Životice jsou od Ostravy vzdálené asi půl hodiny jízdy autem. Spisovatelka Karin Lednická ale omylem odbočuje na starou Karvinou. Při přípravě trilogie Šikmý kostel strávila na místě zaniklého města tolik času, že si jízdu již zautomatizovala. Do Životic, které se rozkládají na jedné straně táhlého Bludovického kopce, proto přijíždíme oklikou.
Životice dnes už nejsou samostatnou obcí, ale městskou čtvrtí Havířova. Lednická ukazuje ve svažitém terénu klíčové místopisné body tamní tragédie. Domy jednotlivých rodin, jichž se katastrofa dotkla, od sebe bývaly na dohled. Teď je prostor zaplněný novější zástavbou i staveními, která teprve rostou. Mezi nimi jsou jakoby nahodile rozprostřeny stopy někdejší tragédie, kdy v roce 1944 gestapo zavraždilo 36 mužů ze Životic a několika dalších přilehlých obcí. Jednalo se o odvetnou akci za nevydařený zákrok partyzánů.
Co cítíte, když se procházíte po životických svazích, míjíte pomníčky zavražděných mužů, které jsou v nich různě rozeseté, i domy pamětníků?
Jakousi melancholii, řekla bych. Na některých místech tíseň. V Životicích není historie koncentrovaná na jednom místě, ale rozložená v prostoru. Jdete po vesnici nebo lesem - a natrefíte na pomníček v místě, kde gestapáci zastřelili člověka. Máte připomínku té události přímo před očima, historie se vás bezprostředně dotkne. A když se vám se jménem vytesaným do pomníčku pojí příběh konkrétního člověka, je to pocit velmi zvláštní, velmi intenzivní, ale odlišný od toho, jaký člověk mívá nad hrobem.
Asi to neumím přesně definovat. Napadá mě teď ale, že tyto moje pocity možná zesiluje skutečnost, že při práci na Šikmém kostele, tedy ve staré Karviné, se pohybuji ve zplanýrované krajině, kde nezůstalo vůbec nic. Tam musím stavět čistě na představivosti. Možná s ohledem na to vnímá moje mysl životické domky a pomníčky tak silně. A zcela jistě je to umocněné i tím, že jsem s pozůstalými a s pamětníky byla celý loňský rok ve velmi intenzivním kontaktu.
Rok je dlouhá doba. Vracíte se za pozůstalými i teď, když je kniha již hotová?
Ano, jsme v kontaktu. U příležitosti vydání knihy pořádám setkání, kterého se zúčastní přibližně sto lidí. Věřím, že i pro pamětníky a jejich rodiny to bude zážitek, příležitost k rozhovoru s lidmi, se kterými se běžně nevídají.
Životická tragédie
- Životická tragédie byla odvetnou akcí gestapa, k níž došlo 6. srpna 1944.
- Byla reakcí na nevydařenou akci partyzánů, kteří napadli příslušníky gestapa v hospodě Izydora Mokrosze. Při přestřelce zemřeli tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a jeden hospodský.
- V odvetě byli zastřeleni muži, kteří neměli tak zvanou volkslistu, jíž deklarovali německou státní příslušnost. Těšínské Slezsko bylo totiž za války součástí říše, proto zde válka probíhala jinak než v Protektorátu.
- Dohromady bylo zastřeleno 36 mužů nejen ze Životic, ale také z nedaleké Horní Suché nebo Dolního Těrlicka. Někteří zavraždění například obcí jen projížděli.
- Dalších 31 lidí bylo odvedeno do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři.
- Žádná z obětí neměla s partyzánskou akcí nic společného.
- V minulosti se životické tragédie podrobně věnoval historik 20. století se zaměřením na Slezsko Mečislav Borák.
Pamětníci odvetné akce jsou již lidé okolo osmdesáti let. Existují mezi nimi dodnes určité vzájemné křivdy, nebo je vše již odpuštěno?
