reklama
 
 

Čeští kaskadéři jsou špička. Nezničí je ani digitální efekty

2. 7. 2015 14:59
Rozhovor s českým kaskadérem Ladislavem Lahodou o práci kaskadérů v době digitálních filmových efektů.

Rozhovor - Ladislav Lahoda patří mezi přední české filmové kaskadéry a stál u zrodu největšího a nejstaršího kaskadérského týmu v Česku, který dnes spolu se svým synem řídí.

Cestu k zahraničním filmovým produkcím mu v roce 1991 otevřel dobrodružný snímek Indiana Jones, díky kterému si do své filmografie připsali o pár let později účast na hollywoodském trháku Titanic. Momentálně se jeho tým účastní natáčení nového snímku amerického režiséra Michaela Baye na Maltě.

V oboru se pohybuje už pětačtyřicet let, ale ze všeho nejraději má filmy s Belmondem. Moderní akční snímky ho nebaví. "Já vám to řeknu takhle, i když jde v podstatě o můj job, na tyhle filmy se vůbec nedívám, protože mě to nebaví," říká.

Aktuálně.cz: V branži se pohybujete téměř půl století. Jak moc se změnilo kaskadérské řemeslo od dob, kdy jste začínal?

Ladislav Lahoda: Dnes už to není jen o rvačkách nebo o kutálení ze schodů, ale je zapotřebí hodně práce s technikou na všechny ty Batmany a tak. Neobejdeme se bez různých pístů, lanovek a jiných technických vymožeností. V tomto ohledu jsme nejprve zaostávali, ale postupně jsme vše odkoukali z hollywoodských filmů. Troufám si říct, že jsme teď na srovnatelné úrovni. I tentokrát nám pomohly "zlaté české ručičky". Zkrátka dnes už to není o příběhu, ale o akčnosti.

A.cz: Mají čeští kaskadéři ve světě dobré jméno? Dá se například hovořit o něčem takovém, jako je "česká kaskadérská škola"?

Naší obrovskou výhodou je systém, který se podařilo nastolit už na začátku. Když Jarda Tomsa dával dohromady tenhle tým kvůli natáčení Limonádového Joea, složil ho z bývalých profesionálních či vrcholových sportovců. A právě fyzická zdatnost se stala jedním ze základních požadavků. Zkrátka kluk, který se chce stát součástí našeho týmu, musí už něco umět, musí mít nějakou sportovní průpravu a minulost. My si ho už pak doděláme pro film. Výjimečností české kaskadérské školy tedy je, že je postavená na systému a pracuje v týmu. Například v USA žádný takový ucelený tým není. Koordinátor si tam sjednává na konkrétní práci jednotlivce.

A.cz: A jsou kaskadéři ve světě uznávanější než v Česku?  

Například v USA určitě. Lidé tam tím žijí a kaskadéři jsou ceněnou součástí filmového průmyslu. Mají dokonce i speciální ceny – Taurus, takovou obdobu filmových Oscarů, čemuž odpovídá i celá předávací show. My zatím sice cenu nemáme, ale vážíme si našich 12 nominací. U nás se tohle řemeslo ale moc nebere.

A.cz: Členové vašeho týmu jsou většinou bývalí vrcholoví sportovci. Co dalšího kromě fyzičky by člověk, který se chce stát kaskadérem, měl umět?

Určitě nestačí jen odvaha. Například já dávám přednost takovým lidem, kteří zbytečně nehazardují, ale kteří přemýšlí. Měli by totiž mít i úctu k životu a respekt k smrti. Na první pohled poznáte člověka, který to má v hlavě srovnané, je klidný a vyrovnaný, což je strašně důležité, protože nepracuje sám.

A.cz: Musí vaši kaskadéři ovládat všechny filmové disciplíny?

V základu určitě. Jsou ale určité kategorie, které ovládá jen pár kluků. Bojovníci, parkuroví lezci, lidé, kteří jezdí koně nebo motorky. Svým způsobem univerzálnost není dobře. Všichni kluci umí proskočit sklo nebo kutálet schody, ale pak mají různé specializace. Jsou něčím výjimeční.

