Špionážní seriál Bez vědomí, ve kterém hrajete jednu z hlavních postav, se odehrává v Československu těsně před sametovou revolucí. V úvodním dílu se jeden z estébáků diví, že se lidé v roce 1989 tajné policie ještě pořád bojí. Dodává, že představitelé komunistické moci už v té době mají naopak strach ze svých občanů. Vystihuje podle vás tahle věta atmosféru předlistopadového Československa?
Nejsem historik, ani jsem se ve vládnoucích složkách komunistického systému nikdy neocitl, ale když si to představím, tak to může situaci popisovat dost trefně. Totalitní režimy v sousedních zemích se už během podzimu 1989 hroutily a ten československý byl jeden z posledních, který ještě nepadl. Našim komunistům, kteří byli u moci, tím pádem muselo být jasné, že to dřív nebo později praskne. A mohli se bát toho, že až se otočí karta a oni se najednou dostanou na černou listinu, tak je představitelé nového politického uspořádání potrestají. Proto se snažili zneškodnit všechny archivní materiály, které by mohly svědčit o jejich "práci".
Agent britských tajných služeb zase v seriálu vyjadřuje přesvědčení, že i když lidé věří, že se s transformací politického režimu všechno změní, podle něj se nezmění vůbec nic. Má pravdu?
Chápu to spíše jako takový jeho bonmot, ve smyslu, že kulisy se mění, ale lidé zůstávají stejní. Mnoho věcí se přece změnilo, přišla svoboda projevu, volnost pohybu nebo možnost většího výdělku. Ovšem změna individuálního vědomí nastala jen u některých lidí. Z pohledu celé společnosti bychom pak mohli vzít v úvahu, že ti, co byli před listopadem '89 u moci a tušili, že přijde změna, asi měli nějaký plán B. Představa, že se komunisté vzdali moci jen tak snadno bez postranních úmyslů, může být jenom iluze. Možná přišli o moc politickou, ale jak to bylo s jejich mocí ekonomickou nebo nějakou jinou, skrytou? Zřejmě nastává doba, kdy si tyto otázky musíme znovu klást a budeme si asi odpovídat jinak než před pár lety.
Souzníte s názorem, že někteří prominenti minulého režimu dokázali po revoluci zneužít naivity polistopadových politiků i občanů a dostat se opět do vrchních pater společnosti?
Musím znovu jasně říci, že nejsem ani politolog, ani historik a tohle jsou těžké otázky. Nemyslím si, že bylo celé předání moci nějak konspirativně předem dojednané, a nechci znevažovat význam občanského probuzení, které se v listopadu 1989 odehrálo. Ani nechci tehdy začínající politiky, kteří stáli po revoluci na té takzvaně dobré straně, nijak hodnotit. To mi vůbec nepřísluší a ani na to ani nemám dostatečné informace. Ovšem otázka, kterou mi kladete, určitě stojí za to, aby ji fundovaní odborníci a pamětníci prozkoumali a prodiskutovali.
Někteří komunisté se po revoluci pravděpodobně potřebovali jenom schovat, někteří si chtěli svůj vliv udržet a někteří ze změny režimu mohli vytěžit peníze, nebo moc, i když v pozadí. V porevoluční euforii ze svobody to mohlo být snadno skryto. Mnoho materiálů z komunistických archivů bylo zlikvidováno a spousta majetků a fabrik byla během rychlé privatizace někam rozprodána.
Zajímalo by mě například, kam zmizeli všichni ti bývalí příslušníci StB, a teď nemyslím ty, které tajná policie ulovila, ale ty, kteří byli ti lovci a tvořili ten systém. O těch se moc nemluví a přitom jich muselo být hodně. Členů komunistické strany bylo v roce 1989 přibližně milion a půl, a i když chápu, že mnoho z nich v ní bylo, jen aby mělo lepší zaměstnání nebo aby jejich děti mohly studovat, muselo existovat jakési jádro, které se na předlistopadové politice skutečně aktivně podílelo.
Myslíte, že se měli polistopadoví politici s tímto jádrem komunistické garnitury vypořádat přísněji?
