Přijde mi, že lidé, kteří něco vedou nebo vlastní, si tvůrčí volno moc neberou, protože mají pocit, že nemůžou. Netrpíte pocitem nepostradatelnosti a obavou, jak bude soubor fungovat bez vás?
Pocit nepostradatelnosti hrál nějakou roli dlouho před tím, než jsem si přiznal, že by to nějakou pauzu chtělo. Možná bych to nazval spíš pocitem zodpovědnosti za ne úplně malou skupinu lidí. Určitě to moje rozhodnutí, k němuž jsem ale nedospěl sám, oddalovalo. Řešil jsem to osobně, s partnerkou i s naší ředitelkou Martou Lajnerovou. Ta mě od prvních chvil společného rozhovoru pochopila a řekla mi, že se to beze mě obejde, pokud se vše dobře naplánuje, a že si ode mě třeba i všichni odpočinou.
Uvažoval jste o tom asi už déle, protože než jste poprvé zasedl do poroty StarDance v roce 2018, říkal jste, že jste na pokraji vyhoření a doufáte, že vám tato změna pomůže.
To jsem fakt říkal? Je to dost možné, děkuju za připomenutí. V tvůrčím procesu velmi často hledám různá propojení, ať už s činohrou, muzikálem nebo formou kabaretních představení, což člověka vytrhne z rutiny. Pokud jsem to říkal už před pěti lety, asi to pro mě byl i způsob, jak sabatikl (tvůrčí volno, pozn.red.) oddalovat.
Takže jste přišel na to, že změna činností funguje jen do určité doby, ale nakonec si člověk stejně musí dát větší přestávku…
Asi jo. Sám jsem si tohoto aspektu nevšiml, ale dává to smysl.
V nedávném rozhovoru jste říkal, že než jste se pro volno rozhodl, dělalo se vám špatně, když jste jel do práce. Lidé z kultury ale o své práci takto většinou nemluví, protože se předpokládá, že jelikož ji milují, vyhoření se jich netýká. Nebo se pletu?
Tanec pro mě byl třicet let vášeň. Dřív se mi nikdy nestávalo, že by mě nezahřálo u srdce, když dokončíme představení, byl to šok. Nejdřív jsem si říkal, že si najdu na měsíc brigádu, budu baristou, což byl vždycky můj sen. To jsou ale jen takové úlety, kdy doufáte, že se to samo nějak spraví. Bohužel to takhle nefunguje. A já chci, aby mě to znovu bavilo. Může se to stát komukoliv v jakékoliv profesi. U mě v tom asi hraje roli i krize středního věku. Začínám hrát druhý poločas a potřebuju si ujasnit, jak s ním naložím, a taky se ohlédnout dozadu. Nehnat se dopředu, dokázat si z té rychlosti, která nás stále někam tlačí, něco vzít.
Dvě premiéry ročně jsou velký tlak
Je bilancování ve druhém poločase, jak říkáte, náročnější než rozhodování, co se sebou v mladém věku?
Já jsem se rozhodovat nikdy moc nemusel, tancoval jsem od šesti let, od deseti jsem byl na konzervatoři. V osmnácti jsem šel na první konkurz a zůstal šestnáct let v zahraničí. Tam jsem měl jedinkrát náročnější období, kdy jsem si řekl o měsíční volno. V tom, co dělám, bych chtěl pokračovat i ve druhém poločase. Ale nechci se v tvorbě opakovat a to mě dohnalo k zastavení.
Říkáte, že se nechcete opakovat. Například brněnské HaDivadlo loni deklarovalo, že se chce vydat cestou udržitelného způsobu produkce, a nebude proto uvádět nové premiéry, místo toho znovu zasáhne do starších děl. Vnímáte tlak na neustálou tvorbu nových inscenací jako problematický?
Zkusím odpovědět trochu jinak. Během covidu nešlo hrát naživo, ale zároveň jsme s celým týmem vymýšleli různé jiné věci, měli jsme talkshow, vznikaly taneční filmy, dělal jsem streamy z obýváku. Bylo to spontánní, mělo to hlavu a patu. Pak jsme se začali vracet do divadla a na tohle se úplně zapomnělo. Nemyslím si tedy, že největší problém je tlak, aby vznikaly nové premiéry. Ano, v každém grantu musíte vyplnit dvě premiéry na následující rok. Ale mně je to líto ne proto, že udělat dvě premiéry ročně je velký tlak, ale proto, že za tři roky se vám sejde na repertoáru šest kusů, které nemáte ani prostor uplatnit, pokud jste soubor našeho typu bez vlastního divadla. A já si stojím za tím, že to nejsou věci na jednu sezonu. Na jejich životnost se moc neklade důraz.
Václav Kuneš (47)
- Tanečník, choreograf, spoluzakladatel a umělecký šéf souboru 420People a bývalý porotce televizní soutěže StarDance.
- Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Po jejím absolvování v roce 1993 získal angažmá v prestižním Nederlands Dans Theater, které v té době vedl Jiří Kylián. Později působil jako Kyliánův asistent.
- V roce 2007 po návratu do Česka založil spolu s Natašou Novotnou soubor 420People, jehož název odkazuje na českou telefonní předvolbu.
- Loni na podzim se vrátil na scénu prostřednictvím svého nového projektu 42+People pro starší tanečníky.
- Žije se svou partnerkou televizní moderátorkou Kristinou Kloubkovou.
Takže po dvou letech jsou tak akorát odsouzeny k derniéře.
Protože musíte dvě staré věci vyměnit za dvě nové. Když už investujete z veřejných peněz do premiéry, proč to za rok vyhodit a dělat novou, když je to dobrá věc? Když jsem připravoval potřetí čtyřletý plán souboru se dvěma premiérami na každý rok, byl to také jeden z klíčových momentů, který mě přiměl udělat krok zpět. Přemýšlel jsem, co jsme ještě nedělali a kam se vlastně posunout dál.
Období covidu vám tedy připadalo kreativnější?
Bylo to tak nové a bezprecedentní. Nemluvím samozřejmě o tom, kolik životů to vzalo. Ale pokud se bavíme v kontextu tvorby, byli jsme donucení reagovat jinak, dívat se na věci jinak a nějakým způsobem nás to usměrnilo. Bylo by dobré se podívat, jakým směrem. Lidé přestali tolik chodit do divadla, protože si zvykli na Netflix, což není nic špatného, taky jsem tomu propadl. Jenže umění si teď musí znovu ujasnit, proč mají lidé chodit do divadla, když je možné se na něj dívat z domova. Nemůžeme se jen tak vrátit do starých kolejí.
Odnesl jste si z tohoto období pro svou práci něco vy osobně?
Právě že bych si z toho rád něco odnesl, ale neměl jsem na to kapacitu. Během pandemie jsme zrekonstruovali naše nové studio, které nám dává úplně nové možnosti, předtím jsme nikdy vlastní prostor neměli. Není sice velký, ale umožňuje nám přemýšlet v jiných dimenzích, než že si musíme zarezervovat velké studio a naplnit 200 nebo 300 míst diváky. Vznikl díky tomu i projekt 42+ People. Ale co si z té doby vzít koncepčně, pořád hledám. Třeba nakonec opravdu zjistím, že jsme se jen zastavili a pak se vrátili do normálu, i to by bylo validní.
Konec ještě neřeším
Zmiňoval jste projekt 42+People, určený pro tanečníky starší 42 let. Mají interpreti ve středním věku málo příležitostí nejen v klasickém, ale i v současném tanci?
V klasickém tanci je to neúprosné, rozhoduje, zda je člověk schopný plnit formu, a v jeden moment to tělo přirozeně nedá. Ani v současném tanci jich ale není tolik, i když Helena Arenbergerová, která je velmi žádaná pro své kvality, by mi asi oponovala. V tanci je krizová doba zhruba po pětatřicítce, kdy lidé zakládají rodiny nebo se u nich objevují fyzické problémy, a zároveň jsou ještě dost mladí na to, aby si našli příležitosti v jiném oboru. Pak jsou tady ale lidé, kteří toto krizové období překonali a tělo jim dál slouží. Z toho vzešla moje idea. Zároveň jsem se snažil vymyslet zase něco nového, aby nás to bavilo a abychom si jen neodškrtávali premiéru v září a premiéru v únoru.
Jak snášíte své vlastní taneční stárnutí?
Myslím, že dobře, ale asi byste se musela zeptat kolegů. Samozřejmě hraje nějakou roli ego, takže když blbneme na sále, snažím se vyrovnat pětadvacetiletým a třicetiletým tanečníkům. Co se týče toho, jak je moje tělo stavěné, mám kliku. Podařilo se mi vyhnout zásadním úrazům a operacím. Úplný konec ještě neřeším.
Když jste šel poprvé do poroty StarDance, měl jste kromě touhy po změně ještě jednu ambici, a to, aby čeští diváci poznali víc než Labutí jezero, a abyste trochu zpopularizoval současný tanec. Povedlo se to?
Trošku. V minulé řadě jsme byli s tanečníky součástí jednoho dílu, a byl to krásný intenzivní týden, kdy jsme zkoušeli od půl sedmé ráno klidně do desíti večer, ale všechny bavilo být na chvílí součástí pořadu, na který kouká půlka národa. Čas od času mi to někdo omlátí o hlavu, ale jak jinak popularizovat tanec než prostřednictvím pořadu o tancování?
Třeba nový cirkus je divácky vstřícnější než současný tanec, podobně jako muzikál, a nemyslím to nějak špatně, prostě to tak je. Přál bych si, aby na současný tanec chodily davy lidí nejen jednou za rok na hostující zahraniční soubor. Chtěl bych, aby si k tomu našel český divák cestu, protože kvalitních choreografů a tanečníků je u nás mnoho.