A.cz: Vaší specializací je prý práce s ohněm...

Dělal jsem s ním mockrát, ale nedá se říct, že by to byla nějaká moje specializace. Když jsme s Jardou Tomsou začínali, tak jsme o tom nevěděli nic. Dnes jsou na to speciální oblečení a gely. Mě tehdy Jarda oblékl do azbestového obleku z vítkovických železáren a polil benzínem. Není se co divit, že se sem tam něco přihodilo a mám za sebou i pár úrazů.

A.cz: Je v době digitálních efektů a hraní před zeleným plátnem vaše práce bezpečnější? 

Dnes se samozřejmě více dbá na bezpečnost. Když si uvědomím, za jakých podmínek jsme některé kousky dělali my, pak to možná v něčem nebezpečnější bylo. Hlavně jsme taky nevěděli, jak na to. Teď, když padáme z baráku ze třiceti čtyřiceti metrů, tak máme k dispozici airbag nebo speciální brzdné zařízení, na kterém je člověk zavěšen a přesně před dopadem lankem zastaven.

Zabezpečovací lanko se ve finále vymaže. Takže moderní technologie sice na jednu stranu dělá naše řemeslo bezpečnější, na druhou stranu si ale uvědomte, jak moc rostou požadavky na akčnost. Proto se tedy nedá říct, že dřív to bylo horší. Dnes se dělá víc těžších věcí, zároveň je ale taky všechno vychytanější. Máme víc času na přípravu, na zkoušky a práci kaskadérů na place navíc organizuje koordinátor.

A.cz: Jakou roli při natáčení hraje?

Především ručí za bezpečnost. Režiséra a produkci to v podstatě nezajímá. Za kluky přebírám zodpovědnost já. Zároveň jim dělám i psychickou podporu. Koordinátor by také měl být někdo, kdo si vším prošel a má nejvíc zkušeností. Zároveň musím vytvořit pro tým takové podmínky, aby akce proběhla v co největším klidu s profesionálním zajištěním. Nenechat se natlačit režisérem do nějakého časového pressu.

A.cz: Zažil jste tedy někdy situaci, kdy na vás režisér tlačil?

Jednou. Když jsme točili hoření ve filmu o pražském jaru s Francouzi, režisér přiběhl a křičel rychle, rychle, teď zapadá sluníčko. Byl jsem to já, kdo musel říct, tak rychle to nepůjde, kaskadérská akce má svá pravidla, která se musí dodržet. Zároveň také musíte určit jasně hranice. Hranice, za které nepůjdete. To se podle mého vymstilo americkému kaskadérovi při natáčení filmu Triple X v roce 2002.

A.cz: Neodhadl své možnosti?

Spíš jde o to, umět říct, že tohle prostě dělat nebudu, je to za limitem rizika. Zkrátka v tomhle řemesle nejde jen o srdce, ale i o hlavu. Úrazům se nevyhnete, i smrťáků se pár stalo.

A.cz: A jaké úrazy jste měl vy?

Nejhorší byla asi tříštivá zlomenina obratle. Pak nějaké popáleniny a Srstka (herec Zdeněk Srstka, pozn. red.) mi vyrazil zuby. (smích)

A.cz: Neřekl jste si tehdy po takovém úrazu, že s tím skončíte?

Takhle se nepřemýšlí. Samozřejmě dnes už kotrmelce nedělám, protože mě to bolí, a hlavně nemám motivaci.

A.cz: A kdy chodí kaskadéři do důchodu?

Záleží, jak kdo, a taky co dělá. Jezdit autem a udělat hospodskou rvačku zvládnete i v šedesáti. Stejně jako například hoření, to jsou pasivní záležitosti, které hodně závisí na vašich zkušenostech. Obratnostní věci jsou stejné jako ve vrcholovém sportu. To zvládnete tak maximálně do čtyřiceti. Samozřejmě mám v týmu i kluky v důchodovém věku. Když přijde poptávka na staré dědky do rvačky v hospodě, tak se zvednou a jdou. Samozřejmě se pak ale hojí o to dýl. (smích)

A.cz: Takže ty filmové rvačky skutečně končí tak, že aktéři mají modřiny a podlitiny?

Nemělo by. Pokud se to stane, jde svým způsobem o špatně odvedenou práci. Nicméně někdy se to prostě stane. Když jde o rvačku osmi chlapů a jsou tam nějaké tyče, tak se zkrátka můžete ztratit v choreografii. Určitě to ale není tak, že by byli zmlácení tak, že druhý den nevstanou z postele. Samozřejmě ale takový pád ze schodů se bez bolesti neobejde.

A.cz: Vy nepoužíváte chrániče?

Používáme. Ale zase nemůžete být navlečená jako hokejista. Vlastně si vzpomínám, že když jsme se poprvé dostali do kontaktu s britským kaskadérským týmem v roce 1991 při natáčení Indiana Jonese, tak zrovna oni jako hokejisti navlečení byli. (smích) My jsme tehdy nastoupili a neměli jsme nic.

A.cz: Indiana Jones byl vaší první větší spoluprací se zahraniční produkcí?

V podstatě ano a díky tomu jsme se dostali i k práci na Titaniku, který nám v podstatě otevřel cestu dál, a postupem času jsme si tak mohli vybudovat jméno. To je strašně důležité, my děláme z 90 procent pro zahraniční produkci a tu samozřejmě zajímá, na čem jsme dělali v minulosti.

A.cz: Jezdí filmové štáby za vámi, nebo vyjíždíte za natáčením do zahraničí?

Valná většina se odehrává tady, ale jezdí se i za hranice. Například teď máme jednu partu na Maltě, kde Michael Bay natáčí film o teroristech.

A.cz: Vyplatí se zahraničním štábům jezdit do Česka?

Samozřejmě jsme levnější než v zahraničí, ale také to musíme umět a to je ten hlavní požadavek. Znám pár případů, kdy štáb odjel do velmi levných destinací a ve finále to bylo výrazně dražší, protože ti lidé svou profesi neuměli, a to se netýká jen kaskadérů, ale i jiných filmových profesí.

Samozřejmě asi není správné, že to říkám zrovna já, ale opravdu si myslím, že máme laťku hodně vysoko. Samozřejmě kvantitativně se například s třemi tisícovkami hollywoodských kaskadérů srovnávat nemůžeme, co se týká kvality, pak rozhodně ano. Ještě se nestalo, že bychom na nějakém zahraničním filmu řekli, že tohle neumíme.

A.cz: Kaskadérská škola je zkrátka dobrým vývozním artiklem českého filmového průmyslu.

Myslím, že jsme jedna ze složek, která je schopná sem zahraniční štáby nalákat. Důležitou roli hrají i lokality. U nás jsou to především historické objekty, hrady a zámky. Například Praha pro historický film už ale není moc vhodná. Starou uličku bez nových fasád, mramoru, už tady totiž nenajdete. Například když jsme točili Bídníky, tak jsme kvůli tomu museli do Žatce.

A.cz: Jak se vám pracuje v době digitálních efektů? Nebojíte se, že vás jednou nahradí animace a o kaskadérské řemeslo už nebude zájem?

Do určité míry nám naopak pomáhají. Když například vymažou lanko nebo z krabice udělají mrakodrap, ale člověk je přesto nenahraditelný. Nicméně když jsem viděl posledního Hobita, tak musím říct, že jsem ani já nepochopil, co je realita a co je trik. Ale i tam základ práce samozřejmě odvedli lidé.

A.cz: Práce tedy neubývá?

Rozhodně ne. Naopak v poslední době je jí čím dál více. Hodně tomu pomohly pobídky. V minulosti byly kolem toho na ministerstvu financí hrozné tahanice. Před pěti šesti lety byl ve filmovém průmyslu znát silný útlum. Například náš objem práce klesl tehdy o 80 procent.

Práce kaskadérů z agentury Filmka. | Video: YouTube

autor: Petra Jansová | 2. 7. 2015 14:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama