Recenze: Zádušní oběť se pokusila o tíživé televizní drama. Dopadla ale jako nepromyšlený kýč

Martin Svoboda Martin Svoboda
Aktualizováno 10. 4. 2017 19:56
Milan Kňažko, Eva Josefíková a Jan Hájek v temné kriminálce podle scénáře pověstného Vladimíra Körnera. V Zádušní oběti nedopadlo dobře nic, dokonce ani scénář. Zmatený, nesoustředěný děj a nepromyšlená postprodukce stojí v cestě jakémukoliv prožitku, píše v recenzi Martin Svoboda.
Zádušní oběť - ukázka | Video: Česká televize

Zádušní oběť byla vyhlížena s nadějí i některými z těch, co jinak nad Českou televizí zlomili hůl. Autorita scenáristy Vladimíra Körnera, jenž stojí za Adelheid či Údolím včel, dávala naději na víc než jen dobře vybraný námět. A režisér Jiří Svoboda možná není silný autor, ale řemeslo by měl mít po pětačtyřiceti letech kariéry v ruce.

Ponurá kriminálka však dělá medvědí službu, protože jestli někdo opravdu oprášil obrazovku jen kvůli ní, letěl nejspíš přístroj rovnou z okna.

Zádušní oběť je ve všech ohledech pod úrovní většiny dramatické veřejnoprávní tvorby. Paradoxně možná proto, že se snaží z ní vyčnívat a kromě zábavy chce předat opravdový dramatický zážitek. 

Asi o válce?

Kriminální příběh se odehrává během první světové války, kdy přijíždí komisař (Milan Kňažko) na malé město vyšetřit vraždu válečného hrdiny, označenou místními za rituální. Podezření čelí místní židovská komunita (rabín Tomáš Töpfer), obecně vystavená šikaně a útlakům. Jak probíhá vyšetřování, násilných úmrtí vojáků přibývá a komisař se seznamuje především s mladou houslistkou (Eva Josefíková), jejíž matka za záhadných okolností zemřela již před lety a okolo níž se zločiny kumulují.

Zádušní oběť selhává už v neschopnosti vykomunikovat, o čem má vlastně být. Až ze závěrečné bizarní montáže kritizující válčení napříč historií divákovi dochází, že snad měla obsahovat antimilitaristické poselství. Jenže pátrat zpětně po vodítkách připomíná hledání náznaků, že Bruce Willis je v Šestém smyslu duch - při prvním zhlédnutí jsou indície nepostřehnutelné. A těžko se věří, že odsudek války tu měl být překvapením na konec, spíš jde o zásadní chybu.

Vždy když se o válce někdo zmíní, se děj musí zastavit. Kňažko občas pronese pár slov o hrůzách na bojišti, jež nijak nevyplývají z dosavadního děje, natož aby z nich něco vyplývalo pro děj následující. Příběh se přirozeně přimyká spíš k antisemitismu počátku minulého století, ten by však existoval i bez války a není s ní v přímém spojení.

Těžko říct, proč Körner rozpracoval zajímavé motivy jako falešné obvinění z rituálních vražd, antisemitismus, dusná maloměstská komunita a osobní vendeta, když poselství, které nakonec explicitně vyslovuje, směřuje k odsouzení mezinárodních válečných konfliktů. Tato vypravěčská nepraktičnost bije do očí tak moc, že má člověk tendenci přemítat o nevhodných zpětných zásazích do textu, ať už Körnerem, nebo někým jiným. Jde ale jen o hádání.

Kapitolou samy pro sebe jsou zcela neukotvené postavy (předně Vilma Cibulková), jejichž jediný dopad je zmatení už tak špatně soustředěného děje. Jeho jedinou záchranou by byl autorský režisér schopný oprostit se od reality a například snovou stylizací zdůraznil samotné emoce - takový ale Jiří Svoboda není, jde cestou nejmenšího odporu.

Méně je někdy více

Zádušní oběť má i špatné, nebo přesněji nedomyšlené řemeslo. Nepřekvapí nevhodná práce se zvukem, kterou u nás filmaři tradičně podceňují, tím spíš v televizi. Dunící postsynchrony prakticky znemožňují vnímat herecké výkony a nutnost stěžovat si na nadužívání hudby je už v Česku pevnější tradice než Vánoce.

Nejenže hudba Michaela Kocába hraje i ve chvílích, kdy by mělo pro drama větší efekt ticho, ale navíc svou velkolepostí a rozmachem dalece přesahuje dění. Máloco přitom obnažuje malost scény, ať už co do finančních prostředků, nebo nápaditosti, jako přemrštěná hudební složka. V divákovi podvědomě vyvolává očekávání, jež nemohou být naplněna, a následuje tím větší zklamání.

Tuzemský hudební skladatel si sice jako jeden z mála členů štábu může dovolit téměř stejný rozmach jako jeho hollywoodský protějšek, to však v žádném případě neznamená, že by tuhle možnost měl za každou cenu využívat.

Co se týče obrazu, novým nešvarem české tvorby se stává colorgrading, tedy počítačové tónování barev. Je nutný u každé moderní produkce, ovšem stejně jako v případě hudby jeho nadužívání vede k efektu směšné návodnosti. Komedie musí být zářivě zlaté, dramata fyzicky temná, jinak by byl asi zmatek. Nedávná Spravedlnost dokonce přehnaným vyčištěním barevné palety připravila o důraz poctivé obrazové kompozice, jež si v záplavě monochromní šedi nebylo možné vychutnat.

Zádušní oběť touto audiovizuální umělostí ještě zdůrazňuje uzavřenost prostoru. Když se k tomu připočte tradiční čistota "rekvizitářských" kostýmů a kulis, vzdalují se tvůrci naději, že by divák přemýšlel o tom, že v zobrazovaném světě se kdesi daleko odehrává krvavá a špinavá válka - představa špíny v tak načančaném prostředí není možná.

Práce Svobody, Körnera a jejich štábu tedy bohužel končí kompletním nezdarem. Realizovaný scénář se rozpadá už ve svých základech a řemeslo se topí v přeplácané postprodukci, vyvolávající dojem kýče a navoněné bídy.

Hodnocení: 35 %

 

Právě se děje

před 8 hodinami

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy