Taneční zábava seniorů i napínavé šachy. Michael Hanke fotkami zaujal celý svět

Taneční zábava seniorů i napínavé šachy. Michael Hanke fotkami zaujal celý svět
Snímek z cyklu Zelená je tráva (2021)
Snímek z cyklu Poprat se s osudem (2018)
Snímek z cyklu Bože, ochraňuj královnu (2022)
Fotograf Michael Hanke na výstavě První dekáda bilancuje uplynulých deset let své práce. Během nich začal fotografovat, byl dvakrát druhý na World Press Photo a získal mnoho dalších významných fotografických cen. "To, že moje fotografování bude mít takovou odezvu, jsem samozřejmě nečekal," říká v rozhovoru a zároveň vybral fotografie, které mapují jeho dosavadní tvorbu – každý z jeho dosavadních devatenácti fotografických cyklů, kterým se v uplynulých deseti letech věnoval, zde zastupuje jedna fotografie. Tento snímek je z cyklu Cirkus (2013)
Foto: Michael Hanke
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
2. 12. 2022 12:56
Michael Hanke na výstavě První dekáda bilancuje uplynulých deset let své práce. Během nich začal fotografovat, byl dvakrát druhý na World Press Photo a získal mnoho fotografických cen. "To, že moje fotografování bude mít takovou odezvu, jsem samozřejmě nečekal," říká v rozhovoru a zároveň vybral fotografie, které odrážejí jeho dosavadní tvorbu. Každý z devatenácti cyklů zastupuje jeden snímek.

Je to deset let, co jste začal fotografovat. Když se ohlédnete zpět, co vám ta dekáda dala? Máte pocit, že jste se za ty roky v něčem změnil?

Fotografování mě mnohokrát přimělo zamyslet se nad tím, jak věci v životě fungují, co je důležité víc a co méně. Myslím si, že i díky němu jsem teď schopný lépe naslouchat lidem a více si uvědomovat, co je v životě opravdu podstatné. Kdosi moudrý nedávno řekl, že naše společnost stále více sklouzává od prožívání k užívání si a od diskuse ke žvanivosti. Já jsem fotografii vděčný za to, že můžu život víc prožívat než si ho jen povrchně užívat.

V životě je spousta malých radostí, krásných běžných momentů, které míváme tendenci přehlížet. Nevnímáme je právě kvůli tomu, jak je život stále hektičtější a jak nás reklamy valící se ze všech stran přesvědčují, že nejdůležitější ze všeho je třeba mít nový iPhone. Pro mě je nejdůležitější mít hezký vztah s rodinou a jeden z nejkrásnějších okamžiků, co znám, prožívám ve chvílích, kdy vyzvedávám naši malou Sofinku ve školce a ona, jakmile mě uvidí, začne volat 'Můj tatínek!' a rozběhne se za mnou, do mé náruče. To je pro mě autentický důkaz toho, jaký hezký vztah s naší dcerou máme, jak nás má jako své rodiče ráda.

Během uplynulých deseti let jste fotografoval cirkus, taneční zábavy seniorů, malé šachisty i handicapované sportovce. Jak si vybíráte témata?

Protože fotografování není jediným zdrojem mé obživy, mám ten luxus, že si témata můžu skutečně vybírat. Obvykle volím prostředí, od kterého očekávám, že mi tam bude s lidmi dobře a že proniknu do oblasti, kam bych se jinak nedostal. Fotografie mi umožní pozorovat životy nesmírně zajímavých lidí a uvědomit si díky nim celou řadu skutečností, na které bych jinak přišel až o mnoho let později, nebo dokonce nikdy. I kdybych do konce života už nevyfotil ani jednu fotku, díky focení jsem se mohl, jak pevně doufám, stát lepším člověkem. A za to jsem fotografii nesmírně vděčný.

Ze souboru Nikdy ho neviděli brečet (2018)
Ze souboru Nikdy ho neviděli brečet (2018) | Foto: Michael Hanke

Vytvořil jste několik souborů, které popisují život lidí se zdravotním postižením. Čím vás to téma tolik zaujalo, že jste měl potřebu u něj zůstávat?

Z prostředí handicapovaných sportovců je pět souborů, což je přibližně čtvrtina mé tvorby za uplynulých deset let. Všechno začalo tím, když jsem viděl v televizi Zdenka Šafránka (reprezentanta ve sledge hokeji, který ovšem dělá i řadu dalších sportů - mezi nimi třeba parabox, pozn. red.). Bylo pro mě šokující, že dokáže boxovat na vozíku a chtěl jsem do toho proniknout. Nejenom do té sportovní roviny, ale nahlédnout i do jeho rodinného zázemí.

Když jsem se pak do toho prostředí dostal, dál už to šlo rychle. Díky Zdeňkovi Šafránkovi jsem získal kontakty na paraboxerské kluby a na sledge hokejisty. Začal jsem fotografovat para hokejisty Sparty, pak organizaci Cestu za snem, která sdružuje lidi žijící s handicapem. Cítil jsem se s těmi lidmi dobře. Myslím si, že když se vám v životě přihodí to, co jim, máte dvě možnosti - buď zapšknout a nevycházet z domu, nebo se postavit osudu a ukázat, že dokážete ještě větší věci než dříve. Já jsem se potkával s lidmi z té druhé skupiny.

Michael Hanke

český fotograf (*1972, Kladno). Vystudoval informační technologie na VŠE v Praze. Fotografovat začal až ve svých čtyřiceti letech. Jeho fotografie získaly dvakrát druhou cenu na soutěži World Press Photo (2017, 2019). Má řadu ocenění z Czech Press photo a z dalších významných soutěží. Jeho výstavu První dekáda lze navštívit v Kabinetu fotografie na Kladenském zámku do 11. prosince 2022.
Jeho práci můžete sledovat také na oficiální stránce, Instagramu, a Facebooku.

Mnozí z nás míváme hodně tendenci remcat, stěžovat si na kdeco, ale tito lidé si moc nestěžují, nesetkal jsem se s tím. Zdeněk Šafránek před svým vážným úrazem vrcholově nesportoval, žil v zásadě jako každý jiný kluk. Úspěšným vrcholovým sportovcem se stal až poté, co se dostal na vozík. Nyní často říká novinářům, že by nic neměnil, ani kdyby mohl. Že je šťastnější s handicapem. Když se s lidmi jako on potkáváte, zjistíte, že to nehrají, ale že to tak opravdu cítí. Pohybovat se mezi těmito lidmi mi dalo hodně do dalšího života. 

Najdou se momenty, kdy vám bleskne hlavou otázka, jestli fotografovat, nebo jít raději raději s něčím pomoct?

Stalo se mi to právě třeba u sledge hokeje. Klasický hokejista začne podávat výkon v podstatě až na ledě. Sledge hokejista už dávno předtím. Jako třeba jeden z nich, reprezentant Zdeněk Krupička. Musí z auta vyndat pořádně těžké sledge hokejové sáňky, dát je na vozík, odjet na stadion - už to je výkon hodný obdivu. Potom se musí dostat na led - a stadiony obvykle nejsou bezbariérové, při jejich budování se obvykle nemyslelo na to, že na nich budou trénovat a hrát zápasy handicapovaní sportovci.

Občas slýcháme názory, že fotografie už je v podstatě mrtvá a překonaná. Myslíte si to také?

Ne, vůbec si to nemyslím. Stále je zde mnoho lidi, které příběhy zachycené na fotografiích oslovují a občas jim nad nimi i ukápne slza. Když na World Press Photo ocenili můj soubor, kde byl hrdinou Zdeněk Šafránek, chodila mi selfíčka od lidí na vozíku. Fotili se před panelem, na kterém je velký snímek Zdeňka, jak se i s vozíkem přitahuje na hrazdě. Fotografie jim pomáhala uvědomit si, že na vozíčku život nekončí. Že mohou být jako on - má rodinu, má sport, má všechno, jak sám říká. Když jsem se ho jednou zeptal, jestli je něco, o co je v životě na vozíku ochuzen, odpověděl mi, že jediná věc, kterou postrádá, je běh.

