Reportáž: I v Česku jsme schopní vytvořit efekty na úrovni Hollywoodu. Jen na to nejsou peníze

Martin Svoboda Martin Svoboda
29. 12. 2015 8:00
Jak vznikají vizuální efekty, kolik rozpočtu spolknou a máme při zpracování filmu v Čechách na světovou úroveň? Reportáž ze studia MagicLab, které pracovalo například na filmech Gangster Ka, Padesátka nebo Rudý kapitán.
Film Nagano - zrození hrdinů, na kterém se MagicLab rovněž podílí.
Film Nagano - zrození hrdinů, na kterém se MagicLab rovněž podílí. | Foto: Vimeo repro

Praha - Kinematografie v Česku se nepochybně octla v krizi a příběhů, jež by měly přežít sezonu svého uvedení, bychom za posledních pár let mnoho nenapočítali. Jedno se ale přece jen změnilo k lepšímu: filmová postprodukce nabývá neustále vyšší profesionality, takže už můžeme považovat za samozřejmý určitý standard kvality "řemesla".

Michal Křeček je ředitelem a trikovým supervizorem firmy MagicLab, specializující se právě na filmovou postprodukci, tedy vše od vizuálních efektů a barevné korekce natočeného materiálu po výrobu DCP harddisku, z nějž bude snímek promítán v kinech. Pro Aktuálně.cz přiblížil, jak vypadá práce na filmu, když už mají herci padla.

Ujasnit si to

Důležitým krokem jsou barvené korekce, vyžadují je i netrikové filmy a jsou pro postprodukční společnost nejčastějším úkolem. "Kameraman s graderem, tedy s člověkem, jenž má barvy na starost, si sednou k sestříhané a uzamčené verzi filmu, kterou barví v projekční místnosti na dobře seřízeném projektoru a řeší, jak má vypadat, nastavují jas, kontrast a tónalitu. Svou práci v průběhu konzultují s režisérem, jenž často řeší dopady gradingu na dramaturgii filmu, případně navrhuje změny. Podle těchto pokynů je film námi dokončen, zatímco k němu v jiné firmě vzniká zvuková stopa. Nakolik dají tvůrci na naše návrhy, záleží na nich, někteří mají velmi jasnou představu, jsou specifičtí, jiní víc konzultují.”

Tento proces trvá od jednoho týdne do dvou. V případě náročnější stylizace tím filmaři stráví tři týdny nebo i měsíc, v Americe samozřejmě ještě déle. Podle Křečka stačí k detailnímu zpracování týdny tři.

Ještě před tím, po uzamčení střihu, který trvá zhruba dva až čtyři měsíce, jsou vyjmuty záběry, do nichž se mají dodělat digitální efekty. V ideálním případě by však měl být trikový supervizor přítomný již před začátkem natáčení: "Je důležité si už před rozjezdem kamer ujasnit, co si může produkce dovolit. Nesmyslně trikově ambiciózní filmy, jako byla například nová Saxána, jež navíc často provázejí zákulisní průtahy a komplikace, selhávají proto, že producent v úplnosti neví, co je s jeho rozpočtem realizovatelné. Těch několik postprodukčních firem, jež se na nich většinou vystřídají, nemá šanci dotáhnout dílo do ideálního stavu."

Neproveditelnost pak nespočívá v úkolu samotném, ale v omezeném času a především financích. "I v Česku jsme schopní vytvořit scénu na postprodukční úrovni Hollywoodu se vším všudy. Pokud by ale mělo jít opravdu o velký trikový film, tak za předpokladu, že bude mít odpovídající rozpočet, který dovolí rozšíření týmu najmutím externistů, či ještě lépe umožní spolupráci víc lokálních postprodukcí, jako se to dělá právě v USA. Což je však u nás v praxi těžko představitelné." MagicLab má v tuto chvíli okolo třicítky stálých zaměstnanců a další občasné spolupracovníky.

Čas jsou peníze

"Množství triků většinou v poměru odpovídá představám producentů o výdělečnosti projektu, představují si ho jako přidanou hodnotu." Tím však není Česko jedinou zemí, kde je zafinancování a provedení triků obtížným úkolem, platí to obecně. "I ve Spojených státech se u náročnějšího projektu může stát, že studio přistoupí na podhodnocený rozpočet a tím se může dostat do velkých problémů. Například společnost Rhythm and Hues Studios, jež před lety po Pí a jeho život zkrachovala deset dní předtím, než získala Oscara za svou práci na něm.”