Nejstarší pamětnici bude letos devadesát dva let a je to dáma s obdivuhodně mladou myslí. Ale k vaší otázce - ne, mezi pamětníky žádné křivdy nevnímám. Nesou stejný úděl, na případné rozpory ve vnímání oné události většinou dávno zapomněli. Tedy aspoň ti, se kterými jsem mluvila. Co přetrvává, je zlost na partyzány. Ta je u některých pamětníků stále přítomná. Vidí v partyzánech viníky zbytečné tragédie, která by bez nich nenastala. A taky často poukazují na to, jak amatérsky provedená byla partyzánská akce, v jejíž odvetě gestapo vraždilo. Na partyzány pamětníci nadávají mnohem víc než na kolaborujícího starostu.
Dokážu si představit, že když jste se traumatu obyvatel Životic se zájmem věnovala, mohlo to pro ně mít snad až terapeutický význam…
Ano, někteří pamětníci mi říkali nebo psali, jaká to pro ně byla úleva, když mi svůj příběh mohli v celistvosti povyprávět. Občas dodávali, že jim teprve při našich rozhovorech došly určité souvislosti, uvědomili si dříve opomíjené detaily. Jiným pamětníkům ale vzpomínky přivodily zlé sny. A ještě jiní si už za tu dobu tragédii v mysli zpracovali tak, že dnes už o ní dokážou vyprávět téměř bez emocí. Těch je ale nejméně.
Památník v obci je otevřen jen jeden den v týdnu, některé pomníčky jsou ve špatném stavu. Můžete přiblížit, co stojí za nezájmem lépe opečovávat tamní historický odkaz?
Máte pravdu, že o historický odkaz se na Karvinsku moc nepečuje. Mluvím teď nejen o Životicích, ale třeba i o staré Karviné, jejíž dějiny popisuju v Šikmém kostele. Jednou z příčin je zcela jistě neznalost historie nebo její přezírání ve stylu: co bylo, bylo, my žijeme teď. Snažím se na neutěšený stav věcí upozorňovat nebo přicházet s návrhy na zlepšení, ale málokdy pořídím. Je to poněkud donkichotské počínání a nad některými postoji a výroky zástupců odpovědných institucí mi občas zůstává rozum stát.
Otázka, proč je na Karvinsku historie přezírána, může mít i zcela pragmatické vysvětlení. Když z nějakého prostoru odstraníte historický odkaz nebo ho necháte dostatečně dlouho chátrat a planět, vyjde vám z toho dříve nebo později bezcenný brownfield nebo zapomenuté, mechem porostlé kusy kamene v krajině. A pak už zbývá jen krůček k tomu, že se nemusíte na nic ohlížet a můžete začít směle přicházet s plány na výstavbu toho či onoho.
Jak se na situaci dívají místní? Dotýká se jich nezájem o životickou tragédii, nebo to berou zkrátka jako fakt, s nímž se nedá nic dělat?
Někteří mi říkají, že se dlouhodobě snaží apelovat na havířovský magistrát, ale jejich prosby jsou buď úplně ignorovány, nebo sice vyslechnuty, ovšem bez viditelného výsledku. A jiní prohlašují, že už zkrátka rezignovali - berou to tak, že "ti nahoře" stejně zase udělají, co si usmysleli, a obyčejný člověk s tím nic nezmůže. To je prosím citace. Musím říct, že stesků na projevy arogance moci slýchávám od místních lidí velmi mnoho.
Setkala jste se i s tím, že se některým pamětníkům nelíbilo, že chcete událost znovu otevírat?
Ne, právě naopak. Lidé jsou rádi, že se událost konečně zase dostane do širšího povědomí.
Jak jste dospěla k formě, jakou bude kniha napsána? Zvažovala jste i románovou podobu, jak je tomu u Šikmého kostela?
Původně jsem chtěla zvolit stejnou formu jako u Šikmého kostela, ale brzy jsem od toho záměru upustila. Románová kronika sice vstřebá více faktografie než román, ale přesto musím spoustu věcí vypouštět, protože by je zkrátka příběh neunesl. Občas se mi stane, že z celodenního bádání v archivu zůstane v textu jeden odstavec nebo pár řádků dialogu. Na druhou stranu jsem zavrhla i čistě dokumentární formu, protože to bych pak zase text ochudila o autenticitu pamětnických výpovědí. A tak jsem nakonec zvolila kombinaci obojího, tedy dokumentární část s poznámkovým aparátem, kterou doplňují zbeletrizované přepisy vyprávění pamětníků a obrazová příloha. Doufám, že v této podobě nabízím čtenáři plastický obraz celé události ve všech jejích vrstvách i v historickém kontextu.
