Je Svět pod hlavou pokus o reflexi normalizace, nebo jde jen o prostředí, v němž se odehrává příběh?
Určitě jde o vědomou reflexi a ústřední téma. Ostatně největší posun od anglického originálu nebo americké verze je právě fakt, že se děj odehrává za socialismu. Zatímco v Life on Mars spočívá kouzlo v tom, že se lidé prostě oblékají a chovají "divně", zde se setkáváme se zákeřným a nepřátelským systémem, v němž se musí hrdina naučit pohybovat. Není pak náhoda, že ukazujeme, jak krutá ta doba dokázala být a jak mohla lidi ničit.
Nevěnujete se tomu poprvé. Váš zatím nejvýraznější režijní počin jsou Pouta, která podobné motivy dovádějí do ještě větších extrémů.
Není náhoda, že Pouta i Svět pod hlavou psal Ondřej Štindl. Jde primárně o jeho záměry, označil bych to tedy víc za jeho téma než moje.
Vyjadřuje Svět pod hlavou přímo politický postoj, nebo se pohybuje spíš na osobní rovině?
Mě samotného by asi nenapadlo vyjadřovat tímhle seriálem politický postoj. Myslím ale, že kdybychom se všichni, co jsme pracovali na scénáři a režii, sešli, budeme se v politice a názoru na komunismus z 95 % shodovat, což z výsledku naší práce jasně cítíte. Určitě bychom ale neradi vnucovali konkrétní politickou agendu, zajímá nás spíš ta doba jako prostředí, v němž se žilo. Jde dokonce o větší prioritu než naplnit požadavky kriminálního žánru - po zkušební projekci šestého dílu jsme dostali upozornění, že v něm není detektivní zápletka. Což samozřejmě víme.
Co se mě týče, nevyřizuju si s ničím a s nikým účty - pokud jsem takové tendence měl, odbyl jsem si je už v Poutech, na nichž jsem se podílel víc autorsky. Tady jsem byl přece jenom součástí tvůrčího kolektivu. A naším cílem určitě nebylo dělat politická prohlášení. Ukazujeme, že ta doba byla špatná, a ať si z toho diváci vyvodí svoje.
Jakou hodnotu pro vás má normalizace? Jste ročník 1973, takže když jste vstupoval do dospělosti, totalita končila.
V době, do níž se hrdina vrací, mi bylo devět. A asi bych ve vzpomínkách nedokázal najít něco, co by mi tenkrát přišlo extra špatně. Vědomosti, které mám dnes, samozřejmě staví minulost do jiného světla. Otec se po revoluci jel podívat do Pardubic do svazků StB a zjistili jsme, že u nás pravděpodobně estébáci byli a prohledávali náš byt. Jemu se tedy nějaká příkoří děla, ale nevnímal jsem je - byl jsem kluk, co běhal po sídlišti a všechno bylo prima. Rodiče se mě snažili před politikou uchránit. Pamatuju si jen náznaky, že může být něco špatně, z hádek táty s dědou.
Nemůžu ale říct, že bych byl s normalizací v jejím celku přímo v kontaktu, když o ní tedy točím, jde pro mě o archeologii.
Tím jste naťukl věčný argument: Kdo v té době nežil, nesmí ji soudit! Co na něj říkáte?
Ani nevím, nakolik onu dobu doopravdy "soudíme". Jak jsem říkal, snažíme se prostě ukázat a zobrazit určité principy, jak tehdy společnost fungovala. Další věc je, že z onoho prostředí musí vzejít "záporáci", aby měl hrdina proti čemu bojovat. Jenže tomu se nedá bránit, příběh by si bez toho neporadil.
A myšlenka, že o historii smí mluvit jen pamětníci… to je samozřejmě úplná pitomost. Pak by nemohly vznikat filmy ze středověku nebo první světové. Vím, na co narážíte, ty internetové diskuse také čtu a usmívám se nad nimi. Mnoho z představ, co se v nich o nás filmařích a o České televizi objevují, jsou pro mě úplně nepochopitelné. Například přesvědčení, že seriály vznikají na politickou objednávku někoho shora - ani si neumím představit princip, jak by to dnes mohlo fungovat.
Pamatuju si, že jsem otázku pamětníků řešil i se Štěpánem Hulíkem, scenáristou Hořícího keře, Pustiny a filmovým historikem. Došli jsme k tomu, že lidé, kteří žijí uvnitř nějakého systému, o něm mohou mít zkreslenější představy než ti, co na něj nahlížejí zvnějšku, s odstupem a mají o něm mnohem víc informací.
S tím se dá souhlasit. Kdybychom pojali Svět pod hlavou optikou devítiletého dítěte, jakým jsem byl, tak by vypadal úplně jinak. Ne že bych si tu dobu nepamatoval - ale pamatuju si druhy sladkostí v sámošce, co dávali v televizi a jak vypadal Jižňák, když se stavěl. Pokoušet se zpětně hodnotit tu dobu na základě těchto zkušeností by asi nešlo - musel jsem přidat další znalosti, které jsem nabyl zpětně, vlastně už nepřímo. Mimo jiné od staršího Ondřeje Štindla.
Jinak by vzniklo něco ve stylu Obecné školy, kde na poválečnou dobu nahlíží Svěráci právě pohledem dítěte. Vzniká nebezpečí, že příjemné vzpomínky na mládí vztáhnou lidé na celou společenskou situaci.
Ano. Paradoxně věřím, že pravdivější pohled může mít mladý člověk s dostatkem informací než pamětník zatížený subjektivními vzpomínkami a nostalgií.
A poslední dobou, asi i díky těm internetovým diskusím a sociálním sítím, mám dojem, že tenhle zkreslený hlas dokonce sílí. Když se po Poutech v debatách s diváky objevil někdo, kdo onu dobu vychvaloval, bral jsem to jako ojedinělý úkaz. Dnes vidíme, jak masový názor, že "za socíku bylo líp", ve skutečnosti je.
Ale mám pocit, že hořkosladkých nostalgických filmů se točí míň?
Možná proto, že téma se vyčerpalo ze strany nápaditosti tvůrců - ne že by po něm nebyla poptávka. Myslím, že byste našel dost lidí, co stále neironicky trsají na Michala Davida.
Připomněl jste mi další velkou odlišnost Světa pod hlavou od britského originálu. Tam se vracíme do doby Davida Bowieho a popkultury, kterou dodnes vnímáme jako vysoce kvalitní. Československý ekvivalent je popkultura nevkusu. Ty seriály se vlastně podobají tak málo! Nebyl problém kvůli licenci?
Necítil jsem ze strany Britů tlak, respektive jsem o něm od producenta Vratislava Šlajera nic neslyšel. Licence se hlídá hlavně u televizních pořadů jako Superstar, dramatické seriály jsou volnější.
Když dělal Vratislav Doktora Martina, šlo spíš o věrné přeložení seriálu než novou vizi, proto vypadá česká verze skoro identicky. Ale šlo o záměr. Jediné, co si u Světa pod hlavou britští producenti vymínili, že kdyby se jim v naší verzi něco líbilo, mohou to sami převzít a použít.
Velké kritiky se dočkala scéna v prvním díle, kde jsou muži z vesnice vyrovnáni v řadě a jsou jim vyšetřovateli kontrolovány zuby. Byla označována za přehnanou a nerealistickou.
Vlastně mi taky nesedla. Na papíře vypadala úplně normálně, jako obyčejný vtip, ale když jsem ji viděl zrealizovanou, tenhle díl jsem totiž netočil já, ale Marek Najbrt, upoutala i mou pozornost. Její problém může navíc být, že se octla už v první epizodě, kde ještě není divák připravený na naši stylizaci, na úroveň nadsázky, a může tedy působit nepatřičně. Myslím, že kdyby byla v druhé polovině seriálu, nikoho by už nepřekvapila ani nešokovala.
Nedávno jsem v jednom srovnání stavěl proti sobě Četníky z Luhačovic a Svět pod hlavou. Oba seriály zobrazují mnohdy brutální zločiny a následné vyšetřování na pozadí historické epochy. Četníci volí pestrou škálu barev a laškovnou hudbu, aby působili komediálně, zatímco Svět pod hlavou naopak barvy tlumí a hraje depresivně, aby došel k přesně opačnému rozpoložení. Jde vlastně o manipulaci s divákem.
To nepochybně. Ale nemyslím, že bychom volili tak extrémní stylizaci, aby se dalo říct, že "vnucujeme" lidem nepřirozené emoce.
Rozhodně s sebou ale tyto postupy nesou jistou zodpovědnost, zvlášť když se vztahujete k reálné době.
A tu zodpovědnost si určitě uvědomujeme. Chápeme, že nemůžeme volit jakoukoliv stylizaci jen pro podtržení vybrané nálady.
Umím si představit, že kdyby se Svět pod hlavou odehrával v Luhačovicích, tak by tam svítilo sluníčko i v roce 82. Naopak kdyby Četníci vyšetřovali v nějakém industriálním, špinavém, betonovém prostředí, nepomohly by jim ani veselé barvy. Zkrátka myslím, že naše stylistické volby a výsledná atmosféra neplynou z pouhého postoje k normalizaci, ale z celkové situace seriálu.
Když to ale vezmeme obecně, řekl bych, že problematičtější je lakovat narůžovo. I když tím nemyslím zrovna Četníky z Luhačovic - k jejich žánru podobná bezstarostnost patří. Navíc jde o dobu první republiky, u ní tahle optika dává smysl. Ale zbavovat něco negativ a tvářit se nuceně vesele bych považoval za horší, než když my danou dobu možná ukazujeme trochu depresivněji.
Navíc se můžeme vždycky odvolat k tomu, že se děj přece odehrává v hrdinově mysli, zatímco leží v kómatu… Proto ostatně můžeme mírně narušit historii, kdy třeba pouštíme písničku, která vyšla až o dva roky později.
Čímž ale přichází další problematický aspekt. V důsledku toho, že vše může být označeno za pouhý sen, bude pro někoho snadné smést onu normalizační reflexi ze stolu.
Někdo toho asi využije, ale mně ten námět vyhovuje. Primární cíl Světa pod hlavou je zaujmout, k čemuž mu tenhle nápad pomůže. Snažíme se ale vybalancovat tu snovou rovinu, aby nezačala překážet ostatním částem příběhu. Nejen kvůli důvěryhodnosti, ale už samotné pochopitelnosti - i tak mají někteří diváci problém pobrat, jak se může hrdina setkat se svou matkou, která už je v tu chvíli těhotná a nosí ho v bříšku.
Nekonformitu Světa pod hlavou mám spojenou i s určitou jeho apatickou ospalostí. Nemůžu to označit za výtku, protože tato atmosféra až moc souzní s námětem a rozpoložením postav, ale přesto mi seriál přijde velmi pomalý a pro někoho možná proto těžko usledovatelný.
V tom asi nejsem objektivní. Jako filmař mám až moc velký přehled v celkové konstrukci, v řazení scén i v materiálu, který jsme museli vynechat - proto mně osobně děj docela odsýpá. Reakcemi, že jsou z něj diváci utahaní a připadá jim dlouhý, jsem sám překvapený.
Svět pod hlavou je rozhodně nejméně konformní seriál České televize od Modrých stínů. A o nich se říká, že vznikly trochu "pod radarem". Nebylo to u vás podobně?
Určitě ne, myslím, že všem bylo jasné, do čeho jdou. Když jsme začali o seriálu jednat, byla cítit určitá ostražitost. Už jen proto, že kdyby se výsledek nepodařil, bylo by X milionů v pytli, a samozřejmě kvůli firemní reputaci. Velmi detailně jsme proto všechno představili a myslím, že i nyní, když je seriál hotový, panuje ze strany ČT spokojenost - alespoň já slyšel pozitivní reakce.
