reklama
 
 

Baldýnský: Standard našich televizí je Ordinace. Je dobře, že má seriál Rapl úspěch, vede branži výš

13. 9. 2016
Tomáš Baldýnský je kreativním producentem České televize a na podzim se na veřejnoprávní obrazovky chystá jeho autorská sci-fi satira Kosmo. V minulosti stál za sitcomem Comeback televize Nova nebo se spolupodílel na komiksu Zelený Raoul v Reflexu. "Myslím, že u nás máme problém s elitářstvím v kultuře. Tvůrci chtějí cílit na užší publikum, aby se cítili lépe. Vymezují se vůči superpopulární zábavě bez ambic a vzniká obrovský příkop mezi elitní kulturou a masovou tvorbou," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V čem podle vás spočívá účel satiry?

Upozorňovat formou přehánění na to, jak se podle autora věci mají. Ukázat žabám v ohřívající se vodě její pravou teplotu.

Prý bylo vaším záměrem v Kosmu zahrnovat co nejméně aktuálních motivů. U satiry může jít o problematické rozhodnutí.

Přijde mi, že kdybych se věnoval aktuálním tématům, zbytečně bych si okrajoval publikum.

A to je špatně?

Když nejsem stoprocentně konkrétní, nepřipravuju se krom dnešních diváků ani o publikum v budoucnosti. Mým záměrem navíc bylo, vzhledem k tomu, že se u nás satira nedělá, ji udělat tak, aby jí obecně rozumělo co nejvíc lidí. Proto jsem se snažil o velkou pochopitelnost třeba i za cenu toho, že kladu větší důraz na pointy, než bych jako autor potřeboval.

Myslím, že u nás máme problém s elitářstvím v kultuře. Tvůrci chtějí cílit na užší publikum, aby se cítili lépe. Vymezují se vůči superpopulární zábavě bez ambic a vzniká obrovský příkop mezi elitní kulturou a masovou tvorbou. Jenže já věřím, že i popkulturu jde dělat s tvůrčími ambicemi, že jde najít cestu ke kvalitní zábavě. Nechci říct „přesně mezi“ těmi extrémy, ale rozhodně způsobem, aby z ní nebyl člověk vyloučený jen proto, že třeba nečte noviny nebo nechodil na vysokou školu a nemá nakoukané filmy. Nevím, proč bych si měl stanovovat síto určující, kdo je dost chytrý, aby mi mohl rozumět.

Jeden z mála konkrétních odkazů v Kosmu je Anton Hrabiš odkazující na Babiše.

Ano, nicméně jsem psal scénář ještě před tím, než se Babiš naplno ponořil do politiky, proto vystupuje ještě jako bohatý podnikatel. Hodně jsem přemýšlel, jestli být tak přímý, byl jsem na vážkách a uvažoval, zda bych to jméno neměl změnit. Ale přesvědčili mě, abych ho nechal.

Jak probíhala realizace? Došlo k nějakým posunům od scénáře? Třeba kvůli rozpočtu, jenž podle vašich vyjádření nebyl velký...

Díky tomu, že jsem byl zároveň kreativní producent, jsem si pohlídal, aby vyznění zůstalo, kde chci. Jen jsme během preprodukce zjistili, že máme méně peněz, teda lépe řečeno, že potřebujeme víc peněz, než kolik jsme čekali. Jednalo se, jestli vůbec budeme natáčet, a nakonec se upravily scénáře. Škrtlo se třeba pár scén, které by možná prohloubily emocionální rovinu, navíc bylo potřeba přizpůsobit se trochu obrazovce – vzdát se některých náročnějších trikových záběrů. Nešlo o nic zásadního.

Byla v České televizi nějaká poptávka po satiře, nebo šlo o váš nápad?

Jde o můj projekt. Po nějaké době ve filmovém centru mi začalo vadit, že jsem dlouho nic nenapsal, tak jsem rozjel několik nápadů a tenhle byl nejplodnější. Nikdo mě ale nevyzval.

Můžete porovnat práci pro ČT na Kosmu a pro Novu na Comebacku? Jak se liší produkce dvou relativně podobných seriálů u veřejnoprávní a komerční stanice?

Na pohled se možná Kosmo a Comeback zdají podobné, ale produkčně šlo o naprosto odlišné projekty. Comeback se točil v ateliéru a v určitém rytmu. Jednou za měsíc se musel dodat daný počet scénářů a ten se realizoval. Šlo o vyloženě sériovou produkci. Navíc jsem měl celý scenáristický tým. Oproti tomu Kosmo se natáčelo jako film. Najednou se napsal scénář, pak probíhalo dlouhé natáčení a nakonec ještě delší postprodukce. Srovnávat se teda přímo nedají, snad jen v tom, že ani ČT, ani Nova mi nemluvily do scénáře.

