Katedra české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity ve svém příspěvku na sociálních sítích uvedla, že "zemřel jeden z posledních velkých básníků 20. a zcela jistě též 21. století, kdy bylo i mezi všemi generacemi nutné sledovat jeho stále výjimečně přítomný hlas".
Šiktanc se narodil v roce 1928, nedokončil studium Vysoké školy pedagogické, protože dal přednost žurnalistické praxi. Novinářskou práci začal v Mladé frontě, od roku 1950 do 1960 působil jako redaktor Československého rozhlasu. Od roku 1961 byl deset let šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta.
Vedle poezie se věnoval i tvorbě pro děti, byl autorem televizních a rozhlasových inscenací.
Jeho literární počátky byly ovlivněny komunistickou ideologií. Po roce 1968 ho ale normalizační režim pronásledoval a publikovat mohl pouze v samizdatu nebo v zahraničí. Po potlačení pražského jara 1968 upadl v nemilost a s nastupující normalizací byla v Mladé frontě zlikvidována většina nákladu jeho Mariášek. Šiktanc z nakladatelství v roce 1971 odešel.
Poté vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, pro odmítavý postoj k totalitní moci a veřejnou angažovanost byl vyslýchán a nemohl oficiálně publikovat. "Živil jsem se tenkrát různě. Chodil jsem třeba s kluky tapetovat do Juldy Fuldy na vánoční trh. Poslední dva roky jsem pak dělal strážného tenisových kurtů na Štvanici u Kodeše, který mě tam vzal jako vrátného a hlídače. Napsal jsem díky tomu knížku Ostrov Štvanice," vzpomínal později.
Při psaní Šiktancovi vždy šlo o prolínání věcí či témat na co nejmenším prostoru, avšak s co největším nábojem. "Nasvítit moment ze všech stran," popsal to jednou. Často využíval úryvky z náhodně zaslechnutých rozhovorů a nebránil se průnikům jinam: "A pořád jsou věci, které přivoláš jen / mlčením. / Pro které ještě nemáš abecedu," napsal.
Podle básníka Petra Hrušky, který o něm vydal monografii nazvanou Někde tady (2010), se Šiktanc vždy vyznačoval "náročnou prací se slovem, rytmem i rýmem … svébytnou zaříkávací metaforikou, nervní intonací, archaickými novotvary, promluvou lomenou do zámlk či nezvyklým grafickým členěním jednotlivých veršů s různě velkými mezerami mezi slovy".
V průběhu normalizace publikoval v samizdatových periodikách. Dalším vrcholem jeho tvorby byl cyklus 12 rozsáhlejších básní Český orloj (1974, samizdat). Sbírka je koncipována jako naléhavý dialog otce se synem, kterému předávané zkušenosti kontrastují s normalizační přítomností. Prostor zničeného světa, na nějž se lze už jen pamatovat a předávat jeho obraz dál pouze díky vzpomínání a možnosti řeči, je setrvale motivem pro básně ze 70. a 80. let, kupříkladu sbírku Pro pět ran blázna krále (1978, samizdat) či Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979, opět samizdat).
V 70. letech podepisovala Šiktancovy televizní pohádky Milena Medová, rozhlasové pohádky Eva Králová a dramatizaci cestopisů pro rozhlasový pořad Vesmír Zdeněk Frýbort. V 80. letech publikoval Šiktanc pod cizími jmény i knižně (například pod jménem Vladimíra Pistoria, Jiřího Šebánka či Vladimíra Remeše). Byl i libretistou opery Mistr Jeroným, kterou však za minulého režimu musel podepsat Ivo Jirásek - v polovině 80. let byla uvedena devětkrát.
V 90. letech, od kdy mohl Karel Šiktanc opět volně publikovat, následovaly další nové sbírky: volněji komponované Ostrov Štvanice, Hrad Kost, Šarlat, Zimoviště, Vážná známost či Nesmír.
V letech 1993 až 1995 řídil Šiktanc edici České básně v nakladatelství Český spisovatel.
Nakonec byl autorem více než dvou desítek básnických sbírek. Stal se také držitelem Ceny Jaroslava Seiferta udílené Nadací Charty 77, a to hned dvakrát, za titul Srdce svého nejez v roce 1989 a v roce 2011 za Nesmír. V roce 2000 převzal Státní cenu za literaturu. Ještě jiná sbírka Zimoviště získala Magnesii Literu pro nejlepší básnickou knihu roku 2004. V roce 2010 jej prezident Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy.
