Ve filmu Banger působíte jako nerozluční kamarádi. Vznikla mezi vámi taková chemie až na place, nebo jste se znali už před natáčením?
Mišík: Před natáčením jsme se potkali snad jednou u mě v nahrávacím studiu. Trochu jsme zkoušeli, jak nám to spolu půjde, a tak nějak přirozeně jsme si sedli. Myslím, že mezilidská chemie buď zafunguje okamžitě, nebo vůbec, a nám se to naštěstí podařilo.
Režisér Adam Sedlák chtěl přitom do role drogového dealera Alexe nejdřív obsadit úplně jiného herce. Chvíli dokonce zvažoval, že by ho hrál Marcel a Adama Mišíka v hledáčku vůbec neměl.
Bendig: Alexe měl původně hrát Vojta Vodochodský. Adam Sedlák pak ale na kamerových zkouškách zjistil, že se do role tolik nehodí, a tak ho napadlo, že bych ji mohl zkusit já. Jenomže jsem v ní nebyl ani zdaleka tak přesvědčivý, jako když jsem hrál Alexova parťáka Láďu.
To mě překvapuje. Láďa je hyperaktivní bavič, který vytahuje jednu hlášku za druhou, zatímco vy máte v civilním životě spíš introvertní povahu.
Bendig: Ano, jsem šílený introvert. Za normálních okolností jen tak s někým nemluvím, dost se stydím, ale když dojde na herectví, tak najednou přepnu, všechen ostych ze mě spadne a stane se ze mě úplně jiný člověk. Když jsem si četl scénář, postava Alexe mi připadala dost uzavřená a vlastně i smutná. Se svou složitou povahou mi byla v něčem podobná, a asi právě proto jsem ji nedokázal tak dobře zahrát. V roli komika Ládi jsem se naproti tomu mohl daleko víc vyřádit, popustit uzdu kreativitě.
Nabourat mediální obraz
Adame, čím jste nakonec režiséra Bangeru přesvědčil, že byste měl hlavní roli dostat vy?
Mišík: Já jsem zase původně zkoušel casting na roli Ládi, ale už když jsem četl scénář, říkal jsem si, že bych si radši zahrál Alexe. Na rozdíl od Marcela jsem extrovert, takže mě naopak lákala postava introverta. Pro diváky je samozřejmě na první pohled zábavnější Láďa, protože je neustále zmaštěný a v jednom kuse to rozbíjí nějakou hláškou. Alex na druhou stranu celou dobu svádí vnitřní boj, což mi přišlo jako zajímavá herecká výzva. Když mi režisér Adam Sedlák roli nakonec dal, tak se ho spousta lidí ptala, jestli se nezbláznil. Leckdo mě totiž pořád vnímá spíš jako celebritu než jako herce. Právě proto mě ale baví zkoušet jiné polohy a trochu tenhle svůj mediální obraz nabourávat.
Zároveň si Adam Sedlák uvědomil, že do role potřebuje obsadit někoho, kdo se aspoň trochu pohybuje v rapové komunitě a má odpozorovaný svět pražského podsvětí. Neříkám, že jsem sám v tomhle prostředí kdovíjak zběhlý, ale přece jenom jsem do něj v osobním životě trochu nakoukl. Znal jsem nejednoho mladého kluka, který podobně jako Alex začal prodávat drogy, a dneska už třeba ani není na svobodě. Tím pádem jsem v roli mohl být přirozenější. Když jsem pak po první společné kamerové zkoušce s Marcelem pozval Adama Sedláka k sobě do studia a pustil jsem mu několik svých nových songů, viděl, že je pro mě hudba stejně důležitá jako pro Alexe, a potvrdil si, že bych roli mohl zvládnout.
První, co diváky v kinech praští do očí, je, že se Banger točil kompletně na iPhone. Jak se vám před chytrým telefonem, byť s přídavným objektivem, hrálo?
Bendig: Mě to nejdřív dost zaskočilo. Když jsem zjistil, že budu hrát ve filmu, který se točí na iPhone, říkal jsem si, do čeho to sakra jdu. Pak jsem ale viděl první záběry a zjistil jsem, že vypadají až nečekaně dobře. Když jsem hrál před telefonem, připadal jsem si navíc stejně, jako bych si doma natáčel videa na YouTube, což bylo příjemné.
Mišík: Když na vás nemíří objektiv velké profesionální kamery, ale jen smartphone, tlačí vás to k větší civilnosti, která byla přesně tím, co jsme u Bangeru potřebovali. Ani se kolem nás často nepohyboval tak velký štáb. Při natáčení scén, ve kterých Alex rozváží drogy svým klientům nebo přejíždí mezi studiem a nočním klubem, byl s námi v autě jenom režisér a kameraman. Zvukař se tam třeba už nevešel, takže musel všechno nastavit dopředu a doufat, že se technika nepokazí.
Banger syrovým způsobem zachycuje noční život mladých lidí v Praze, kteří kromě rapu holdují drogám. Adam už zmiňoval, že mohl ve filmu vycházet z osudů odpozorovaných ve svém okolí. Marceli, jak blízké bylo téma vám?
Bendig: Sám jsem typ člověka, který vůbec nemá potřebu drogy zkoušet. Z osobních důvodů mě vždycky spíš odpuzovaly. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem mohl na vlastní oči sledovat, jak mladí lidé, kteří se v životě teprve hledali, začali fetovat a postupně se proměňovali v monstra. Někteří z nich mi kdysi byli blízcí, takže jsem při hraní Ládi měl odkud čerpat.
Poradce přes pervitin
Láďa ve filmu bere všechno možné od kokainu až po pervitin. Měl jste na place nějakého asistenta, který by vám poradil, jaké má která droga účinky?
Bendig: Ano, měl jsem po ruce odborníka na drogy, který mi dával instrukce, kdy mám být vyklepaný, kdy ospalý a kdy zase v transu. Z pozorování lidí ve svém okolí jsem si totiž zapamatoval jenom jeden stav, který drogy navozují, a až na place jsem se dozvídal, že má každá z nich trochu jiné účinky.
V roli Ládi jste v jednu chvíli tak vypnutý, že ani nemůžete chodit, v další scéně z vás zase teče, jako byste vylezl ze sauny. Co s vámi filmoví maskéři prováděli, aby se jim fyzické projevy drogového rauše podařilo takhle věrohodně napodobit?
Bendig: V maskérně si se mnou opravdu vyhráli. Stříkali na mě falešný pot, líčili mě, abych měl kruhy pod očima, nebo mi nasazovali speciální kontaktní čočky, abych měl rozšířené zorničky.
Mišík: Kdyby si Marcel během natáčení skutečně dal všechny drogy, které postava Ládi ve filmu bere, nedokázal by už cokoli zahrát. Bez práce maskérky jsme se proto neobešli.
Když jsme u toho, co byl ten prášek, který Láďa a další postavy ve filmu šňupali namísto kokainu?
Mišík: Hroznový cukr. Žádné opravdové drogy na place samozřejmě nebyly.
Slyšel jsem ale, že vás při natáčení jedné scény zastavila policie. Co se přesně stalo?
Mišík: Zrovna jsme projížděli kolem hotelu Hilton, když nás zastavila hlídka. Asi jsem se při řízení někde blbě otočil a taky jsem měl k autu kvůli natáčení přidělaná taková divná světla, což bylo policajtům podezřelé. Navíc pak na místech řidiče a spolujezdce viděli ta dvě zjevení - mě s vyholenou hlavou a tetováním na obličeji, Marcela se zvětšenými zorničkami.
Bendig: Mně pak dokonce prohledávali tašku, což bylo trochu zbytečné, protože hned za námi dorazilo produkční auto, a policajtům tak muselo být jasné, že točíme film. Asi jenom potřebovali být důležití.
Filmy o drogách s sebou vždycky nesou dvě rizika. Mohou čelit kritice, že návykové látky příliš oslavují, ale zároveň mohou dopadnout jako moralistická kázání, kterým se diváci radši obloukem vyhnou. Řešili jste při natáčení, jak ani k jednomu extrému nesklouznout?
Mišík: Tohle dilema za nás vyřešil už Adam Sedlák, když psal scénář. Myslím, že se nám podařilo kouzlo i odvrácenou stranu drog zachytit v syrové podobě. Snažili jsme se ukázat, že drogy dovedou být zábavné, ale stejně tak mohou vést k dramatickým konsekvencím. Teď už je na každém divákovi, aby posoudil, co mu přijde v pořádku a co ne. Dobré filmy podle mě člověka nechávají, aby si na zpracované téma udělal vlastní názor, a věřím, že Banger tohle splňuje.
Sláva není totéž co respekt
Banger ale nevypráví jen o lesku a bídě drog. Hlavní hrdina Alex dělá dealera hlavně proto, aby za vydělané peníze mohl nastartovat svou rapovou kariéru. Touží po uznání, které se z jeho pohledu měří především počtem lajků na sociálních sítích. Myslíte, že se s ním vaši vrstevníci, na které film primárně cílí, ztotožní?
Mišík: Dnešní doba takhle funguje. Mladí lidé sledují na Instagramu své slavnější vrstevníky, vidí jejich ideální životy, a pokud se jim nedaří dosáhnout stejného úspěchu, mají pocit, že selhali, že je s nimi něco špatně. Touží mít na sociálních sítích stejná čísla jako jejich vzory, protože jenom tak si potvrdí, že je mají ostatní rádi. Jenže pak se těch lidí, kteří by taky rádi byli slavní, zeptáte, co chtějí dělat, a často zjistíte, že nemají nic, čím by se mohli prezentovat. Nebo se naopak podobně jako Alex něčemu věnují, ale protože se nemohou chlubit vysokými čísly, mají pocit, že jsou neviditelní, že nic neznamenají. Ne každý to dokáže ustát a kolikrát z toho plynou problémy se sebevědomím. Přitom mít čísla zdaleka není to stejné jako získat uznání. To, že vás lidé znají, ještě neznamená, že vás respektují.
Když už, Adame, mluvíte o respektu, postava Alexe se ve filmu několikrát strefuje do vrstevníků, kteří mají bohaté rodiče. Vyčítá jim, že to v životě mají jednodušší. Říkám si, jestli něco podobného v souvislosti s vaším tátou Vladimírem Mišíkem občas nepředhazují i vám.
Mišík: Jasně, někteří lidé už z principu předpokládají, že když jste syn slavného muzikanta, tak si pozornost ani úspěch nezasloužíte. Snažím se tím ale vůbec nezaobírat. Tátovi je pětasedmdesát a celý život se pohyboval v undergroundu. Šoubyznysu se vždycky spíš vyhýbal, tam jsem z naší rodiny zabrousil až já. Představa, že jsem třeba roli v Bangeru dostal jenom díky svému tátovi, je tak úplný nesmysl. Kdybych v herectví nebo muzice nebyl ani trochu dobrý a nikdo mi nefandil, tak se tím přece těžko mohu živit. Maximálně by o mně napsali tři články v bulváru, ale na tom se kariéra stavět nedá.
Marceli, vy slavné rodiče nemáte a navíc vás při hereckých castinzích může znevýhodňovat romský původ. V Bangeru jste po čtyři roky starém seriálu Lynč dostal teprve druhou velkou roli. Jak se smiřujete s tím, že vás filmaři zatím tolik neobsazují?
Bendig: Samozřejmě mě to mrzí, obzvlášť když jsem zatím dostával hlavně role napsané čistě pro Roma a zdá se, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. Rád bych si jednou zahrál třeba i doktora nebo právníka. Proto mě potěšilo, když u postavy Ládi nebyl romský původ nijak zdůrazněný.
V Česku vzniká málo dobrých filmů
Třeba vám bude po Bangeru nabídek jenom přibývat. Z dosavadních ohlasů se zdá, že vás filmoví kritici i diváci považují za velký talent, což ostatně platí i pro Adama.
Mišík: Problém je, že v Česku vzniká strašně málo podobně zajímavých filmů. Jedna věc totiž je dostávat vůbec nějaké role a druhá věc je, aby vás obsazovali do rolí, ve kterých máte co hrát. Filmy pro mladé lidi tady podle mě chybí obzvlášť. Když v kinech promítají už třetí komedii s Langmajerem za jediný rok, je to samozřejmě super, moje máma se na ni ráda podívá. Člověk v našem věku by na ni ale nejspíš nešel.
Ledaže by šel s mámou.
Mišík: Jedině tak. Pokud ale nebudeme točit víc filmů, které jsou podobně rychlé, zábavné a současné jako Banger, nebude mít mladá generace nejmenší důvod chodit do kina na domácí tvorbu. Momentálně v naší kinematografii totiž převažují buď ty rozjuchané komedie, anebo naopak brutální artovky, které ocení jenom náročnější publikum.
Minimálně Adam Sedlák chce ve filmech pro mladé publikum pokračovat. Na novinářské projekci už dokonce naznačoval, že by se Banger mohl dočkat pokračování, ve kterém by hrál hlavní roli zase Marcel, a vy byste mu, Adame, sekundoval.
Mišík: Jasně, příště budu já ten sjetý a Marcel se naopak vrátí z odvykačky.