V případě Novy nám pomohl úspěch. Já před nimi v podstatě tajil natáčení – bylo hotovo už asi dvanáct dílů, aniž bych jim je ukázal. A pak, když se odvysílaly a líbily se, už nebylo co řešit. Jak máte sledovanost, tak už komerční televize nemá důvod chtít něco měnit.

Když byla řeč o tom příkopu, na jaké straně podle vás stojí Česká televize?

Při rozhovorech si teď připadám, že ze mě novináři dělají nějakého ambasadora ČT. Necítím se ale dost jako expert, na televizi obecně moc nekoukám. Zrovna včera jsem měl příšerný zážitek: když mi nefungoval internet, tak jsem ji po dlouhé době zapnul, poctivě prošel všechny programy a zjistil, že mě v ní buď vůbec nic nezajímá, nebo že už to znám.

Informace se ke mně dostávají od kolegů, takže vím třeba, že Rapl byl teď další z těch méně většinových věcí.

První díl sledovalo 1,3 milionu lidí, což rozhodně není okrajový výsledek, spíš naopak.

No, kdybyste to srovnal s Ordinací v růžové zahradě, tak co byste označil za okrajové a co za masové?

Řekl bych, že srovnáváte nesrovnatelné – desetidílnou kriminálku s nekonečnou telenovelou.

Tak zůstaňme v žánru, srovnejte třeba Rapla a V.I.P. vraždy.

Oproti V.I.P. vraždám je Rapl lepší.

To se nedivím, protože vím, že tvůrci měli ambice, že se snažili natočit ho lépe a výrazněji, než je standard. A když si vezmete, že standard české televizní tvorby představuje právě Ordinace, řekl bych, že je dobře, že úspěch má i seriál jako Rapl.

Já pořád nevím, proč zrovna Ordinace je pro vás standard a Rapl ne. Pro mě jde prostě v jednom případě o standardní českou telenovelu a v druhém o standardní českou kriminálku.

Sám jste řekl, že je Rapl lepší než V.I.P. vraždy.

To z něj přece ještě nedělá nadstandardní dílo.

Pokud pro vás lepší než standard je stále standard, pak je pro vás standard všechno.

Třeba Modré stíny nebyly standardní, na rozdíl od Rapla se vymykaly. Rapl celkem přesně zapadá do škatulky.

No... Ty vážně standardní nebyly.

Nějak se na Modré stíny mračíte?

Ale ne, já se na žádné stíny nemračím. Spíš se na ně dívám jako scenárista a mám dojem, že nebyly napsány se záměrem jít do takového experimentu, že ve scénáři nebyl podklad pro to, co vzniklo. Myslím, že podobně ambiciózní projekty by jako takto ambiciózní měly vznikat od začátku, od scénáře.

Chtěl jsem se ale dostat k vysvětlení, proč vedle sebe kladu Rapla a Ordinaci. Jde o to, že Rapl má autora s určitou ambicí. Její součástí může být i oslovení diváka, ale krom toho má další aspekty. Zatímco Ordinace usiluje jen o sledovanost. Proto kdybych si měl vybrat, čemu budu přát úspěch, tak Raplovi, protože myslím, že vede branži výš, než byla před ním. Škoda, že takových projektů máme v televizi tak málo a postupují ve výrobě tak pomalu.

Lidé zvenčí výrobního procesu kritizují na České televizi nejčastěji dramaturgii, lidé zevnitř nedostatek kvalitních scénářů. Nedaří se dokonce ani velké konzervativní projekty, třeba historické série, u nichž by nevadila neoriginalita, kdyby odvedly čistou žánrovou práci. Jak si to vysvětlujete?

Často se setkávám s určitou frustrací, proč u nás nevznikají kvalitnější pořady. Kdybych si měl vybrat nějaký důvod, tak že existuje jen málo lidí, kteří jsou zároveň talentovaní, ambiciózní, schopní komunikovat s producenty i dramaturgy a s vybudovanou pozicí umožňující být jimi vyslyšeni. Chybí zkrátka velké osobnosti. Napadá mě teď třeba Jan Prušinovský, který předvedl menší zázrak tím, jak dokázal všechny tyhle věci skloubit.

Kritici vnímají Českou televizi jako jednu velkou anonymní osobu, co se jednotně rozhoduje a myslí. Ve skutečnosti ji ale tvoří řada jednotlivců, kteří se snaží svoje nápady protlačovat systémem.

Talentované lidi potkávám každý den, co se v tom prostředí pohybuju. Nejdřív panovala velmi revoluční nálada na Nově v době Bajgara a Maxy. Vzniklo pár unikátních věcí, ale po jejich odchodu se od té odvahy ustoupilo. Teď si víc troufá zase Česká televize – před deseti lety by Rapl nedostal zelenou. A pokud ano, tak za mnohem horších podmínek. Něco se samozřejmě nepovede, ale není to proto, že se lidé nesnaží.

