blízké i výtvarné umění, a tak jsem jednou pocítila, že divadlo by mi mohlo nabídnout dobrodružství, po kterém jsem toužila… Zase tam velkou roli sehrála ta fantazie, která mě hrozně baví. Přemýšlela jsem ale intenzivně i nad veterinou, ale chemie, biochemie jsou mi velmi cizí a tak jsem si řekla, že se pokusím udělat talentovky na DAMU. A dopadlo to dobře. (smích)
Je pro vás teď lepší, když jste zaměstnaná a máte pravidelný příjem, než když jste se živila jako divadelnice a byla odkázaná na to, kolik odjezdíte představení a kdo si vás najme?
Já jsem se naštěstí nikdy nedostala do hraniční finanční situace. Vždy jsem si vydělala na to, co jsem potřebovala nebo chtěla. Ale vždycky tam byla ta hrozná nejistota, co bude za další měsíc, co bude za půl roku. Já jsem naštěstí tu práci měla vždycky. A i když třeba práce čtyři měsíce nepřišla, tak jsem se pak půl roku nezastavila. Takže to vždycky nějak dopadlo. Ale teď je ten pocit jistoty pro mě velmi důležitý. Sice ještě pořád hraju a pořád jezdíme (ať už je to v poslední době Varšava, Paříž nebo město sto kilometrů od Prahy), ale ten proces už je pro mě dnes namáhavý. A to nejen fyzicky, ale také proto, že hraní musím navíc skloubit s mou současnou prací. S divadlem určitě nechci skončit, ale už si vybírám, na čem budu dělat, a velkou roli hraje i to, že ráda trávím čas doma, odkud se nechci příliš vzdalovat. Už si dnes vážím více toho klidu a takového toho spočinutí, kdy si mohu dopřát ten prožitek přítomného okamžiku a nebýt v jednom kuse na cestách.
Myslíte si, že ten pracovní a vlastně i životní zlom přišel ve správný čas? Právě v těch padesáti letech, kdy jste zřejmě už pociťovala únavu z častého cestování?
To jsem cítila, ale vždycky jen chvíli. Mně se všichni vždycky smáli, jaký jsem „posedlouš“ divadlem. Ale musím přiznat, že v posledních dvou letech už jsem tu únavu pociťovat začala a říkala jsem si, že už bych ocenila větší klid.
Jaká je tedy Bela Schenková v roce 2016? Je po dosažení milníku, za který se „padesátka“ dá považovat, šťastná?
K tomu, aby člověk mohl říci, že je šťastný, musí do sebe zapadnout více věcí. Mně ty věci během posledního roku a půl zapadají tak, jak si přeji. Myslím, že nejdůležitější vedle lásky, kterou člověk prožívá a vedle práce, která ho baví je osobní mír v duši. Člověk se asi těžko může úplně změnit, ale určitě jsou věci, které nám mohou dopomoci k tomu, abychom ten mír v sobě mohli najít sami alespoň částečně. Hodně mi pomáhají procházky v přírodě s mými psy, tvůrčí práce, která je v podstatě relaxací a vědomí toho, že jsem dostala dar v podobě člověka, kterého miluju a kterému můžu důvěřovat.
