V září vás čeká koncert v pražské O2 areně. Nemáte z haly, do které se vejde dvacet tisíc lidí, trochu vítr?
Vítr z toho nemám, naopak se na koncert těším. Je pravda, že písničkář patří spíš do klubů a kulturáků než do obřích hal, takže nepočítám s tím, že bych v O2 areně hrál víckrát. Byl to ale jeden z mých muzikantských snů.
Chystáte megalomanskou show ve stylu rockových legend, nebo se budete držet při zemi?
Samozřejmě jsem zvažoval, jestli koncert nepojmout velkolepě a nenacvičit všechny své písničky se skupinou doprovodných muzikantů. Těžko bych ale docílil stejného výsledku jako kapely, které spolu hrají dvacet let, tak jsem si řekl, že se nebudu pokoušet o něco, co neumím. Několik věcí sice zazní v trochu jiném provedení než obvykle a na pódiu budu mít řadu zajímavých hostů, jinak ale i v O2 areně zůstanu u toho, co na mých koncertech lidi baví nejvíc. Budu svoje písničky hrát stejně, jako bych je hrál u táboráku. A u táboráku člověku taky stačí jedna kytara, aby udělal dobrou atmošku.
Je pravda, že váš vzor Ed Sheeran českým fanouškům před třemi lety zahrál na letišti v Letňanech, které má ještě několikanásobně větší kapacitu. Čím si vysvětlujete, že se obyčejní kluci s kytarou najednou těší stejné popularitě jako výstřední popové hvězdy?
Možná že v záplavě přehnaně perfektních idolů a všemožných hudebních výstřelků působí závan civilnosti najednou svěžím dojmem. Ed Sheeran vám ve srovnání s Lady Gaga nebo Maneskin připadá jako týpek, se kterým byste šli na pivo. Je samozřejmě nesmírně talentovaný a šikovný, ale zároveň je stejně obyčejný jako vy, takže se s ním můžete ztotožnit snadněji než třeba s The Weekndem nebo skupinou BTS.
Když jste v osmnácti složil první písničku a o rok později jste poprvé vystupoval před lidmi, věřil jste, že byste to jednou mohl dotáhnout až do O2 areny?
Vždycky jsem byl spíš kluk, který soutěžil v matematických olympiádách, než že bych patřil do nějaké cool party. Když jsem tedy svým spolužákům a spolužačkám ze střední na školním výletě zahrál vlastní písničku a najednou mi všichni tleskali, zažil jsem pocit popularity, který jsem do té doby neznal. Na začátku jsem si představoval, že až dostuduju, tak budu chodit normálně do práce a jednou za měsíc budu mít koncert v nějakém menším klubu nebo kavárně. I tomuhle snu jsem byl přitom nejdřív na míle vzdálený. Hltal jsem ale všechny možné rozhovory s Edem Sheeranem, který říkal, že si člověk musí dávat ty nejvyšší cíle, a i kdyby se na cestě k nim dostal jenom do půlky, tak je to úspěch.
O tom, že bych si mohl zahrát O2 arenu, jsem tedy začal uvažovat třeba už v době, kdy jsem měl za sebou jeden vyprodaný koncert v klubu pro osmdesát lidí. Když jsem se o tom zmínil kámošům, kteří mi vystoupení pomáhali domlouvat, připadalo jim to jako úplný nesmysl a teď se směle blížím k tomu, abych O2 arenu vyprodal. Ještě důležitější než tahle meta je pro mě ale dlouhodobý pocit, že mě moje práce baví a že jejím prostřednictvím dělám lidem radost. Nedovedu si představit lepší zaměstnání.
Od vystudovaného informatika bych taková slova nečekal. Člověk, který má technické uvažování a zároveň tíhne k umělecké tvorbě, se zas tak často nevidí.
To jsem si taky myslel. Vzpomínám, jak jsem po maturitě seděl se spolužáky na pivu a někdo se mě zeptal, jestli bych se chtěl víc věnovat matice, anebo muzice. Tehdy jsem si ještě připadal kovanější v matematice, ale poslední dobou se mi oba moje obory zdají čím dál víc propojené. V matematickém světě platí určité zákonitosti, které musíte znát, abyste vypočítali řešení konkrétní rovnice. Při skládání hudby zase vycházíte z melodií a textů, které jste někde slyšeli, a potom na jejich základě tvoříte něco vlastního. V historii bychom koneckonců našli spoustu umělců, kteří měli technické uvažování. Leonardo da Vinci byl třeba zároveň výtvarník i vynálezce a Ivan Mládek je vystudovaný inženýr ekonomie.
Na hudební dráhu jste se podle svých slov vydal i proto, že jste chtěl dobývat dívčí srdce a s úspěchy na matematických olympiádách jste u nich příliš nepochodil. Jak to dopadlo? Začaly se na vás holky najednou lepit?
Nejdřív tahle strategie úplně nezabírala. Myslel jsem si, že když se stanu písničkářem, budou na mě holky automaticky letět, jenomže jsem zpíval o tom, jak mám kvůli hraní počítačových her vymlácenou klávesnici, nebo jaké by asi bylo, kdybych měl na hlavě místo pleši vlasy. To holky ze začátku moc nebralo, takže na moje první koncerty chodili spíš ajťáci. Dneska už ale v publiku vidím všechny možné skupiny bez ohledu na pohlaví i věk a na jednom vystoupení jsem nakonec poznal svou současnou manželku, se kterou jsem založil rodinu. Byla to tedy strastiplná cesta, ale ve finále se mi zadařilo.
Vaší manželkou je někdejší sedmibojařka Eliška Klučinová a dočetl jsem se, že když něco napíšete, bývá vaším prvním kritikem. Zajímalo by mě, co vám řekla na váš hit Holky to objektivně lehčí maj. Vzhledem k tomu, že vám loni porodila syna, bych se nedivil, kdyby ji váš text naštval.
No vidíte, přitom tahle písnička patří mezi Eliščiny nejoblíbenější. Jistá vlna nevole se v případě tohohle textu vzedmula spíš v diskusích na internetu, což jsem samozřejmě trochu čekal. I když je podle mě jasné, že všechno, co tam zpívám, myslím v nadsázce, v několika komentářích jsem si o sobě pochopitelně přečetl, že jsem šovinista. Když jsem ale v písničce V lese zpíval, že by se měl les vykácet, aby pak místo něj mohli postavit obchoďák, taky se našli lidé, kteří to vzali vážně a vyčítali mi, že kazím mládež.
Nedávno si mi zase jedna paní stěžovala, jak si můžu dovolit dát do svého zpěvníku písničku Porno. Vyděsilo ji totiž, když si její desetiletá dcera četla text, ve kterém se to hemží análem, bradavkami nebo polykáním. Tímto bych rád všechny rodiče upozornil, že nejsem dětský písničkář a některé moje texty můžou obsahovat explicitní výrazy. Už se ale nikomu nesnažím vysvětlovat, jak jsem kterou písničku myslel. Tyhle pokusy jsem dávno vzdal a nechávám na posluchačích, jak si to přeberou. S tím, že se na mě občas snesou hejty, jsem se smířil. Většinou to stejně bývá jenom hlasitá menšina.
U které písničky vás negativní reakce vyloženě zaskočily?
Překvapilo mě to u písničky Volby nejsou sexy, z nich nemáš erekci, kterou jsem napsal pro Dominika Feriho, ještě před jeho kauzou se sexuálním obtěžováním. Zadání bylo natočit hudební videoklip, který by mladé lidi přiměl jít k volbám, což mi přišlo jako šlechetný záměr, ačkoli mě od toho lidé z mého managementu odrazovali. Vlna hejtu se ale tehdy vzedmula už jenom kvůli tomu, že jsem se s Dominikem Ferim vyfotil na Instagram. Neuvědomil jsem si, že když se jako hudebník zapojím do kampaně, která je sice bohulibá, ale přichází s ní jedna konkrétní politická strana, bude to na některé lidi působit jako červený hadr na býka.
Zmiňovaná písnička navíc dostala ještě negativnější rozměr v souvislosti s obviněním Feriho ze sexuálního násilí. Některá média na ni při informování o kauze záměrně upozorňovala, z čehož jste asi radost neměl.
S tím člověk už nic nenadělá. Něco podobného se mi stalo s písničkou Jestli nás Rusko obsadí. Napsal jsem ji asi před rokem, když Rusko sice zbrojilo, ale pořád to ještě byla sranda. Stala se z ní jedna z mých nejúspěšnějších rychlovek, dost frčela na TikToku a hrál jsem ji i na koncertech. Pak ale přišla válka a teď její text ani trochu vtipný není. V komentářích pod videem občas někdo napíše, aby ji z YouTube úplně stáhli, což mi ale přijde přehnané. Člověk ji musí vnímat v kontextu, ve kterém vznikla.
