Říkal jste, že jste se inspiroval televizní reportáží. Jak moc je příběh reálný?
Je reálný ve svém principu, ale žádnou konkrétní událost nesleduje. Spíš jsem dal dohromady různé informace, které jsem sehnal. A v mnoha ohledech jsem se naopak realitě vzdálil. Například není pravda, že v pěstírnách roste tolik plísně, ale potřebovali jsme ji tam kvůli vývoji děje. Stejně tak není potřeba nosit v nich plynové masky, jen ochranné brýle. Nakonec jsem se ale odklonil i od fyziky, když si hrdinové zapalují jointa o žárovku - chtěl jsem vytvořit svět za hranicí reality, ostatně postavy jsou od reality odříznuté. Je ale zajímavé, že to, co mi zatím diváci vyčítali nejvíc, odpovídá skutečnosti, zatímco na některé zcela vymyšlené věci nikdo nepoukázal. Ale nemůžu být konkrétnější kvůli spoilerům.
Pěstírnu jste označil za svůj nejkomerčnější autorský projekt. Jak se to projevuje?
Komerční ji nazývám proto, že vznikala s cílem oslovit co nejširší divácký okruh. Bylo nutné, aby v ní bylo hodně děje, aby se příběh ani na chvíli nezastavil. Pokoušel jsem se oprostit od určitých cinefilních tendencí a chtěl ji mít co nejčistší, nejnapínavější a nejzábavnější. Rozhodně má ale jít o kvalitní komerci.
Tím ani neříkám, že bych Pěstírnu točil s menší péčí. Všechno je důkladně promyšlené - sice se pohybujeme na malém prostoru, ale každá místnost má své vlastní světlo i zvuk, aby bylo prostředí zajímavější. Jako hlavní stylistický prvek jsme zvolili kamerový zoom, s nímž se snažíme různě pracovat. A ruční kameru, která má eliminovat dojem štábu a vyvolat dojem autentičnosti.
To je zajímavé. Říkáte, že ruční kamera má eliminovat dojem štábu, což určitě dělá. Přitom čistě logicky naopak kameramana zpřítomňuje.
Jde o paradox, ale tohle ztotožnění dokumentárního stylu s autenticitou a právě absencí filmového štábu vyvolává přesně opačný dojem, než by asi mělo - když má kameru někdo v ruce a třese sebou, nakonec o práci kameramana divák přemýšlí míň, než kdyby byla kamera na stativu.
Váš debut Nenasytná Tiffany vznikal za bojových podmínek, nyní jste nad sebou měl konkrétní značku a víc jistot. Točilo se vám proto lépe?
Samozřejmě se tvoří jinak, když nevíte, jestli budete mít finance na dokončení filmu, nebo jako v případě Pěstírny máte rozpočet dopředu jistý a nemusíte se bát, že jen ztrácíte čas a energii. Zároveň s tím ale přichází i zodpovědnost, protože Tiffany jsme dělali s nadšením sami pro sebe a zklamat jsme mohli taky jen sami sebe, kdežto u Pěstírny čeká Stream coby zaměstnavatel na splnění své objednávky.
Bez Streamu by pak Pěstírna nebyla - když si nás pozvali po pozitivním přijetí Tiffany, měl jsem v hlavě jen námět založený na jedné televizní reportáži, ale jinak vůbec nic. Projekt tak mohl od začátku vznikat podle předem daných podmínek od rozpočtu po formát.
Produkční zázemí bylo dostatečné?
Bylo, i když Stream stále ještě neoperuje s rozpočty srovnatelnými s televizními stanicemi. Peněz jsme nakonec měli podobně jako na Tiffany, výhoda byla právě, že jsme je měli jisté. Navíc jde pro Stream pracovat zcela svobodně a bez omezení, i u kontroverznějších látek. Jakmile se jim nápad líbí, nechávají autorům volné ruce, což pomáhá mimo jiné i časově. Od začátku psaní scénáře po dokončení zabrala Pěstírna rok - žádné zdržování.
Je to ale dobře? Pořadům Streamu jako by občas chyběla pevnější dramaturgie. A nedávná soutěž na podporu nejlepších scénářů krátkých filmů byla chvályhodná ze své podstaty, ale některé realizované projekty vypadaly trochu uspěchaně.
Necítil jsem jakkoliv nepřiměřený tlak. A ačkoliv nemůžu o těch krátkých filmech mluvit do hloubky, myslím, že na jejich přípravu nebylo míň času, než kolik jsme měli na Pěstírnu, když se srovnají stopáže. Neřekl bych, že těch několik měsíců, kolik tvůrci měli, bylo málo na pět až deset minut dlouhý kraťas. Měli dokonce víc času než my, přičemž i my to zvládli.
Pěstírna se nejeví jako materiálně náročný projekt.
Ušetřili jsme hlavně na postprodukci, protože video určené pro monitory potřebuje méně důslednou úpravu obrazu a zvuku než kinofilm. Ale jestli se zdá, že v jediném uzavřeném prostoru se natáčí snadno, jde o špatný dojem. Museli jsme všechny ty místnosti se vším všudy vybudovat, přivézt každou rekvizitu a vypěstovat s několikaměsíčním předstihem rostliny, což vše vyžadovalo práci.
Není nelegální pěstovat tolik marihuany, byť coby filmové rekvizity?
Šlo o průmyslové konopí a samozřejmě jsme pečlivě ověřili, jestli budeme jeho pěstováním porušovat zákon. Producent Filip Brouk komunikoval s policií od úplného počátku a požádal o potvrzení, že kdyby nás někde někdo "nachytal", že ony rostliny převážíme, budeme moct prokázat, že můžeme.
Čeho se bojím, je vaše rozhodnutí vyprávět seriál prostřednictvím devíti třináctiminutových částí a nultého dílu. Komedie takový formát snese, ale thriller?
I když cílem bylo odvyprávět ucelený příběh, dělení bylo v plánu od začátku. A snažil jsem se vepsat cliffhangery nebo epizody trochu tematicky vymezit, aby bylo dělení přirozené a udrželo pozornost. Každý díl má otevřít nové otázky, během každého se má děj jasně posunout. Jako u jiných seriálů.
Ano, ale epizody jiných dramatických seriálů mají tradičně přinejmenším čtyřicet minut. Problém vidím v délce epizod, v nutnosti vše, co zmiňujete, odbýt vždy tak rychle. Do dramatu, thrilleru či hororu je potřeba se ponořit. Stačí k tomu třináct minut?
To teprve uvidíme. Jde určitě o experiment s formátem a pro mě o pokus v tom, jak se dá komunikovat s divákem. Právě to mě ostatně zajímá nejvíc, proto bylo jedním z mých předních cílů vyvolávat falešná očekávání a překvapovat. Zacházet tak daleko, jak se jen dá, a třeba o kus dál.
Problém, o němž mluvím, do určité míry přestane platit ve chvíli, kdy bude série již uvedena a divák si ji bude moct pustit najednou. Doporučujete počkat?
Ano, osobně bych upřednostnil vidět Pěstírnu najednou. Ale i u delších seriálů platí, že spokojit se s jedním dílem málokdy stačí a čekat na další není příjemné. Jsem pořád rád, že je Pěstírna rozdělená, protože pak tady ta volba existuje - až bude uvedena, diváci si budou moct pustit tolik dílů, kolik se jim bude chtít.
Myslím, že na internetu mnozí ocení možnost vidět třeba tři díly a dát si pauzu. Sledovat dvouhodinový film v kině jde bez problému, ale doma na monitoru to bývá mnohem těžší. Lidé jsou zvyklí na krátká videa a vydržet víc chce cvik. Stream v tomhle ohledu zkouší hranice, ale nemůže je najednou skokově posunout. V tomhle ohledu myslím, že se formát zvolil správně, i když ideální stav nastane až po uvedení všech dílů.
Nepořádek dělá i nepravidelné časové členění. Nebýt kalendáře na zdi, bylo by neodhadnutelné, jestli se děj epizody odehrává během dnů, nebo týdnů.
Tohle zmatení je záměr. Právě proto klademe takový důraz na ten kalendář - aby si byl divák sice nejistý, ale jednou za čas se mohl přesně zorientovat, kde se nachází. Přemýšlel jsem i o tom, rozčlenit díly do pravidelných časových úseků, ale nakonec jsem od toho upustil.
Našel jste několik dobrých herců. Zaujme hlavně Martin Hub.
Martin je nejslavnější tuzemský kaskadér. Dokonce díky němu zazněla čeština v Titaniku a Zachraňte vojína Ryana. V oboru jde o mezinárodní legendu a jsem rád, že díky nám má první velkou dramatickou roli. Myslím, že jsem ho náležitě využil - jeho postava je zdaleka nejvýraznější a nejzajímavější v seriálu.
Byl jsem si jím jistější než Vojtěchem Johaníkem. Fyzicky hrál dobře, ale jak promluvil, měl trochu divadelní dikci.
On přišel z divadla, ale ten dojem vznikl spíš tím, že pochází z Moravy. Jeho mluva se podle mě skvěle hodí k postavě, vyvolává určitý odstup a nesympatii. On je sice protagonista, ale taky docela hajzlík. Navíc velmi nezodpovědný, pasivní, udělá a dokáže toho nejméně. Divák se s ním bude ztotožňovat, protože právě on přichází do pěstírny jako nováček a prostředí poznáváme jeho očima, ale určitě si ho neoblíbí. A já jsem s Vojtovým výkonem úplně spokojený, protože ve mně vyvolává přesně tu rozporuplnost, o niž jsem stál.
Objevil jste i dobré vietnamské herce.
Dá se říct, že jde o neherce, jen Martin Bao se občas objevuje v malých epizodních rolích. Karel Hung byl profi sportovec, dělal bojová umění, ale před kamerou zatím nestál. Nebylo snadné najít Vietnamce, co jsou přirození před kamerou a umí česky i vietnamsky. Většinou se hodně styděli, nebo dostatečně neovládali jeden z jazyků.