V tragédii figuruje mnoho jmen, míst i událostí. Zejména na začátku čtení je těžké se ve válečných Životicích zorientovat. Bylo pro vás stejně složité pochopit všechny souvislosti během badatelské práce?
Rozumím, že pro člověka neobeznámeného s historií Těšínského Slezska může být nových informací mnoho. Ale pro pochopení kontextu, v němž se tragédie odehrála, jsou podle mého názoru nezbytné. Snažila jsem se informace předkládat tak, aby vyvstávaly postupně a čtenář nebyl zahlcen. A pokud jde o mou vlastní orientaci v životických událostech a vztazích mezi obyvateli vesnice, to bylo mnohdy trochu detektivní pátrání. Já mám ale ráda ten proces, kdy z prvotního klubka nejasností postupně vytahuju jednotlivé nitě a dostávám se k podstatě. Pravda, po téměř osmdesáti letech je to rozplétání náročné a na některé otázky se už zřejmě nepodaří najít odpověď. Ale na řadu nejasností se mi odpověď podařilo najít, jen jsem si u toho občas opravdu připadala jako investigativec.
Životice byly v 60. letech přičleněny k Havířovu, kde jste vyrostla. Jak jste toto místo vnímala v mladém věku?
Do památníku jsme chodili se školou na exkurze, během kterých jsme byli obeznámeni s tehdejší verzí příběhu - tedy tou o hrdinném boji partyzánů s okupační mocí. O skutečné podstatě životických událostí jsme se tehdy samozřejmě nedozvěděli nic. A pokud se mě ptáte na Životice samotné, tedy na vesnici, těmi jsem bezpočtukrát projížděla autobusem číslo dva na Těrlickou přehradu. Taky jsme tam s maminkou a sestrou chodily na samosběr jahod a jablek. Mimochodem, životická jablka jsou proslulá široko daleko, a když na jaře rozlehlé sady rozkvetou, je to nádherný pohled.
Karin Lednická (53)
- Spisovatelka a nakladatelka, autorka románové trilogie Šikmý kostel. Na závěrečném dílu trilogie momentálně pracuje.
- První díl trilogie se stal absolutním vítězem ankety Kniha roku 2020.
- Ústav pro studium totalitních režimů Lednické loni udělil Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin.
- Ostravské Divadlo Petra Bezruče v dubnu uvede inscenaci Šikmý kostel, která vychází z knižní předlohy.
- Dokudrama Životice pojednávající o ne příliš známé tragédii v Životicích, které jsou dnes součástí Havířova, vyšla 24. března.
Na tamní tryznu jste 6. srpna chodívala již několik let. Co bylo impulzem, který vás přiměl zúčastnit se pietní akce úplně poprvé?
Věděla jsem, že o životické tragédii budu psát, a tak mi přišlo logické účastnit se tryzny společně s pamětníky.
Pokud si dobře vzpomínám, k tématu Životic jste se dostala během práce na druhém dílu Šikmého kostela.
Je to tak. Pro Životice jsem ve druhém díle Šikmého kostela vytvořila samostatnou dějovou linku, abych je mohla aspoň stručně čtenářům představit. Při rešerších jsem si uvědomila, jak je životická tragédie opomíjená, vlastně neznámá. A tak jsem se jí rozhodla věnovat samostatnou knihu.
Dotkly jsme se tématu jistého odsunutí a zapomnění dějin Karvinska a Těšínského Slezska. Loni vyšel o Životicích v českém překladu román Jizva, psalo se o něm však vesměs jen v regionálním tisku. Věříte, že vaše dílo opět osloví i čtenáře mimo region?
Ano, upřímně doufám v to, že po vydání knihy o Životicích se k tragédii upře stejně silný zájem veřejnosti, jako tomu bylo po vydání Šikmého kostela směrem ke staré Karviné. Přijetí místních, tedy lidí, kterých se popisované události přímo dotýkají, je pro mě naprosto zásadní. Ostatně všichni pamětníci životické tragédie, jejichž vyprávění je v knize zakomponováno, dostali text k autorizaci už v rukopise. Bez jejich souhlasu bych knihu nevydala. A stejně tak bylo pro mě důležité, aby Šikmý kostel přijali obyvatelé staré Karviné. Při vydání prvního dílu jsem trnula, jaká bude odezva. A ohromně se mi ulevilo, když začaly přicházet nadšené, mnohdy až dojemně vřelé ohlasy. To mi fakt spadl kámen ze srdce.
Nedávno jsem navštívila důl Landek. Expozicí provázel starý havíř a na konci prohlídky všem doporučil, aby si přečetli vaše knihy. Těší vás, že si román vzali za své i ti, o nichž do značné míry pojednává?
To jste mi udělala radost! Jestliže moji knihu doporučuje starý havíř, je to pro mě největší pochvala. Tihle chlapi jsou totiž naprosto upřímní, a kdyby si mysleli, že jsem to napsala špatně nebo že mám v knize nesmysly, určitě by se s tím názorem netajili.
Mám dojem, že události, které popisujete ve svých knihách, se dodnes propisují do charakteru místních lidí. Stejně jako vaši hrdinové často berou život tak, že se zkrátka musí žít dál. Pomohla vám práce na knihách pochopit něco o rázovitosti regionu nebo třeba i o vás samotné?
Moji hrdinové mají předobraz ve skutečných lidech, takže jejich mentalita je totožná. Třeba taková Barbora z prvního dílu, to je podle mínění mnohých téměř prototyp ženy z tohohle regionu, kterou těžký život utloukl. "Celá naša babka," říkají mi. Ona nezdolnost a tvrdost k sobě samému, neochota si zoufat, to vše je stále silně přítomné. Není divu, vzhledem k tomu, čím si obyvatelé Karvinska za poslední století prošli.
Někdy mi čtenáři říkají, že jsem svým postavám naložila přespříliš. Na to mám jednoduchou odpověď - nebyla jsem to já, kdo jim naložil. Takhle tady historie skutečně probíhala - a podobně dramatické byly i události, o kterých se dočtete ve třetím dílu, tedy až ho napíšu. Už při rešerších na mě občas padá úzkost a bezmocný vztek. Je pochopitelné, že se to všechno propsalo do charakteru místních lidí. Cítím ale potřebu dodat, že pod tou prvotní nepřístupností se skrývá srdečnost, upřímnost, dříčství, umění radovat se z maličkostí. Poslední dobou však stále silněji vnímám, že mezi lidmi začíná narůstat také pocit rezignace, apatie. Nedůvěra k institucím a nevíra v budoucnost. I ty bohužel stojí na reálném základě. A pokud jde o mě samotnou? Literární práce mě naučila nesoudit, dívat se na věci z různých úhlů. Je to velmi dobrá škola empatie. A také pokory.
Když se vrátím k trilogii Šikmý kostel, dříve pustá stará Karviná, do níž je děj zasazen, ožila. Lidé z Moravskoslezského kraje se chodí na místo někdejšího města, z nějž zbyl v podstatě jen kostel, procházet. Nebojíte se, že se okolí kostela svatého Petra z Alkantary promění v čistě turistickou atrakci?
Nepřijíždějí jen lidé z Moravskoslezského kraje, ale z celého Česka i ze zahraničí - loni jich bylo několik desítek tisíc. Ten zájem mě ohromně těší. Samozřejmě občas někdo dorazí jen proto, aby si pořídil fotku s kostelem na Instagram, ale drtivá většina návštěvníků projevuje upřímný zájem o fenomén ztraceného města. Od května do října je o víkendech otevřený kostel a vedle něj infostánek provozovaný spolkem Stará Karviná, kde si můžou lidé koupit mapu a projít si místa, kde se odehrává děj mých knih. Nemám strach, že se ze staré Karviné stane čistě turistická atrakce. Naopak doufám, že se tento nebývalý zájem promítne do plánů, jak s tímto územím do budoucna naložit. Tedy že historický odkaz nebude nadále zahlazován, ale zachován a připomínán. To bych si upřímně přála.