Stejně tak se mi stalo, že jsem pro fotbalovou Spartu napsal písničku Chtěl bych být jako Nicolae Stanciu, což byl tehdy v týmu nejlepší hráč, jenomže o rok později přestoupil do Slavie. Když potom Spartu na jejím domovském stadionu Slavie porazila 3:0, objevila se na sociálních sítích videa, jak si Slávisté v šatně zpívají právě tenhle song. Některé moje písničky tedy potká osud, který jsem vůbec nepředvídal. Pořád jsou to ale jenom písničky, tak to nemá cenu řešit.
Zmínil jste písničku Porno, přisprostlých věcí máte v repertoáru víc. Na poslední desce třeba v romanticky znějícím songu Kabinka popisujete, jak s přitažlivou dívkou končíte v klubu na záchodcích, jenomže "na kabince vedle někdo zvrací". Nestydíte se trochu, když máte podobné texty zpívat před obecenstvem?
Nepopírám, že když mám sprostější texty zpívat na koncertě, kam přijdou moji rodiče, tak se pocitu studu někdy nevyhnu. Pokud chce ale člověk dělat humor, musí být připravený na to, že to ne vždycky vyjde a občas bude i trapný. Když vaše vtipy na publikum nezabírají, musíte z toho umět vybruslit, což není snadné a spousta lidí si na tom vyláme zuby. Já se ale o humor pokouším rád a občas svými fóry naštěstí pobavím i někoho jiného.
Největší legraci si ve svých písničkách děláte sám ze sebe. V hitu Matfyzák na discu třeba zpíváte o tom, že kluci z technických oborů bývají v komunikaci s opačným pohlavím ztracení. Odpovídá tahle představa asociálních nerdů realitě, nebo je to trochu stereotyp?
U všech písniček platí, že musíte věci trochu přibarvit, aby byl text dostatečně zábavný. Většina stereotypů má na druhou stranu pravdivý základ. Taky jsem se při komunikaci s holkami vždycky styděl, a když jsem měl nějakou oslovit, bylo to pro mě dlouho úplné peklo. Text Matfyzáka na discu tak částečně vychází z mých vlastních zkušeností a částečně ze seriálu Teorie velkého třesku. Jenom bohužel sám nejsem matfyzák. Vystudoval jsem ČVUT, ale ČVUŤák na discu zní blbě, takže jsem musel udělat reklamu cizí škole.
Při práci informatika bývá člověk celé dny uzavřený v počítačovém světě a s lidmi tolik do styku nepřijde, zatímco v muzikantské profesi se bez komunikace s okolím neobejde. Předpokládám, že jste kvůli tomu musel svou náturu trochu změnit.
Rozhodně. Dlouho jsem byl velký introvert, který rád trávil čas o samotě u počítače, a když jsem měl v nějakém dotazníku vyplnit, jestli rád poznávám nové lidi, vždycky jsem zaškrtával odpověď "rozhodně ne". Postupně jsem se ale veřejné vystupování musel naučit, protože kdybych na koncertech před publikem zůstával zamlklý, nebylo by to ono. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli rád poznávám nové lidi, tak odpovím "rozhodně ano". Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když se narodíte jako introvert, neznamená to, že jste už navždycky zaškatulkovaný.
Schopnost sebeironicky shazovat vlastní nedostatky - od nezdarů s děvčaty přes pleš na hlavě až po mezery mezi zuby - jste si asi taky osvojil až postupně.
Ano, když jsem viděl, jak všichni ti načančaní muzikanti zpívají zamilované písničky a holky z nich padají do kolen, tak jsem nejdřív netušil, co si s tím mám jako divný, plešatý týpek od počítače počít. Pak jsem si ale uvědomil, že kluků, kterým brzo vypadaly vlasy nebo se jim nedaří nikoho sbalit, je určitě víc. Proto jsem si řekl, že na své slabé stránky budu v písničkách schválně upozorňovat a udělám z nich přednosti, což se mi vyplatilo. Ne všichni chlapi totiž mají na břichu vyrýsovaný sixpack, v garáži drahou káru a doma u plotny modelku. Každý člověk má nějaké slabiny, a když už s tím nemůže nic dělat, je fajn si z toho aspoň udělat srandu.
Jan Pokorný (31)
- Dětství prožil ve středočeské obci Stehelčeves a po maturitě na Gymnáziu Václava Beneše Třebízského ve Slaném vystudoval obor Otevřená informatika na Fakultě elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze.
- Písničky začal skládat v roce 2008 a do povědomí posluchačů se nejdřív dostal díky spolupráci se zpěvákem Voxelem, pro kterého psal texty. Jako sólový interpret se poprvé prosadil až díky hitu Vymlácený entry z roku 2015.