V jednom nedávném rozhovoru jste byl celkem tvrdý na filmové a televizní kritiky.

Jen v reakci na otázku „Proč u nás není lepší televizní tvorba?“. Prostě jsem upozornil na to, že kritici jsou podle mého názoru součástí problému. Ladislav Helge jednou řekl, že nová vlna by nebyla bez reflexe dobových kritiků. A byla to reflexe kompetentní, od lidí, kteří nejenže viděli izolované umělecké dílo, ale zároveň znali kontext a fungovali v něm. Snažili se změnit filmy tím, že pomáhali změnit kontext.

Dnes je kontext poměrně nevstřícný a neotevřený originalitě. A sami tvůrci proti němu nic nezmůžou, protože tvoří a nemají čas ani sílu. Kdyby třeba vznikl v médiích tlak na fond kinematografie, aby zlepšil svoji funkčnost, bylo by se už o čem bavit.

Mám pocit, že tentokrát vy děláte z kritiků jednu velkou masu.

Jenže on tu není vůbec nikdo, kdo by to dělal, proto já můžu paušalizovat. Navíc myslím, že Česká televize nemá jednotný styl, zatímco česká filmová kritika ano. Jejím mantinelem je nepochopení toho, že činy lidí, které kritizují, nejsou vždy jejich. A věci, které se nepovedou, nejsou mnohdy založeny na svobodném autorském rozhodnutí nebo vkusu, ale jsou výsledek strašlivého kompromisu, k němuž tvůrci přistoupili jen proto, aby dílo vůbec vzniklo. Chápu, že pro diváka je to irelevantní. Ale kritik by měl zároveň přemýšlet o tom, co sám může udělat, aby se úroveň tvorby zvýšila.

Ale tvůrci přece jsou pořád zodpovědní za svá rozhodnutí. Brát v potaz jejich motivace je jedna věc, ale na kritice samotné to přece nemůže nic měnit.

Myslím, že si nerozumíme. Všichni samozřejmě neseme plnou zodpovědnost. Ale když vy kladete otázku, proč tady není lepší televizní tvorba, tak proto, že jsou tu určité podmínky. A ty se nezmění, pokud nebudou spolu s tvůrci vyvíjet tlak i média.

A nemůžete jako svého druhu tlak vnímat už právě to, že recenzenti nepromíjí tvůrčí konformitu a dávají tak najevo, že chtějí autorsky pevnější díla?

To právě ne. Pár let života jsem strávil tím, že jsem lobboval za filmy, takže vím, že když se třeba snažíte prosadit samostatný fond, tak vám politici řeknou: „Proč bysme ho měli podpořit, když filmy, co vznikají, jsou tak špatný? Podívejte se, jak se o nich píše!“

Nemůže tedy z druhé strany jako dostatečný argument posloužit, že když se objevují dobré filmy, jsou chváleny? Nebylo jich v posledních době málo. Schmitke, Nenasytná Tiffany, David, Olga Hepnarová, Rodinný film... Recenzenti chválí dobré filmy a kritizují špatné, zdá se mi to přirozené.

Ano, tohle jsou právě filmy, co z jisté části vznikly díky založení fondu, který se podařilo prosadit, jak říkám, vlastně navzdory kritikům a zcela bez účasti novinářů. Máme tu teď sebevědomou organizaci, jež ovlivnila prostředí a dalo se díky ní do pohybu mnoho projektů. Když jsme ale obcházeli politiky a usilovali o její vznik, nikdo z médií nám nepomohl.

Teď se děje něco podobného s televizní tvorbou. Kdybyste vy novináři občas zmínili, že pořady vznikají v určitém nevýhodném systému, který by se měl změnit, celé věci rozhodně prospějete.

Můžete vždycky prostě chtít, aby byla Česká televize odvážnější, ale to je nesmysl. Tak velká organizace bude ze své podstaty vždy opatrná. Smysluplnější je chtít odvahu po malých producentech a snažit se navrhnout způsob, jak mohou být podporováni, aby mohli s velkou organizací jako Česká televize rovnocenně spolupracovat. V tuhle chvíli veškeré vklady zůstávají na televizi, která si pak může klást jakékoliv požadavky a s výsledným pořadem nakládat a obchodovat dle uvážení. Takový systém je nevyhovující a myslím, že by se měl změnit. Aby mohli nezávislí producenti natočit pořad, zachovat si integritu a nějaká práva. Ale bez účasti tisku k tomu nedojde.

autor: Martin Svoboda | 13. 9. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama