Tváře Humans of Prague. "Nemusí to být neznámí lidé, pokud si jich začneme víc všímat," říká Princ
Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘
"Jednou jsem v obchodě platila koláček, který stál asi šest korun, dvoustovkou. Paní za pokladnou se vyděsila a ptala se: ‚Nemáte menší?‘ Než jsem stačila odpovědět, tak pán v řadě za mnou říká: ‚Menší klobouček? To už asi ne!‘ Už ho nosím rok, nevyjdu bez něj ven. Protože když ho nemám, tak si se mnou nikdo nepovídá, nikdo se na mě neusmívá. Myslím, že některým lidem, které potkám, zlepším den. Asi existují i takoví, kterým se to nelíbí, ale ty se na mě většinou jen podívají jako bych jim zabila křečka a jdou dál. A to mě netrápí, mám pocit, že už sama sebe neberu tak vážně. Vlastně neberu celý tenhle svět tak vážně. Přijde mi, že lidé, kteří jsou hodně racionálně založení, mají občas pocit, že když budou brát všechno strašně vážně, tak že všechno bude super. Ale já myslím, že tak je všechno naopak nudné a fádní. Že z toho pramení stereotyp. Protože jakmile člověk bere věci moc vážně, tak má například pocit, že musí jít spát v tolik a tolik hodin, aby byl ráno čilý a mohl vše udělat správně a efektivně, tak, jak se má. Ale takhle nezažije žádnou změnu, žádné dobrodružství. Já jsem dříve tímhle způsobem žila. Když jsem ale přišla do Prahy, tak jsem zjistila, že když nejdu spát moc brzo, tak zažiju mnohem víc věcí. A že to ničemu nevadí, protože stejně ráno vstanu, dám si kafe a jdu dál. Jednou jsem třeba dva dny v kuse nespala a nic se nestalo. No, dobře, skočila jsem do Vltavy. V březnu. Ve tři ráno. Nahatá. A nic se nestalo! Neumrzla jsem, nedostala zápal plic, dokonce ani rýmu. Zjistila jsem, že někdy se prostě nic nestane, když poruším nějaká nepsaná pravidla. Takže teď už rok porušuji nepsané pravidlo, že člověk nemá na hlavě nosit malé kloboučky. Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘ Říkám jim: ‚Klid, to přejde, já z toho vyrostu!‘"