Základní jednotku ve filmové postprodukci představuje čas. "Nákladné jsou zázemí a všechna technika, ať už fyzická, nebo nutné programy. Nejdražší ale zůstává čas, který musíme u každého triku strávit. Záludné přitom je, že konečných pět procent triku zabere devadesát procent práce na něm, právě detaily však samozřejmě rozhodují, nakolik bude výsledek přesvědčivý."

V tuzemském prostředí spolkne postprodukce netrikového filmu přibližně desetinu rozpočtu, u trikového jde o vícenásobnou sumu.

MagicLab pak zajišťuje postprodukci různě nákladných projektů. Krom videoklipů a reklam má za sebou pětatřicet celovečerních filmů, z toho čtyři pětiny jsou české produkce. V poslední době pracuje i na mnoha koprodukcích s Polskem nebo Slovenskem.

Z výrazných snímků má za sebou aktuálně oba Gangstery Ka, kteří nepochybně patří mezi technicky plně zvládnuté počiny, v kinech teď běží Padesátka Vojtěcha Kotka a v minulosti se zapsal snímky proslulými právě svými „production values“ – Lidicemi a Normalem. Ač druhý jmenovaný by dnes podle Křečka díky novým technologiím zvládla jeho firma provést ještě lépe, než když před šesti lety začínala.

Festivaly i debuty

"Letos našima rukama prošlo i mnoho festivalových filmů, třeba polský Červený pavouk, ten se v Karlových Varech účastnil hlavní soutěže. Na něm bylo nevděčné, ale to je pro naši práci typické, že natočený materiál vyžadoval hodně zásahů, které divák neidentifikuje. Šlo především o dobové retuše a neviditelné úpravy prostředí. V jedné scéně například herci chodí po látkovém koberci a my ho museli vyměnit za mramor, což není vůbec snadné vzhledem k nutným odrazům v leštěném kameni. Když tuhle práci odvedeme pořádně, nikdo z diváků ji neocení, protože ho zkrátka nenapadne, že sleduje trik."

Aktuálně v pracovnách MagicLabu krom několika reklam vzniká i screener verze česko-polsko-slovenského snímku Rudý kapitán určená pro festival Berlinale. "Na něm je práce vděčnější, obnovujeme historické panorama Bratislavy, na němž zásah trikařů nelze přehlédnout. Takové záběry pak reprezentují naši práci lépe než ty neviditelné,“ pochvaluje si Křeček.

Rudý kapitán obsahuje 360 trikových záběrů, což ho řadí mezi nejnáročnější, na nichž firma pracovala. Ještě o čtyřicet víc jich měla ruská komedie Zaljotčiki, jež se však se svou silnou stylizací nepokoušela vždy o realističnost. (Pro srovnání první Pán prstenů obsahuje 540 trikových záběrů, třetí 1400 a Avatar jich obsahuje od pověstné novozélandské firmy WETA na 1800.)

Náročnější než budovy jsou ale zvířata: "Pro Cestu do lesa Tomáše Vorla jsme měli udělat jelena, což si vyžádalo neuvěřitelně času. Srst s chlupy jsou vůbec nejtěžším zadáním. Platí to ale o všech živých tvorech." Aby vznikali v detailních záběrech přesvědčiví počítačově generovaní lidé nad rámec rozmazaných digitálních kaskadérů, podle Křečka nejsou zatím prostředky nikde na světě.

Chvályhodné je, že MagicLab stál na různé úrovni i za všemi povedenými debuty loňského roku, jež vzbuzují naději, že nastupující generace filmařů nezapadne do průměru tak snadno jako ta předchozí. Podílel se na postprodukci (vizuální efekty, color grading) na Nenasytné Tiffany, Cestě do Říma a Davidovi, do posledních dvou jmenovaných vstoupil i jako koproducent a pro Schmitkeho vyrobil DCP (distribuční harddisk).

"Co se týče triků, u Davida jsme měli odstranit například jediný kabel jistící v závěrečné scéně herce, aby nespadl z jeřábu, na který lezl. Měl to být snadný úkol, nakonec se ale ukázalo, že jde o pětiminutový záběr bez střihu, pro dokonalé provedení si vyžádal 890 hodin lidské práce. Když pak ale sedím v kině a rozhlédnu se kolem sebe, vidím diváky, kteří lapají po dechu a skutečně věří, že herec leze na tu obrovskou konstrukci bez jištění. Pak vidím, že naše práce měla smysl, i když jsme na ní nikdo nezbohatl ani nebyl přímo oceněn,” dodává Křeček.

 

Právě se děje

Další zprávy