Surfing je v Čechách velká móda, říká trojnásobná mistryně

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
Aktualizováno 3. 9. 2015 22:53
Rozhovor o surfingu, čtení oceánu i o tom, jak může v České republice fungovat půjčovna surfingových prken.
Surfařka a podnikatelka Tereza Olivová
Surfařka a podnikatelka Tereza Olivová | Foto: archiv Tereza Olivová

Praha – "Pro mě je surf především o respektu a uvědomění si, jak je člověk oproti oceánu malinký," říká surfařka a podnikatelka Tereza Olivová, která vozí Čechy už dlouhá léta za těmi nejlepšími vlnami po celém světě.

Od dětství si přála stoupnout si na prkno, což se rodilé Moravance splnilo vrchovatě. Stala se z ní trojnásobná mistryně České republiky a založila si cestovní kancelář.

Proč se milovnice surfingu nikdy nepřestěhovala k oceánu a proč je ve vnitrozemském státě, jako je Česká republika, surfing stále oblíbenějším sportem? Přečtěte si rozhovor s Terezou Olivovou.

Aktuálně.cz: Jak se posunul surfing od doby, kdy jste v něm začínala? Přeci jenom jsme vnitrozemský stát.

I v Čechách je surfing velká móda. Přijde mi, že jezdí úplně všichni a ten, kdo nemá fotku na sociální síti s prknem, jako by nebyl. Je to pochopitelné. Všichni tu u piva mohou říci, že umí jezdit, protože nikdo nezjistí, jestli to je pravda. Těžko vás v Čechách někdo vyzve, abyste to na druhý den ukázal. Navíc je tady spousta surfových reklam, a to podle mě mnohem více než například ve Francii.

Když jsme s cestovkou začínali, byla to novinka a hodně se o nás psalo. Zájem ale pořád roste. Kdo by řekl, že se tu ujme půjčovna surfů? Půjčují si je od nás lidi nejen na dovolenou, občas i do Chorvatska, ale také různé společnosti na eventy, večírky i natáčení.

Navíc nabízíme surfing jako formu aktivní dovolené, na což v poslední době lidé slyší. Zájem mají nejen jednotlivci, ale i celé rodiny, nebo jen tatínci s malými dětmi.

A.cz: Jak se dostane Češka k surfingu? Někde jsem četla, že u vás ve vsi donedávna nebyl ani rybník.

Já nevím. Odjakživa jsem si přála postavit se na surf, už si ale nepamatuji, kde se to vzalo. Možná na dovolené s babičkou a dědou, kteří mě vzali na Havaj. To mi bylo tak sedm osm let. Tam jsem to možná viděla.

A.cz: Pořádně jezdit jste se naučila až o mnoho let později.

Poprvé jsem si to vyzkoušela v Římě. Odjela jsem do Itálie na rok a myslela si, že budu hlavně surfovat. To jsem ale ještě nevěděla, že se nejezdí na moři. Surfuje se u oceánu. Když má ale člověk štěstí a jsou dobré povětrnostní podmínky, vlny a příboje, dá se surfovat i u Říma.

Později jsem odjela do Ameriky na letní brigádu. Tehdy jsem stále o surfování nic nevěděla, protože internet byl ještě v plenkách. Koupila jsem si krátké prkno, aby se mi vešlo do auta, a chodila do vody hodně brzy ráno, když tam ještě nikdo nebyl. Všechno bylo ale špatně a vůbec mi to nešlo.

A.cz: Jak to, že vás nezdar neodradil hned ze začátku?

Myslela jsem si, že to umím, a bavilo mě to. Tehdy mi stačilo sjet jednu vlnu za dva měsíce po kolenou. Měla jsem za to, že je to ono, že surfuju. Když ale máte vybavení a instruktora, první vlnu si sjedete už za pár hodin nebo dnů. Někdy se nad tím musím usmívat, jak je to dnes jednoduché.

A.cz: Kde tedy nastal ten zlom?

