Když vkročíte na pražský ďáblický hřbitov, na první pohled to vypadá, jako by šlo o obyčejný park, kde se prohání vítr a pod nohama šustí spadané listí. Pokud si však o tomto místě něco přečtete nebo si bedlivě prohlédnete stromy, které už z dálky vítají návštěvníky, zjistíte, že jde o památníky. Památníky Lesa vzpomínek.
Pod jejich kořeny odpočívají lidé, kteří se rozhodli vrátit přírodě - klidně, nenápadně, bez kamenných pomníků a plastových dekorací.
Hrobník Adam Vokáč se o toto pohřebiště plné dřevin stará již čtvrtým rokem. Do známosti se však dostal spíše díky novějšímu projektu, který získal název Luční hřbitov. A společně s organizací Poslední stopa mění způsob, jakým u nás přemýšlíme o smrti.
Život, který dál roste
"Každý strom je tady vlastně takový žijící památník. Popel se ukládá ke kořenům, a to formou vsypu, nebo v rozložitelných urnách. Lidé pak místo kamenného hrobu dostanou malou dřevěnou cedulku se jménem. To je všechno. Žádné plastové svíčky, žádné mramorové desky. Jen život, který dál roste," popisuje Adam.
A opravdu - na kmenu se mihne veverka, opodál se ozývá bažant. Ďáblický hřbitov je plný přírody, divočiny a života mezi smrtí. "Snažíme se minimalizovat odpad i zásahy člověka. Když lidé chtějí zapálit svíčku, mohou použít plovoucí, které recyklujeme. Vosk ze zbytků pak využíváme k výrobě svíčky. Když chtějí místo ozdobit, přinesou listy, sušené kvítí nebo třeba kaštánek," říká. "Cílem je, aby to bylo dobré jak pro lidi, tak pro přírodu," doplňuje.
Vzhledem k tomu, že dbá na životní prostředí a stal se propagátorem přírodního pohřbívání, smysl by viděl i v pohřbech bez rakve. Takový způsob pohřbu ale zatím u nás není možný. "Může se provést vsyp nebo uložení rozložitelné urny, ale tělo bez rakve zatím ne. My v Lučním hřbitově se snažíme ukázat, že by to šlo - důstojně, šetrně a bezpečně. V jiných zemích to už třeba funguje. Těla pohřbívají například pouze v plátně - obrysy těla jsou vidět a rozloučení tím získává jiný rozměr," přibližuje a věří, že i Česko k tomu brzy dospěje.
Když tělo živí půdu
Když mluví o Lučním hřbitově, je vidět, že svou práci provádí se zápalem. "Tohle je pro mě ideální způsob pohřbívání. Tělo se uloží šetrně do země, bez kremace a bez umělých materiálů. Tak se zase stává součástí půdy, vyživí ji, vrátí se zpátky do koloběhu života," popisuje.
Kremace podle něj není ekologická, protože spotřebovává fosilní paliva a zanechává po sobě jen zásaditý popel, který rostlinám příliš neprospívá. "Ale když se člověk uloží celý, tak to dává smysl. Tělo se přemění, živí půdu, pomáhá růstu. Člověk se vlastně stane tou loukou. Líbí se mi, že se z něj stane život," dodává.
Smrt jako koučka i pojítko
I když je Adam pro mnohé spjatý pouze s hřbitovem, dlouho pracoval v jiném oboru. Zlom nastal, když zažil pohřeb své babičky. "Byl odosobněný, bez smyslu. Říkal jsem si, že to přece musí jít jinak. A zároveň jsem chtěl dělat něco, co má smysl pro planetu i pro lidi. Tak jsem narazil na přírodní pohřebnictví - a bylo jasno," vypráví. Dnes už ví, že se rozhodl dobře. "Smrt vnímám jako součást života. Vlastně ji beru jako takovou koučku. Připomíná mi, že jsme tady jen na chvíli a že ten čas máme využít vědomě. A nedělat to, co nám nedává smysl," říká.
A vzhledem k tomu, že v pohřebnictví už není nováčkem, zažil si už řadu hlubokých okamžiků. "Byl jsem třeba svědkem toho, jak se na pohřbu smířila rodina, která se léta nestýkala. Ten okamžik, kdy si podali ruce, to bylo silnější než jakýkoli obřad," přiznává. "Silné také bývá, když blízcí zničehonic začnou zpívat - bez doprovodu. Často mě dojme, kolik lásky se při těchto chvílích objeví. Smrt nám ukazuje lidskost," přibližuje.
A když se ho zeptáte, jak by si přál jednou odejít on sám, má jasno. "Chtěl bych, aby se ze mě stal kompost," říká s úsměvem. "Aby se moje tělo rozložilo a mohlo dál živit půdu, rostliny, život. Žádná rakev, žádné konzervování, prostě návrat k zemi," dodává. Nejde o provokaci, ale o přirozenost.
Aby sám nevypustil dušičku
S příchodem listopadu přichází i Dušičky - čas vzpomínek na zesnulé. Adam je ale prožívá trochu jinak. "Upřímně, mám tolik práce, že si ten čas nestíhám užít tak, jak bych chtěl. Ale baví mě to, protože těmi obřady vlastně žiju. Jen si musím dávat pozor, abych při tom všem sám nevypustil dušičku," směje se.
Podle něj bychom tento svátek měli vnímat osobitě, ne z povinnosti. "Nemusíte kupovat plastové svíčky jen proto, že se to tak dělává. Zavzpomínejte po svém. Prohlédněte si rodinná alba, napište vzkaz, zapalte oheň nebo vytvořte malý land art z listí. Důležité je, aby to pro vás mělo smysl, ne aby to vypadalo jako na reklamní fotce z hřbitova," myslí si.
Zpátky k přírodě
Přírodní pohřebnictví v Česku zatím není masovou záležitostí, ale pomalu roste. A hrobníci či zástupci z různých měst se za Adamem jezdí inspirovat. "Byli tu z Liberce, Pardubic, z Moravy… Lidé o to mají čím dál větší zájem," doplňuje hrobník, jehož snem je mít jednou vlastní přírodní hřbitov. "Takový, který by byl součástí krajiny. Kde by se o půdu pečovalo, kde by se smrt stala přirozenou součástí života," vykresluje.
I když se mu splní jeho velký sen, určitě zůstane věrný svému Instagramu, kde sdílí příběhy, myšlenky i krátká videa z pohřbů a života mezi stromy. Není v nich ani špetka morbidnosti - spíš klid, nadhled a něha. "Smrt není konec," říká tiše. "Je to návrat domů," uzavírá.
A jeho slova ukazují, že letošní Dušičky možná nemusí být jen o povinné návštěvě hřbitova. Možná stačí chvíle ticha, procházka lesem nebo sepsání dopisu těm, které jsme milovali.
