"Bylo to šest koncertů v sedmi dnech. Pink Floyd miluju a londýnskou Royal Albert Hall také. Koncert bývalého člena kapely Davida Gilmoura jsem tam chtěl moc vidět, byl to můj sen, jenže bylo hned vyprodáno," popisuje Hanke. Každý den se pak díval na oficiální web, jestli se nestane zázrak a nějaká vstupenka se ještě neobjeví.
A ten zázrak se stal. "Byl to dost drahý VIP lístek na třetí koncert v pořadí, v jehož ceně byl i raut," vypráví fotograf. Příliš neváhal a vstupenku za pět set liber (asi 15 tisíc korun) koupil. Tím začal neuvěřitelný sled šťastných náhod, díky kterému nakonec viděl a fotil všech šest koncertů.
I když je vyprodáno, můžete mít štěstí
"Na druhý den jsem se na web jen tak pro zajímavost znovu podíval, abych se ujistil, že je skutečně beznadějně vyprodáno. Ale objevila se tam další vstupenka, tentokrát standardní. "Řekl jsem si: když už do toho Londýna pojedu, vezmu si ji taky," popisuje.
V tu chvíli neuvažoval o tom, že by na koncertu, který byl součástí Gilmourova turné k novému albu Luck and Strange, mohl vyfotografovat něco víc než jen pár snímků na památku. Na svých tématech totiž rád pracuje pomalu a do hloubky. Je to přístup, který se mu osvědčil, o čemž svědčí jeho dvě ocenění ze soutěže World Press Photo. "Chtěl jsem si prostě užít ty dva koncerty, to bylo pro mě nejdůležitější," říká.
Další nečekaná šance
Pak se ale začaly dít divy. Do Londýna přiletěl ve středu, kdy Gilmourova šňůra začínala prvním koncertem. On však měl lístky až na třetí a čtvrtý den. "Řekl jsem si, že večer přesto půjdu před koncertní halu, abych nasál atmosféru, potkal se s ostatními fanoušky a pozdravil se s kapelou, až bude přijíždět," vypráví Hanke.
Když byl na místě, zazvonil mu telefon. "Kamarád Michal Šimek z fanklubu Pink Floyd mi volal, že se v nabídce Royal Albert Hall objevily vstupenky právě na tento první koncert, a navíc na docela neobvyklé místo - dozadu na chór za pódiem. Je to prostor s omezeným výhledem, nejsou odtud vidět videoprojekce, které zrovna u Gilmoura představují významnou součástí celého vystoupení. Ale řekl jsem si, že může být zajímavé vidět hudebníky v neobvyklém pohledu zezadu a shora," popisuje. Lístek si tedy koupil a pak zamířil rovnou na koncert.
Jaké je "koukat se na Pánaboha shora"
"Bylo to naprosto úžasné a kamarád z fanklubu Martin Gregor, kterému jsem poslal rychlou fotku z mobilu, mi vzápětí odepsal, že by se snad až styděl koukat na Pánaboha takhle shora," vypráví Michael Hanke. Místo na chóru ho okouzlilo, takže po koncertu zamířil znovu do pokladny. Chtěl zjistit, jestli náhodou nebude lístek i na další den.
Nikoho už asi nepřekvapí, že byl. A Michael Hanke měl v tu chvíli jistotu, že kromě prvního bude i na dalších třech koncertech. Samozřejmě ho napadlo, že když už to tak skvěle vychází, by bylo úžasné vidět všech šest. Domluvil se s rodinou, posunul odlet z Londýna a skutečně sehnal další dvě vstupenky na chór.
Fotografovat se smělo, ale hlavní byla hudba
Na koncertech bylo při splnění určitých podmínek povoleno fotografovat, ale Michael Hanke jel do Londýna hlavně užít si hudbu. S nějakým velkým focením původně nepočítal a oficiální akreditaci pro fotografy nesháněl. Jenže s tím, jak mu přibývaly vstupenky, dávalo fotografování stále větší smysl. Účast na šesti koncertech už mu nabízela šanci fotit tak, jak je zvyklý. Do hloubky, se znalostí místa a tématu.
"Výhodou bylo, že se tam člověk mohl během koncertů přemisťovat, pořadatelé to až tolik neřešili. Na šestém koncertu jsem navíc z chóru zahlédl prázdné místo zhruba v šesté řadě před pódiem. Během přestávky jsem tam doběhl. Stejný úmysl mělo samozřejmě víc lidí, ale já měl štěstí a byl jsem tam první. Takže ve druhé polovině jsem měl úžasný výhled, seděl jsem blízko pódiu, a mohl tak pořídit i záběry z poměrně krátké vzdálenosti. Ty mi ještě chyběly do mozaiky různých úhlů, ze kterých jsem už měl možnost fotit předtím," vypráví.
Šest koncertů mu umožnilo vystřídat několik míst a každé z nich mu nabídlo jiný, zajímavý výhled. "Výborné bylo i to, že už jsem věděl, co během vystoupení přijde, a mohl se na to připravit," říká.
I mistr Gilmour se někdy splete
Vyskytly se ovšem i okamžiky, na které se nepřipravíte. "Během třetího koncertu se třeba Davidu Gilmourovi stalo, že omylem sáhl po kytaře, která nebyla naladěna na nadcházející skladbu. Začal hrát a hned to zjistil. Omluvil se s vtipným komentářem, pak si vzal správný nástroj a začal znovu. Lidé v sále krásně zareagovali a odměnili ho potleskem," popisuje Hanke.
Během koncertů nafotografoval reportáž, která je pro něj naprosto netypicky složená z barevných snímků. Obvykle totiž fotí černobíle. "Je to jiný žánr, než běžně dělám, ale bez barev by to nebylo ono," říká. Nakonec ani nelituje, že nežádal o akreditaci, která by mu teoreticky mohla zajistit přístup do backstage a ke kapele.
"Nejspíš by to nevyšlo, měli tam svoje fotografy, a to především manželku Davida Gilmoura Polly Samsonovou, která ho fotí už roky. Navíc je i autorkou textů k mnoha skladbám na jeho sólových albech. Kromě ní tam fotila i legendární fotografka hudebníků Jill Furmanovsky, patřící v tomto žánru po desetiletí k absolutní špičce."
Někdy je potřeba udělat spontánní rozhodnutí
Stejně důležité jako hudba a focení bylo pro Michaela Hankeho i setkávání s lidmi z nejrůznějších koutů světa, které koncerty přivedly do Londýna, a také s přáteli z fanklubu. Obzvláště rád vzpomíná na přílet velkého fandy Pink Floyd Petra Čejky, o kterém věděl, že není zrovna příznivcem spontánních rozhodnutí. Tentokrát si však z minuty na minutu koupil vstupenku, která se nečekaně objevila, a následující den vyrazil do Londýna.
"Řekl mi, že to byl z jeho pohledu naprosto nadlidský výkon, protože se na takovéto výlety obvykle připravuje třeba i půl roku dopředu," říká Hanke. "Najednou se z ničeho nic objevil vedle mne v Royal Albert Hall, jen pár hodin před závěrečným koncertem. Rozplakal se štěstím jako malý kluk a já měl co dělat, abych nebrečel spolu s ním," vypráví Hanke.
"Měl jsem pocit, jako bych byl v ráji"
To, že se nedostal do backstage, mu nevadilo. "Fotil jsem koncert z pohledu fanoušků a bylo to skvělé," říká. Byl jedním z nich a stejně jako oni si uvědomoval, že hlavní je užít si hudbu a neopakovatelné okamžiky spojené s koncertním turné, které navíc mohlo být poslední. "Řídil jsem se pravidlem, že nesmím fotografováním obtěžovat ostatní a nesmím jim kazit zážitek z koncertu, to pro mě bylo velice důležité," vysvětluje Hanke.
"Celkově jsem měl pocit, jako bych byl v ráji. Všechny ty maličké náhody si sedly a bylo to jako sen. Bylo úžasné být u toho i potkávat se před halou se členy kapely, kteří tudy přijížděli na koncerty a našli si čas zastavit se na pár slov s fanoušky. Když jsme se viděli asi popáté, už mě zdravili 'Hi Michael'," vzpomíná. A tak se původně beznadějná snaha dostat se na zcela vyprodaný koncert změnila v něco skvělého a nezapomenutelného. "Byla to prostě fantazie, a fotky byly vlastně jen takový vedlejší produkt," dodává fotograf.