- Po vydání debutové desky Vlasy v roce 2017 získal nominace na ceny Český slavík i Anděl v kategorii objev roku. O dva roky později mu vyšla druhá deska Úplně levej a zatím poslední řadovku Antarktida vydal loni.
- Popularitu si získal také díky svému YouTube kanálu, který v současnosti sleduje přes 300 tisíc odběratelů. Pod pseudonymem Pokáčem vystupuje proto, aby si ho lidé nepletli se známým moderátorem Českého rozhlasu.
Jste nejen písničkář, ale i youtuber. Pokáčovo kanál má na YouTube přes 300 tisíc odběratelů a některá vaše videa dosahují milionů zhlédnutí, což jsou velice slušná čísla.
Ano, a to jsem přitom YouTube kanál začal dělat proto, že jsem neměl peníze na klip ani nahrávku. Za profesionální studio bych totiž zaplatil desítky tisíc a natáčení s profesionálním štábem by mě stálo možná i stovky tisíc. Zároveň jsem si říkal, že pro svůj styl písniček vlastně nepotřebuju nic víc než kytaru, mikrofon a levnou kameru. Začal jsem na pankáče točit první videa a nejdřív jsem se snažil o veselé scénky proložené muzikou. Potom jsem ale zjistil, že zábavné skeče lidi moc nezajímají a dívají se na mě hlavně kvůli písničkám, tak jsem se zaměřil na ně. Na YouTube člověk musí experimentovat, zjišťovat, co bude fungovat a co ne. První video je vždycky hrozné, ale pokud se chcete zlepšit, musíte to zkoušet a nebát se, že budete trapní.
Dnes máte na svém kanále jak profesionální videoklipy, tak rychlovky, ve kterých glosujete společenské dění. Jak obtížné pro vás je napsat písničku o aktuální kauze, aby zároveň vyšla dřív, než téma zase utichne?
Původně se mi do těchhle rychlovek moc nechtělo, protože lidé, jak říkáte, na většinu kauz rychle zapomenou. Kolikrát stačí měsíc a nikdo už neví, o co šlo, takže stejný osud nevyhnutelně potká i vaši písníčku. Pak jsem ale tuhle disciplínu začal brát jako trénink. Každá písnička vás totiž posune o krůček dál. Navíc pro mě při vymýšlení textů bývá nejtěžší najít téma, takže se mi o aktuálním dění píše snadněji. Stačí sledovat, o čem se zrovna mluví.
Na Den Země, který připadá na 22. dubna, jste na svém YouTube kanále zveřejnil videoklip Žeru naši planetu, v němž vyzýváte k ochraně přírody. O tématu klimatických změn jste přitom zpíval už v titulní písničce své poslední desky Antarktida.
Ano, protože jde o problém, který se všech dotýká a se kterým může každý z nás něco dělat. Válce na Ukrajině bohužel já ani vy nezabráníme, maximálně můžeme přispět nějaké neziskové organizaci, která na místech zasažených konfliktem poskytuje humanitární pomoc. Když se ale co nejvíc lidí zaměří na to, abychom přestali plýtvat a produkovat zbytečné množství odpadu, může to myslím přinést docela výrazný posun k lepšímu. Vzhledem k tomu, že planetu pořád máme jenom jednu a kolonizace Marsu je v nedohlednu, neměli bychom si životní prostředí zaneřáďovat. Sám nejsem největší ekoterorista v okolí a přiznávám, že jsem teď za vámi na rozhovor přijel autem. Pravidelně ale třídím odpad a snažím se co nejmíň věcí vyhazovat.
Trochu mě zarazilo, že písnička Žeru naši planetu vznikla ve spolupráci s McDonald's. Není trochu absurdní, když fastfoodový řetězec dělá kampaň o udržitelnosti?
Chápu, že spojení s mekáčem mnoha lidem nemusí připadat v pořádku. Já jsem na druhou stranu pořád na cestách, po D1 jezdím třeba pětkrát za týden, a protože jsem moc pohodlný na to, abych si doma připravoval krabičky s jídlem, často se stravuju ve fastfoodech u dálnice. Na mekáči je mi sympatické například to, že se snaží dělat recyklovatelné obaly, třídí za zákazníky odpad a uklízí okolí. Je pravda, že by přírodě nejvíc pomohlo, kdyby vůbec neexistoval, ale stejně tak můžu říct, že by planetě nejvíc prospělo, kdyby lidstvo vyhynulo.