To je velká otázka. Ve snaze o to, aby politická změna proběhla nenásilně a ve společnosti byl co největší prostor pro jakési sebezpytování, opravdu nebyly restrikce bývalých komunistů veliké. Nikdo na ně nepořádal hon, což má svou logiku, protože každý takový hon může snadno vybudit nenávist a touhu po pomstě a ta se pak může řetězově násobit. To však neznamená, že se na všechno jen tak zapomene. Je přece alarmující, když se lidé z toho jádra dostávají opět k moci nebo k veřejnému vlivu. Otázky, o kterých se bavíme, se nám s výročím sametové revoluce čím dál víc zpřítomňují a seriál Bez vědomí může svým vyzněním k této diskusi přispět.
Dnes už je u nás silná generace, která totalitu nepamatuje a jako status quo bere polistopadovou společnost. A i když je diskuse o naší minulosti důležitá, neměli bychom se v ní utopit a jenom se pitvat v tom, kdo za co může. Jsou před námi nové výzvy. Kromě těch konkrétních týkajících se infrastruktury, zemědělství, vědy, kultury, školství, péče o naši krajinu a sociálních problémů, je dnes velmi aktuální téma, jak vůbec udržet a dále rozvíjet hodnoty demokracie. Nerad bych, aby se z nich staly pejorativní nadávky, což se u slov, jako je pravda a láska, bohužel již děje. Společnost přece opravdu funguje mnohem líp, když si lidé mohou navzájem důvěřovat a spolupracovat, než když proti sobě intrikují, aby získali majetek nebo vliv.
Říkal jste, že seriál Bez vědomí upozorňuje na příčiny dnešních problémů. Co je tedy na současné politické situaci špatně?
Když někdo v demokratickém systému záměrně lže, měl by být usvědčen. Když zneužívá svých pravomocí, měl by být zbaven svého postu. Od toho máme policii a justici. Ze současné situace mám ale pocit, že jejich nezávislý vliv slábne. Vidím v přímém přenosu, jak se mnohá kauza záměrně zametá pod koberec, anebo zamatlává mnohými fake news a všechno se relativizuje, aby už nebylo možné nikomu a ničemu věřit. Také se útočí na novináře a média se dostávají do rukou těch, kteří jejich prostřednictvím zvyšují svůj vliv. Záměrná lež je vydávána za názor. Moc ve společnosti je podle ústavy rozdělena do tří nezávislých pilířů, na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Já stále doufám, že tohle rozdělení zůstane zachované. Vypadá to však, že to nebude zadarmo.
Na červnové demonstraci za nezávislost justice jste přednesl projev Petra Pitharta, který varoval před situací, kdy se vítěz voleb zabední v mocenských zákopech, díky čemuž omezí svobodnou politickou soutěž. Myslíte, že se Česko tomuhle stadiu za vlády Andreje Babiše blíží?
Tohle nebezpečí nám podle mě skutečně hrozí. Z úst vládnoucích politiků nezaznívají výroky, které by napovídaly tomu, že jsou ochotní se se svými oponenty dorozumět. Nepřipouští jakoukoli kritiku. Naopak pořád mluví o nějaké kampani, soupeře očerňují a od skutečných problémů odvádějí pozornost. Brnká se na strunu populismu. Ve výsledku se řeší žabomyší války, kdo si co myslí a kdo co řekl a neřekl, a reálné politické otázky jdou stranou.Takové chování politiků ale napovídá, že se vlastně bojí, aby se jejich vliv nesesypal jako domeček z karet.
Nechci, aby se společnost rozdělovala na ty, kteří jsou pro, a ty, kteří jsou proti, a aby se oba tábory poštvávaly proti sobě. Rázně se postavit vůči lži a příkoří je ale nutné. Proto jsem rád, že tu existuje iniciativa mladých lidí, kteří už vyrostli v demokracii a nejsou zatížení předlistopadovým světem. Právě ti totiž mohou mít odvahu a sílu budovat společnost na pravdivých základech.
Předpokládám, že těmi mladými lidmi myslíte například spolek Milion chvilek pro demokracii, který na 16. listopad chystá další demonstraci na pražské Letné. Není ale v tuto chvíli síla občanských protestů oslabená tím, že státní zastupitelství zastavilo trestní stíhání premiéra Babiše?
Jsem velmi zvědav, jak se k zastavení trestního stíhání postaví nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. A byl bych rád, aby opravdu rozhodl nezávisle a podle práva a aby svůj verdikt také řádně odůvodnil. Já si myslím, že napětí ve společnosti zatím spíše roste. A mnoho lidí se probouzí, nenechává je to lhostejné. Stále jsme v demokratické zemi, ve které rozhodují výsledky voleb, takže je důležité, aby v těch následujících dali voliči svou nespokojenost najevo. Zároveň je klíčové, aby politické strany, které zastávají demokratické hodnoty, dokázaly najít společnou řeč a silná témata, pomocí nichž by voliče oslovily.
Opoziční protest nemůže být jen negace, měl by přicházet s konstruktivními východisky a rozvíjet dialog i se zdánlivými soupeři, tedy těmi, kteří volí někoho jiného. Nemyslím si, že je společnost ve skutečnosti až tak rozdělená, jak se říká. Za našimi neshodami mnohdy stojí jen nedostatečná informovanost, a kdyby se jednotlivé kauzy ve veřejném prostoru pojmenovávaly pravými jmény, možná bychom zjistili, že máme vzájemně mnohem víc společného, než si myslíme. Ať už žijeme ve městě, nebo na vesnici, jsme chudí, nebo bohatí, vystudovaní, nebo nevzdělaní, všichni jsme jenom lidi.
Martin Myšička (49)
- Vystudoval subnukleární fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a herectví na DAMU. Už během studií hostoval například v Národním divadle, Divadle Na zábradlí a ve Studiu Ypsilon.
- Ještě před dokončením DAMU získal Cenu Alfréda Radoka za roli knížete Myškina ve hře Idiot. Poté dostal stálé angažmá v Národním divadle a v roce 1997 odtud přešel do Dejvického divadla, kde dnes působí i jako umělecký šéf.
- Zahrál si i v řadě filmů, například ve snímcích Karamazovi a Ztraceni v Mnichově Petra Zelenky, v Občanském průkazu Ondřeje Trojana a v Dukle 61 Davida Ondříčka. Objevil se také v televizních seriálech Kosmo, Trpaslík nebo Čtvrtá hvězda a nyní ztvárnil jednu z klíčových postav špionážního dramatu Bez vědomí.
Důvěra v premiéra Babiše se ale podle průzkumů příliš nemění, což napovídá tomu, že jeho příznivci nevnímají jeho minulost ani podezření z dotačních podvodů jako zásadní morální prohřešky. Čím si to vysvětlujete?
Debata o morálce, respektive etice, může u řady lidí probouzet černé svědomí, protože pokud se budeme bavit o neetickém chování za minulého režimu, mnoho lidí v něm bylo samo namočeno nebo se to týkalo někoho z jejich rodiny. Za totality byla do jisté míry pokroucená celá společnost, ale ta doba byla opravdu těžká. Tím spíš bychom neměli zadupávat pod zem lidi, kteří za komunismu tu morální sílu v sobě našli a vystoupili z řady i za cenu represe. Stejně tak bychom neměli tabuizovat ani téma vlastního provinění.
Neochota připustit si vlastní selhání je pohodlné řešení a některé osobnosti veřejného života dnes na tuto strunu s oblibou hrají. Snaží se to zrelativizovat. Říkají, že kdo se choval hrdinsky, tak byl nějaký divný, a že bylo naopak naprosto v pořádku ohnout hřbet a vést jiný život navenek a jiný v soukromí. Proto si vážím umělců, kteří našli odvahu, omluvili se za podepsání takzvané anticharty a vysvětlili, proč tomu tlaku podlehli. Stejně dobré by bylo, aby se takto zachovali i další lidé, kteří tehdy měli vliv. Není cílem nikoho pranýřovat, ale měli bychom se ze své minulosti poučit.
V době, kdy se v Česku měnily politické poměry, jste byl na prahu dospělosti. Jak jste přechod od totality ke svobodě prožíval?
Revoluce a vše kolem ní mi otevřelo oči Do té doby jsem se o politiku nijak nezajímal. V rodině jsme neměli případ nějakého příkoří, rodiče se mnou o těchto věcech nemluvili a byl jsem v tomto směru silně ovlivněný normalizační výchovou, i když jsem si toho nebyl tehdy vědomý. Vlastně mě ani nenapadlo klást si některé otázky. Předlistopadová situace mi nejdřív přišla nezajímavá a později až komická. Pamatuju si, jak jsme si s kamarády na gymplu dělali srandu z projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku a přitom nějak cítili, že je to všechno nějak absurdně podivné.
Mezi aktivní strůjce změn jsem se v době revoluce neřadil. Byl jsem spíš aktivní divák, který se účastnil diskusních fór a demonstrací a roznášel nějaké letáky. V 90. letech jsem žil především studiem, říkal jsem si, že svobodu už máme a že už je o politiku dobře postaráno. Demokracii jsem bral jako samozřejmost a až teď mi zpětně dochází, kolik událostí proběhlo jen tak kolem mě. Dnes se ukazuje, že o svobodu, kterou jsme tehdy získali, bychom zase stejně rychle mohli přijít.
Kromě herectví na DAMU jste vystudoval ještě jadernou fyziku na matfyzu. Kde se ve vás zájem o dva natolik různorodé obory vzal?
Matfyz jsem začal studovat hned po maturitě v 88. roce a po dvou letech jsem nastoupil do prvního porevolučního ročníku na DAMU, kde se tehdy kompletně vyměnili pedagogové. Nepocházím ale ani z herecké, ani z vědecké rodiny. Jenom můj děda byl divadelní ochotník a táta sice pracoval u letectva, takže měl vysokou školu, ale nebyl vědec. Cestu k oběma oborům jsem si našel sám. Zajímalo mě, jak svět funguje, přitahovaly mě nekonečna vesmíru a mikrorozměry elementárních částic.
Nebyl jsem však dobrý student a racionální analýza světa pomocí matematiky a fyziky mě úplně nenaplňovala. Stále víc mě přitahovalo prožívání, svět emocí, psychologie, intuice. Protože jsem z hereckého prostředí nepocházel, tak jsem si nebyl jistý, jestli mám vůbec talent, a hodně jsem o sobě v tomto ohledu pochyboval. Z toho důvodu jsem nedokázal vědu úplně opustit a vsadit všechno na jednu kartu.
Které události vás pak dovedly k tomu, že jste se kromě svého osobního života začal starat i o politickou situaci?
Určitě je jich víc a těžko si je teď vybavím všechny. Jeden příklad za všechny byla opoziční smlouva v roce 1998 a všechno, co pak způsobila. Václav Havel už tehdy říkal, že duch zákona a litera zákona jsou dvě různé věci a že duch zákona je účelově opomíjen. Dnes jsme toho svědky, když sledujeme, jak si současný prezident kreativně vykládá ústavu. V posledních letech mě k tomu, abych se zajímal o politiku, nutí i práce v divadle, protože v Dejvicích už nehrajeme jen o věcech osobních, ale i o těch společenských. Přestože nejsme a nechceme být politické divadlo, věřím, že celá společnost se zlepší ve chvíli, kdy se zlepší mentální úroveň jednotlivých lidí a my bychom k tomu chtěli v divadle alespoň trošku přispět.
Dnešní doba od nás zřejmě vyžaduje vyšší stupeň občanské angažovanosti. Nestačí jenom přijít k volbám a občas zaprotestovat. Do politiky se často derou hlavně ti, kteří chtějí být především u moci a peněz a zájem celku je pro ně nepodstatný. Z mnoha stran jsem slyšel názor, že lidé, kteří by v politice být měli, mají největší ostych nebo nechuť do ní vstoupit. Doufám, že svůj postoj přehodnotí.