Bylo mi tak 27 let a chtěla jsem surfovat, ale vyjet na půl roku na Bali nebylo v mých finančních možnostech. Tak jsme založili cestovku a začali pořádat surf campy. Až tam jsem se to vlastně tak trochu naučila. Na učení našich klientů a kamarádů si ale i nadále najímáme místní instruktory mimo jiné i proto, abychom místním lidem nebrali práci. A navíc všichni, kdo se narodili u oceánu, budou vždy o velký kus před námi.

A.cz: Netroufnete si učit, přestože jste trojnásobná mistryně republiky?

Čím víc o tom vím, tak vidím, jak málo toho umím. Pro mě je surf především o respektu a uvědomění si, jak je člověk oproti oceánu malinký. Po mistrovství se mnou tehdy vyšla spousta rozhovorů. Když to dnes čtu, nemůžu uvěřit, jak jsem mohla říci, že umím jezdit.

A.cz: Jak tedy vypadá váš běžný pracovní den v surfařské destinaci?

Například teď odjíždím do Španělska. Ráno vstanu, jedu pro pečivo, pak zajedu na pláž, podívat se, jaké jsou vlny. Udělám si v hlavě plán, kam bychom mohli lidi vzít, poté to zkonzultuji s instruktory a vyrážíme. Mezitím se jim staráme o prkna, předáváme informace. Sama chodím surfovat hodně brzo ráno.

Dodnes jsem ale nenašla chvíli si udělat celosvětově uznávaný kurz pro instruktory, vždy mi do toho něco vlezlo. Ve finále to ale není důležité. Většinu svého času se věnuji klientům. Když už nám svěří peníze, tak chci, aby si dovolenou pořádně užili. Na samotné učení bych stejně neměla čas.

A.cz: K cestovce máte ještě jednu firmu. Jak to stíháte?

K cestovce máme paralelně ještě eventovku, v obou pracuje ten samý tým lidí. Nechtěla jsem, aby jen seděli na pláži. Je to krásný život, ale může se stát, že se v pětatřiceti letech vzbudíte a zjistíte, že kromě surfování nic jiného neumíte. To je strašně málo. Navíc chci, aby se o klienty starali lidé, kteří toho umí víc než jen voskovat surfy. Když jsem cestovala, byl to skvělý život, a kdybych si neotevřela cestovku, asi bych cestovala stále. Jednou ale přijde podle mne čas přijmout zodpovědnost za svůj život. I když mám i pětačtyřicetileté známé, kteří stále žijí jen u oceánu. Možná jim i trochu závidím, že je to pořád naplňuje.

A.cz: Toužila jste se někdy přestěhovat za vlnami?

Mockrát jsem stěhování zvažovala, ale tady jsem doma. V Itálii jsem žila pět let a pořád jsem tam byla cizinkou. Nechci žít někde celý život a být cizincem, protože to by se stalo vždycky.

Světový šampionát zatím nejezdí žádný Evropan. To se musí u oceánu narodit, aby se rovnal světové špičce.

A.cz: V televizi jsem omylem zahlédla surfařské závody a doteď nechápu, jak se vlastně tenhle sport může hodnotit. Vždyť se nedá ovlivnit, jestli přijde vlna.

Vlna opravdu přijít nemusí. Na začátku se jezdci rozlosují do skupin, jdou do vody a během určeného časového úseku, třeba 30 minut, musí sjet maximálně deset vln a nejlepší dvě se pak hodnotí. Přihlíží se k tomu, jak dlouhá a velká vlna je, a pak se hodnotí jízda.

A.cz: Nejkrásnější snímky jsou z jízdy barelem (vlna připomínající tunel či barel, pozn. red.). Jak moc je to obtížné?

To umí jen pár lidí na světě. Je to hodně nebezpečné a těžké. Tento typ vln se dělá na korálových útesech, které jsou hodně ostré. Vlny mají obrovskou sílu a voda se láme ve strašně malé hloubce. Hloubka je tam třeba jen 20 centimetrů. Kdyby člověk spadl, tak ho to rozdrtí o korály. Vlna je hrozně rychlá, takže nejedete po vlně, ale spíše jakoby padáte dolů. Barely jezdí i pár holek, ale rozhodně nejsou z České republiky.

Zajímavé je, že světový šampionát zatím nejezdí žádný Evropan. To se musí u oceánu narodit, aby se rovnal světové špičce. Jezdí tam jeden Francouz, ale i ten je adoptovaný z Réunionu.

A.cz: Které národnosti jsou světovou špičkou? Australané?

Ano, a Brazilci, to jsou takoví zabijáci. Jsou hodně horkokrevní, neustále se hádají. Gabriel Medina nedávno skončil druhý a rozbrečel se, to bylo docela vtipné. A z holek jsou nejlepší Havajanky a právě Australanky.

A.cz: Na nedávných závodech napadl žralok surfaře. Stalo se vám to někdy?
Viděla jsem to v přímém přenosu. Nikdy jsem to nezažila a ani nechci. Úplně mi stačila želva. Představte si, že sedíte na surfu s nohama ve vodě a nikdo na dosah. Největší hrůzu mám z toho, že mě sežere nějaká příšera. Nemůžu se ani potápět v místech, kde surfuju, nechci vědět, co je pode mnou. Jediné, co na surfování nemám ráda, je slaná voda a právě mořské příšery.

A.cz: Co vám ta želva udělala?

Na Srí Lance se vedle mě zničehonic vynořila. Nejbližší člověk byl ode mě tak 20 metrů. Naštěstí mi nic neudělala, ale jsou někdy hodně útočné. Na Kostarice mi zase želva vzala vlnu. Pádlovala vedle mě, a když jsem chtěla jet, svezla se po vlně sama. Všichni se mi pak smáli, že je to se mnou dost špatné, když mi vlnu sebere želva.

Zažili jsme ale i krokodýla. Okamžitě jsem vystřelila z vody, ale jeden kamarád tam zůstal, myslel si, že si děláme srandu. Nakonec to zvládl.

Někdy mě dost zamrazí, když si uvědomím, jak blízko tyhle potvory někdy jsou. V poslední době se natáčí surfování i z dronů, díky čemuž jsem viděla hodně záběrů se žraloky, o kterých neměl surfař ani ponětí.

A.cz: Takže "mořské potvory" jsou pro surfaře největším nebezpečím?

Mnohem větším nebezpečím jsou samotní lidé. Nevypadá to, ale ve vodě platí určitá pravidla. Bojím se lidí, kteří si vezmou prkno, jdou do vody a neznají je. Každý surfař ví, že když jde například velká vlna, musí ji podplavat a držet si surf u sebe. Potřebuji se na to spolehnout, a ne při třímetrové vlně čekat, že na mě spadne surf člověka přede mnou a vypíchne mi oko.

A.cz: Takže jste už i nějaké to zranění utržila?

Dělám hlouposti, takže mám pořád zraněné nohy. Často mám rozsekané ruce od ploutviček vzadu na surfu a naposledy jsem si roztrhla pusu v Dominikánské republice. To k tomu patří.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Bývalý trenér Atlética, který vedl i Bejbla, zemřel ve věku 71 let

Bývalý srbský fotbalista a trenér Radomir Antič zemřel v Madridu ve věku 71 let. O jeho úmrtí bez bližších podrobností jako první informovalo na svém webu Atlético Madrid, s nímž mimo jiné slavil double. Ve Španělsku trénoval i velké rivaly Real Madrid a Barcelonu.

V Atléticu, v němž vedl i českého reprezentanta Radka Bejbla, působil natřikrát v letech 1995 až 2000. V první sezoně 1995/96 s klubem triumfoval v lize i v domácím poháru. Celkem ve Španělsku strávil 16 let ze své trenérské kariéry.

V letech 2008 až 2010 vedl Antič srbský národní tým, poté si vyzkoušel angažmá v čínské lize. Naposledy trénoval v roce 2015 tým Che-pej China Fortune.

Zdroj: ČTK
Další zprávy