Když jste před těmi deseti lety začínal, věděl jste, že fotografie může mít takovou sílu a tolik působit na lidi?

Úplně ne. Když jsem jednu dobu marodil, táta mi ukazoval fotografické knihy, kterých má doma opravdu hodně. Na mě to samozřejmě působilo. Asi nejvíce mě přitahoval dokument - autentický, nezkreslený život na snímcích klasiků české fotografie od Jaroslava Kučery přes Jindřicha Štreita až po mého tátu (Jiřího Hankeho, pozn. red.). Pak přišla doba, kdy jsem se sám chtěl nějak vyjádřit a začal jsem fotografovat. Ve svých tehdejších čtyřiceti letech jsem se dostal do životní fáze, kdy již jsem přece jen něco prožil a nasbíral nějaké ty životní zkušenosti. Ale že to bude mít takovou odezvu, to jsem samozřejmě nečekal a překvapilo mě to. Mile.

Ze souboru Šachové turnaje mládeže (2016), který získal druhé místo na soutěži World Press Photo.
Ze souboru Šachové turnaje mládeže (2016), který získal druhé místo na soutěži World Press Photo. | Foto: Michael Hanke

Když jsme se spolu bavili po vašem prvním úspěchu na soutěži World Press Photo v roce 2017, říkal jste, že rád fotografujete blízko domova. Teď už asi jezdíte i dál, ne?

Pořád platí, že se snažím pohybovat se hlavně tady, v prostoru, který dobře znám. Ale nutně to nemusí být v dosahu těch třiceti kilometrů, o kterých jsem mluvil před pár lety. Třeba Zdeňka Šafránka jsem jezdil fotit až k Poděbradům.

Vím, že milujete Londýn, neláká vás to tam fotit? 

Možná až v příštím životě. S lidmi tam nemůžete komunikovat na té úrovni jako tady a to by mi chybělo.

Jestli to správně chápu, nejde o schopnost dobře se domluvit v daném jazyce, ale o to, že potřebujete dokonalou znalost a pochopení prostředí.

Přesně tak, chci prostě fotit typického českého člověka a jsem rád, když se mi na mých fotkách podaří ho zachytit. Rád pracuji s tím nádechem ironie, jaký známe třeba z Formanova filmu Hoří, má panenko. A to člověk cítí, jen když je mezi svými.

Důvodem, proč jste začal před deseti lety fotit, bylo i to, aby tady za vámi něco zůstalo. Máte po té řadě úspěchů z posledních let ještě motivaci pro další práci?

Nechci, aby tady po mně zůstaly ceny, na které se práší ve skříni. Chci, aby tady za mě byly fotografie, které budou mít lidem co říct i za dalších mnoho let. Ze soutěží v poslední době už tak nějak vycouvávám. Motivaci fotografovat určitě mám - pořád stejnou jako na začátku. Ale už se nepouštím bezhlavě do všeho, co mě napadne, snažím si vybírat silná témata. Každopádně si nemyslím, že za dalších deset let udělám dalších devatenáct souborů.

Ze souboru Taneční zábavy seniorů (2013)
Ze souboru Taneční zábavy seniorů (2013) | Foto: Michael Hanke

Vrátím se teď k souboru, ve kterém jste fotografoval staré lidi na jejich tanečních zábavách a který má ten formanovský náboj. Jak na ty snímky reagovali?

Naprosto pozitivně. Vznikl mezi námi postupně hezký vztah. Byť jsem tam fotil jen čtyři nebo pět let, stala se během té doby spousta změn, mnoho lidí na těch fotkách už dnes nežije, ale vzpomínky díky tomu přežívají. Bylo to fajn. Samozřejmě se našly jeden nebo dva páry, kterým se moje focení zpočátku úplně nezamlouvalo. Dávaly najevo, že na snímcích nechtějí být, což jsem akceptoval. Časem, když už ti lidé věděli, jak fotím a že fotím citlivě, začali i oni měnit názor.

Poslední z vašich souborů je úplně netypický. Je z Londýna a zachycuje lidi truchlící nad smrtí královny Alžběty II.

Ten vznikl díky náhodě. Málo se teď vídám s mým pětadvacetiletým synem, který studuje řízení letového provozu ve francouzském Toulouse. Chtěli jsme se sejít a oba jsme si na začátku prázdnin objednali letenku do Londýna, s tříměsíčním předstihem. Letět jsem měl v pátek 9. září brzo ráno.

Královna zemřela ve čtvrtek 8. září večer. Narychlo jsem se rozhodl, že si s sebou do Londýna přece jen vezmu fotoaparát, i když jsem to původně vůbec neměl v plánu. V cizině nefotím, nenosím foťák na krku pořád, beru si ho jen na ty mé projekty.

V noci před letem jsem ještě nabil baterky a dopředu varoval syna, že se mu asi nebudu moci věnovat, tak jak bych si přál, což se nakonec potvrdilo. Byl jsem jedním z prvních českých fotografů, kteří nežijí v Británii a dostali se na místo tak brzy.

Když jsem přiletěl, londýnská doprava kolabovala a v autobusu ze Stanstedu jsem strávil delší dobu než letem z Prahy do Londýna. Ale někdy před polednem už jsem byl v davu lidí, kteří přicházeli vzdát poctu královně. A pak už mě ten dav nepustil. Ten první den jsem od rána do večera v podstatě nejedl ani nepil, kromě dvou tatranek, které mi manželka prozíravě přibalila do baťůžku. Teprve někdy kolem desáté večer jsem zašel do první londýnské hospůdky, na kterou jsem cestou na metro od Buckinghamského paláce narazil, a tam snědl vše, co mi přišlo pod ruku.

Ze souboru Bože, ochraňuj královnu (2022)
Ze souboru Bože, ochraňuj královnu (2022) | Foto: Michael Hanke

Obvykle za událostmi zpravodajského charakteru nevyrážíte…

Bylo to netypické, spontánní. Kdybych neměl letenku, asi bych tam nebyl. Ale kdo ví? Možná bych si přece jen řekl, že stojí za to tam vyrazit. Jenže bych se tam zřejmě nedostal tak rychle. Třeba Honza Zátorský (fotoreportér MF Dnes, pozn. red.) tam dorazil v sobotu, v době, kdy už lidé nemohli pokládat květiny k bráně Buckinghamského paláce. Davy lidí přinášejících květiny byly nekonečné. Tou dobou už lidi směřovali do přilehlého královského parku Green Park, ze kterého vzniklo pietní místo. Lidé tam po celé tři dny, které jsem v Londýně před Buckinghamským palácem strávil, přinášeli desetitisíce květin. Ze smutečních kytic tam vznikaly úplné barevné ostrovy.

Právě tam vznikla ta fotka s klečící holčičkou, kterou mám z celého londýnského souboru asi nejraději. Interpretace fotografií záleží vždy na tom, co divák prožil a co utvářelo jeho osobnost. Ale podle toho, co mi lidé říkají, vnímají ten snímek podobně jako já.

A pamatujete si, jak ten konkrétní snímek vznikl?

Fotografovala tam spousta lidí. Já jsem se v jednu chvíli otočil a za sebou jsem u u jednoho menšího stromku uviděl truchlící holčičku s rukama v klíně. Neskutečně mě to dojalo. Klečela tam možná pět minut, rodiče stáli opodál a čekali. Pro mě je ta fotografie paradoxně silnější a symboličtější než záběry všech těch davů kolem.

Celých deset let fotografujete jedním fotoaparátem, což je v současné době mezi fotografy také docela netypické. Necítíte potřebu měnit techniku za modernější nebo si udělat radost a hromadit všechny ty úžasné nové věci na fotografování?

Ani ne. Proč bych nemohl fotografovat deset let starým foťákem, když pořád dobře fotí a když mi už udělal tolik dobrých fotek? Mám velkou sbírku cédéček, sbíral jsem už ledacos a umím si udělat radost, ale u foťáků to tak nemám. Pracuji opravdu pořád s tím původním fotoaparátem Fujifilm X100, i když pomaleji zaostřuje a při fotografování v tmavších prostorách docela pokulhává. Mám kromě něj ještě tentýž model v limitované černé verzi, kterého vyrobili jen deset tisíc kusů, ale ten mám ještě zabalený v krabici. Až doslouží ten první fotoaparát, možná ho vytáhnu nebo si pak třeba koupím nový model. Ještě nevím.

