Co ale lidé skutečně cítí, jak o tom přemýšlejí a kde leží hranice mezi soucitem a rizikem zneužití? Skoro sedmdesátiletá Miluše, prodavačka a obchodnice, eutanazii považuje za "těžké téma", ale v situaci absolutní bezmoci - například po těžké mrtvici - by ji zvažovala. Zdůrazňuje, že vnímá téma spíše prakticky než politicky, a zároveň upozorňuje, že někteří lidé si ukončení života řeší i sami.
"Vím o paní, která chtěla zemřít, a proto přestala přijímat potravu. Taky řešení," popisuje. Zajímavý pohled na tuto problematiku a samotnou smrt pak podle ní nabízí čínská medicína. Její stanovisko formuje zkušenost s nemocemi a vědomí, že lidské tělo má i své přirozené mechanismy pro klidné umírání.
Podobně na situaci nahlíží i šedesátiletá Monika, učitelka z mateřské školky, která se však řídí spíše intuitivně a vychází z obavy z dlouhodobého utrpení. "Pokud bych byla nevyléčitelně nemocná, volila bych možnost eutanazie jako způsob, jak se vyhnout neustálému řezání nebo životu na přístrojích," přiznává a dodává, že člověk by podle ní měl mít právo rozhodnout o vlastním těle a o tom, zda je další léčba smysluplná.
Eutanazie a asistovaná sebevražda v Česku dlouhodobě patří mezi témata, která jsou citlivá, náročná a zároveň plná právních, etických i sociálních otázek. Veřejná debata ale sílí, podle posledních průzkumů je podporují téměř tři čtvrtiny obyvatel.
Postoj padesátiletého podnikatele a rentiéra Romana je pak nejradikálněji pro-autonomní. Život považuje za výlučně osobní vlastnictví a právo rozhodnout o jeho konci za nedotknutelné. Stát či rodiny by do něj neměly zasahovat. "Pokud člověk fyzicky nezvládne ukončit život sám, považuji eutanazii za legitimní doplnění jeho osobní svobody," říká. Jeho argumentace stojí na filozofickém pojetí sebeurčení - od narození, o kterém nerozhodujeme, až po vlastní smrt, o které bychom podle něj rozhodovat měli.
Pohled mladších: souhlas, ale s obavou ze zneužití
Čtyřicetiletý kontrolor Michal souhlasí s možností eutanazie, ale upozorňuje na nutnost vytvořit jasný legislativní rámec. "Obával bych se případů, kdy by rozhodnutí bylo učiněno pod vlivem depresí, psychické krize či zneužití okolím," přiznává. A zmiňuje i známý nizozemský případ mladé dívky, která zemřela kvůli depresím po znásilnění, což v něm vyvolává pochybnosti o hranicích. Eutanazii podporuje, pokud jde o vědomou volbu nevyléčitelně nemocného člověka za přesně daných podmínek.
Pětadvacetiletá barmanka Kateřina pak vnímá především lidské utrpení. Pro ni je zásadní, aby lidé s dlouhodobými bolestmi, kteří "už jen přežívají každý den", měli možnost důstojného odchodu. A zdůrazňuje, že každá generace téma vnímá jinak, ale že pohled na smrt je vždycky bolestivý. Její argumentace vychází z empatie a představy o kvalitě života.
Na rozdíl od většiny respondentů je třicátník Robert, inspektor bezpečnosti práce, rozpolcený - eutanazii podporuje u lidí v terminálním stavu, kteří nemají naději na zlepšení, ale zároveň má strach z případů psychiatrických diagnóz, které mohou být léčitelné. A upozorňuje i na praktický problém: "Myslím si, že by vyvstalo mnoho otázek jako: kdo by v praxi eutanazii prováděl, jak by ji lékaři snášeli a jak by proces vypadal v právu i ústavě. Vůbec si tohle nedokážu představit." A přidává jasný příklad: "Mám kamaráda a jeho mamka je ve velmi špatném stavu a sama dává jasně najevo, že by chtěla umřít, protože nechce být časem uvězněná ve svém těle. Takže v přesně takových případech bych byl za ano. Ale je za mě nutné, aby to opravdu někdo odborně hodnotil."
Podle psychologa Aleše Neusara i dostupných výzkumů bývá mladší generace k eutanazii vstřícnější. Starší lidé pak často přinášejí do tématu konkrétní zkušenosti s nemocemi, s utrpením či obavami ze ztráty důstojnosti. Mladší sází více na hodnoty autonomie a vnímá eutanazii jako právo rozhodnout o sobě. Zároveň však mladší respondenti častěji upozorňují na rizika zneužití - zejména u psychických nemocí.
Méně rozhodných odpůrců
Podpora eutanazie v české veřejnosti dlouhodobě roste. Podle nového průzkumu agentury Ipsos souhlasí 72 procent Čechů s možností dobrovolně ukončit život v případě nevyléčitelné nemoci. Zatímco počet podporovatelů se v posledních letech drží stabilně nad 70 procenty, dramaticky klesá skupina "rozhodných odpůrců" - a to z devíti na pouhých pět procent. Téma tak postupně přestává být tabu, ale zároveň se ukazuje, že většina společnosti vnímá nutnost velmi přísných podmínek.
Otevírání veřejné debaty podporují i některé osobnosti z medicínského prostředí, například chirurgové Pavel Pafko či Jan Pirk, kteří považují možnost rozhodnout o svém konci za otázku svobody a důstojnosti. Proti se naopak staví část lékařské obce, představitelé katolické církve i část konzervativních politiků.
Eutanazie a asistovaná sebevražda
V současné bioetické diskusi pojem eutanazie označuje usmrcení pacienta lékařem na pacientovu vlastní žádost. Jako asistovaná sebevražda bývá označováno úmyslné sebezabití s asistencí jiného člověka. Ten vědomě druhému poskytuje své znalosti, prostředky nebo obojí. V případě asistované sebevraždy si tak pacient aplikuje smrtící přípravek sám, lékař mu jej poskytne, zajistí, případně připraví k použití. Podání či užití letální dávky probíhá obvykle v domácím prostředí, někdy za přítomnosti lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka.
Eutanazie je v roce 2020 legalizovaná v Nizozemí (od r. 2002), Belgii (od r. 2002) a Lucembursku (od r. 2008). Asistovaná sebevražda je pak legální ve Švýcarsku a Německu, v několika státech USA a v Kanadě (v celé zemi od r. 2016).
Zdroj: MUNI
Rodina i deprese
Neusar popisuje proces rozhodování o eutanazii jako komplexní a dlouhodobý: mnoho lidí má kladný postoj k eutanazii ještě před onemocněním, často kvůli potřebě kontroly nad vlastním osudem. Nemoc přináší bilancování nad životem, obavy z budoucí bolesti i ztrátu důstojnosti. Člověk zároveň začíná sdílet své myšlenky s rodinou, lékaři a zjišťuje legislativní možnosti. Též dochází k etickému i emocionálnímu vyrovnávání - konflikt mezi hodnotami, vírou, rodinnými očekáváními. A v neposlední řadě se mnozí snaží uspořádat vztahy a uzavřít důležité životní kapitoly.
Rozlišit racionální rozhodnutí od depresivního stavu je tak extrémně těžké. Deprese nemusí znemožnit racionální úvahu, ale často zkresluje percepci budoucnosti. A Neusar proto upozorňuje na paradox známý ze zemí s legalizovanou praxí: už jen možnost volby snižuje úzkost, protože člověk ví, že kontrola je v jeho rukou. Mnozí lidé nakonec eutanazii nevyužijí - možnost sama o sobě jim dodá klid.
Blízcí pak podle psychologa procházejí svým vlastním procesem: anticipačním truchlením - když vědí, že smrt je blízko, i morálním distresem - konfliktem mezi respektem k autonomii a vlastními hodnotami. Zároveň je sužují pocity viny, zda dělají málo, nebo naopak moc, a často se nevyhnou tabuizaci a mlčení, které sice není ideální, ale je přirozená. Jedno je však jasné, když jsou rodiny do procesu zapojeny, vyrovnávají se se ztrátou lépe.
Rizika, obavy, psychologové, lékaři i odpovědnost
Psycholog Martin Loučka, který se zabývá také paliativní péčí, upozorňuje na důležitý aspekt, který v české debatě často chybí: Eutanazie může být pro některé seniory vnímána jako "rychlé řešení", k němuž mohou být tlačeni - rodinou, systémem, nedostatkem péče, osaměním. Zkušenosti ze zahraničí ukazují i žádosti lidí, kteří nejsou v terminálním stádiu, ale jsou "unavení životem". To vnímá jako eticky nesmírně komplikované. "Dokud neumíme zajistit kvalitní paliativní, psychologickou i sociální péči, je legalizace eutanazie riskantní. Nejprve je třeba vytvořit prostředí, v němž lidé cítí důstojnost, oporu a bezpečí," míní.
Eutanazie však není náročná jen pro pacienty a rodiny, ale i pro zdravotníky. Lékaři mohou zažívat morální distres, pocit selhání léčitele, psychickou zátěž a potýkat se s rizikem vyhoření. Proto i Neusar zdůrazňuje, že zdravotníci musí mít právo účast odmítnout.
Je Česko připraveno?
Mechanismy z praxe zemí, jako je Švýcarsko, Belgie či Nizozemsko, zahrnují opakované žádosti v čase, posouzení více lékaři, psychiatrické vyšetření, povinnou dokumentaci a nezávislý audit, povinnou nabídku paliativní péče, svědky žádosti, kteří nejsou dědicové, čekací dobu a jednoznačné definice "nesnesitelného a beznadějného utrpení". Právě absence jasných pravidel je jedním z hlavních důvodů, proč oponenti legalizace varují před zneužitím.
Debata o eutanazii a asistované sebevraždě se znovu otevírá i v české politice. ODS a TOP 09 nevylučují podporu, zatímco KDU-ČSL je jednoznačně proti. Předseda vlády Petr Fiala avizoval možnost "volného hlasování", hnutí ANO má nejasný a proměnlivý postoj. Pokud se někdy bude o legalizaci skutečně hlasovat, bude to pravděpodobně mimo stranické linie - čistě na základě svědomí jednotlivých poslanců.
Je však Česko na tuto pomoc se smrtí vůbec připraveno? Podle Neusara jsme společnost, která se smrti postupně učí otevírat, ale stále nás brzdí tabu a nedostatečná podpora umírajících. Podle Loučky zatím připraveni nejsme, protože nám chybí dostupní psychologové, kapacitní hospice, domácí paliativní týmy i provázaná péče, která by bránila osamělosti a beznaději. Eutanazie by tak mohla být spíše součástí širšího systému podpory v závěru života.
Lidskost nade vším
Rozhovory napříč generacemi ukazují, že všichni respondenti podporují možnost eutanazie, ale každý s jiným akcentem. A zatímco starší lidé mluví více o fyzickém utrpení a důstojnosti, mladší o právech a systému ochrany. Nikdo však nenavrhuje eutanazii jako jednoduché řešení - výpovědi protkává respekt k vážnosti tématu. Část obav vychází z nedůvěry ve funkčnost českého zdravotnictví a psychologické péče.
Debata o eutanazii v Česku tak není jen o smrti. Je o tom, jak si vážíme lidské důstojnosti, jak pečujeme o slabé a nemocné, jaké podmínky vytváříme pro důstojné umírání a jak vnímáme osobní svobodu. Česká společnost směřuje k větší akceptaci práva rozhodnout o vlastním konci, ale odborníci upozorňují, že skutečná humanita začíná dávno předtím - v péči, kterou lidem nabídneme, než je postavíme před nenávratné rozhodnutí.
Zdroj: Spolek pro uzákonění eutanázie, z.s.,Ipsos
VIDEO: Spotlight moment: Dobrovolná eutanázie i pro nevyléčitelné v Česku? Přála bych si to, říká právnička (11. 12. 2024)
