Rozhovor - Piana a šachy na ulici, Poesiomat, Veršomat, Pražský vývar a naposledy i veřejný koncert na Vltavě. To všechno jsou projekty, které mají oživit nejenom Prahu, ale i další města v České republice. Zároveň mají společného jmenovatele, Ondřeje Kobzu, pražského kavárníka.
"Já vlastně neobjevuju nic nového. Hledám jen pravou autenticitu města. Něco, co je mu přirozené. Město s místem, kde se lidé potkají třeba u piana nebo šachového stolku, je pro mě víc městem než to, kde vedle sebe stojí v tramvaji a nesetkají se ani pohledem," říká nedostudovaný politolog a teolog.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz prozradil, jak se vychází s městskými úřady, co pro něj znamená živé město a jak pracuje s médii.
Aktuálně. cz: Máte za sebou další Pražský vývar. Tentokrát se konal v zasedací místnosti pražského magistrátu. Proč?
Ondřej Kobza: Chtěl jsem, aby to bylo symbolické. Na místě, kde se podle některých rozkrádají milióny z městského rozpočtu, se teď vybíraly peníze pro dobrou věc. Zároveň jsem tím, stejně jako se všemi svými aktivitami, chtěl aktivně zapojit normální občany do dění ve městě. Ukázat jim, že město zkrátka patří všem a oni mají možnost podílet se na jeho podobě.
A.cz: Radnice s tím neměla problém?
Neměla. Primátor je mým nápadům celkem otevřený.
A.cz: Přišel se někdo z nich podívat?
Primátor nás uvítal krátkým projevem. Přivítal nás v pekle, tak se totiž zasedačce kvůli červeným křeslům říká. Doufám, že jsme touhle akcí alespoň trochu vymýtili toho ďábelského ducha (smích).
A.cz: O co vlastně v Pražském vývaru jde?
Inspiroval jsem se americkým projektem Detroit Soup, který už čtyři roky organizuje jedna holka. To znamená, že se jednou měsíčně sejde skupina lidí, zaplatí pět dolarů vstup (u nás je to 100 korun), uvaří se polévky a v rámci večera jsou představeny čtyři projekty na zlepšení života ve městě. Každý člověk, který zaplatí vstup, pak má právo rozhodovat o nejlepším projektu. Vítězný je pak financován z vybraných peněz.
A.cz: Který z projektů to vyhrál tentokrát?
Kuchařky bez domova. Už z názvu je jasné, že jde o ženy v tíživé životní situaci. Vařením jídel, která pak prodávají například na různých farmářských tržištích nebo i na pražské náplavce, si mohou vydělat alespoň symbolickou částku a zároveň tak být v sociálním kontaktu s okolím.
A.cz.: Váš první projekt pro obohacení městského prostoru, Piána na ulici, získal letos v únoru ocenění Vinyla za Projekt roku. Kde jste se touhle myšlenkou inspiroval?
Úplně první piano jsem instaloval v roce 2011 před svojí kavárnou Café v lese v Krymské, další pak v Bajkazylu na Náplavce. To, že bych je mohl umístit i volně do veřejného prostoru, mě vlastně napadlo až v roce 2012 na návštěvě kamarádky v Tel Avivu. Vyprávěla mi o nějakém tamním umělci, který právě piána rozmisťoval po městě. Říkal jsem si, když to jde tady, proč bych to nezkusil i v Praze.
A:cz: Jak na vás reagovali městští úředníci, když jste za nimi tehdy přišel se svým nápadem?
Byli možná trochu překvapení. Pak ale zjistili, že je na mě spolehnutí, a začali mi vycházet vstříc. Teď už jsou, myslím, mým projektům otevřenější.
A.cz: Takže když jste přišel s tím, že byste chtěl do ulic Prahy nainstalovat šachové stolky, nebyli ani moc překvapení. Většinu svých projektů nejprve testujete na náměstí Míru. Máte k tomuhle místu nějaký speciální vztah?
Přijde mi to jako taková strategická poloha. Navíc přes něj každý den jezdím na kole. A právě zdejší starostka je velmi vstřícná.
A.cz: Na první turnaj jste vyzval režiséra Jana Hřebejka. Proč zrovna jeho? Znáte se?
Vůbec ne. Napsal jsem mu zprávu a on souhlasil. A proč právě jeho? Bylo jasné, že musí jít o nějakou známou tvář. Kdyby se jednalo o turnaj nějakého Kobzy a jeho kamaráda, tak by to asi nikoho nezajímalo.
A.cz: Takže jste rád, že se o vás píše?
Po pravdě jsem vždycky překvapen, když mě někdo žádá o rozhovor. Já nejsem ničím zajímavý. Nicméně mě mediální zájem samozřejmě těší a taky s ním pracuju. Používám ho pro nějaká sdělení. Chci jejich pomocí vytvářet zástup lidí, kteří rozvíjí svoji imaginativnost o městu.
A.cz: Chcete je tedy inspirovat a ukázat jim, jak se může s veřejným prostorem ve městě pracovat?
Chci jim ukázat, že pokud budou mít nějaký nápad, jak obohatit život ve městě, mohou ho realizovat stejně jako já. Stojí to sice trochu práce, ale možné to je. A pokud se to podaří, bude město tvořeno lidmi. To je přeci krásná představa. Teď je město tvořené politiky a urbanisty. Chybí mu ale prvek spontaneity.
A.cz: Podle vás tyhle projekty přinesly lidem možnost spontánně se potkávat a pobavit se?
Taky. Zároveň možná i úsměv na tváři. Je přeci fajn, když na ponurém hlavním nádraží mezi hlášením o odjezdech a příjezdech vlaků uslyšíte hudbu linoucí se z piána. Možná vám to vyloudí úsměv na tváři, který si s sebou ponesete celý den a budete ho předávat dalším lidem.
A.cz: Kromě pian a šachů na ulici se v souvislosti s vámi mluví i o kavárně ve Vršovicích. O Krymské ulici jste hovořil jako o pražském Montmartru.
Když si od tohohle místa odmyslím auta, tak má skvělou atmosféru. Zároveň je tu hodně spřátelených podniků. Tohle místo je tím vyhlášené.
A.cz: A zároveň se o něm mluví jako o ráji "hipsterů".
To je pravda, říká se to. Já jsem ale ze začátku neměl žádné peníze na to, abych si zařídil kavárnu novými věcmi. Tak jsme kupovali retro lampičky a retro barevné židle na Aukru a teď je to označováno jako hipsterské.
A.cz: Co chystáte do budoucna?
Během října bude na náměstí Míru umístěn Poeziomat. Zároveň doufám, že se piana a šachy dostanou na víc míst v Česku. Pak je vlastně ještě jedna věc, kterou plánuju. Zatím je to ale v plenkách. Chtěl bych postavit kapli Janu Nepomuckému.