Ze souboru Cirkus (2013)
Ze souboru Cirkus (2013) | Foto: Michael Hanke

X100 má jeden pevný objektiv. Nechybí vám občas, že ho nemůžete vyměnit za jiný?

Když fotím mým fotoaparátem, mám pocit, že už ho mám přirostlý k tělu. Jednou jsem si půjčil od Fujifilmu jiný model i s teleobjektivem, potřeboval jsem vyfotografovat nějakou akci pro mou sérii o koňském pólu. Bylo to, jako když si najednou sednete do jiného auta, které neznáte. Bojoval jsem s tím, bylo těžké se soustředit na fotografování. Samozřejmě bych si na to časem asi zvykl, ale necítím žádnou potřebu to dělat.

Nedávno jste zahájil dvě výstavy, jednu v Kladně a jednu v polském Krakově. Co plánujete do budoucna? Přemýšlíte třeba o knize?

Přemýšlel jsem o tom, že bych jednotlivé série vydával knižně nebo že bych některé spojil do jedné publikace. Ale zatím jsou to jen úvahy, nic konkrétního zatím nevzniká.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 hodinami

Real Madrid porazil v dohrávce Valencii a snížil ztrátu na Barcelonu

Fotbalisté Realu Madridu zvítězili v dohrávce 17. kola španělské ligy nad Valencií 2:0 a v tabulce snížili na druhém místě ztrátu na vedoucí Barcelonu na pět bodů. O výhře úřadujících šampionů Ligy mistrů rozhodli po přestávce dvěma góly v rozmezí dvou minut Marco Asensio a Vinícius.

Real se mohl dostat do vedení už v nastaveném času prvního poločasu, trefu Rüdigera ale sudí po zásahu videorozhodčího kvůli faulu neuznal. V 52. minutě už se po Asensiově střele zdálky skóre změnilo a dvě minuty nato zvýšil po individuální akci Vinícius, jenž se v této sezoně trefil už posedmé.

Valencie dohrávala zápas v deseti poté, co byl v 72. minutě vyloučen Gabriel Paulista. Vítězství se nedočkala v pátém utkání v řadě a v tabulce je na 14. místě.

před 8 hodinami

FBI prohledá v kauze utajovaných dokumentů soukromý dům bývalého viceprezidenta Pence

Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) v rámci šetření kauzy utajovaných dokumentů v příštích dnech prohledá soukromý dům bývalého viceprezidenta Mikea Pence v Indianě, napsal ve čtvrtek list The Wall Street Journal. U Pence, stejně jako u prezidenta Joea Bidena, našli jeho spolupracovníci dokumenty označené jako tajné. Kauza utajovaných dokumentů začala loni v srpnu, když agenti FBI našli v soukromém sídle exprezidenta Donalda Trumpa na Floridě několik krabic materiálů, které měl Trump odevzdat po odchodu z Bílého domu.

Jak bývalí prezidenti a viceprezidenti zacházeli s utajovanými dokumenty nyní vyšetřuje ministerstvo spravedlnosti. Biden a Pence oba uznali, že malé množství citlivých materiálů neměli uchovávat ve svých soukromých nemovitostech a prohlásili, že s úřady budou "plně spolupracovat". V Bidenově washingtonské kanceláři a jeho dvou domech našli vyšetřovatelé "malé množství dokumentů" a k dalšímu přezkumu si odnesli materiály datované až desítky let do minulosti, kdy byl Biden americkým senátorem.

"Když ve funkci končí jeden prezident a nastupuje nový, v Bílém domě nejsou žádné dokumenty, žádné složky a počítače jsou naprosto prázdné," řekl WSJ David Marchik, autor knihy The Peaceful Transfer of Power (Nenásilné předání moci), která mapuje předávání moci mezi americkými prezidenty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy