V Jihlavě jste získal uznání poroty za dokument, který ukazuje poslední den práce horníka Tomáše Hisema, jenž vzal s sebou do dolu Paskov těsně před jeho uzavřením skrytou kameru. Vaše plány s panem Hisemem jsou ale větší.
Ano, to byl jenom začátek. Vlastně ani nevím, jestli záběry z dolu v hlavním filmu vůbec použijeme. Chystám totiž menší časosběr, v němž se soustředím na Tomášovu snahu rekvalifikovat se z horníka na programátora.
Programátorské ambice u horníků asi nejsou zrovna běžná věc?
Právě. Jde o program iniciovaný analytikem trhu práce Ervínem Dombrovským a jeho týmem ve spolupráci s OKD. Zaujal mě hned, jak jsem si o něm přečetl.
Přemýšlel jsem o jeho uskutečnitelnosti a o problémech, jimž budou muset horníci, kteří se ho zúčastní, čelit. Vyrazil jsem se tedy na kurz podívat a potkal na něm právě Tomáše, s nímž jsem se dal do řeči. Od té doby sledujeme jeho život a vývoj situace. Stal se naším hrdinou.
Natáčet jsme začali ještě v době, kdy důl Paskov fungoval, viděli jsme loučení horníků s dolem a tedy i s jejich současným životem, což bylo plné emocí a nejistoty.
Opouštěli zanikající profesi minulého století, někteří z nich s výhledem stát se součástí toho nejmodernějšího prostředí. Můžou být šťastnější jako programátoři, než byli jako horníci? I na to se náš film ptá. Co ztrácíme a co získáváme s proměnou doby.
Byla atmosféra při zavírání dolu vyhrocená?
Horníci s tím byli v tu chvíli spíš smíření. O zavření Paskova přece jen věděli už nějakou dobu, všechny protesty už byly dávno za nimi.
Jakou náladu měl pan Hisem?
Vzhledem k tomu, že patří k horníkům účastnícím se onoho rekvalifikačního programu, měl plán a výhled do budoucna, což mu jistě pomáhalo zachovat si optimismus. V dokumentu se snažíme zachytit jeho následnou vnitřní i vnější proměnu. Dilemata a problémy, kterým musí na cestě čelit.
Pro většinu z nás je představa nutnosti dělat úplně jinou profesi děsivá. Jak byl pan Hisem připravený? Jaký je jeho vztah k počítačům?
Tomášovi je 47 let, má vystudovanou hornickou školu, na počítači uměl pracovat na základní úrovni. Po maturitě pracoval nejdřív na hutích, pak začal v dole jako dělník a vypracoval se na pozici technika, měl na starost opravu strojů. Technické nadání tedy zjevně má.
Snažili jsme se ukázat, jaký potenciál v lidech, jako je on, dříme. Když mají příležitost, řada z nich v sobě tento potenciál odhalí. V dotazníku před kurzem na otázku "Jaký je váš vztah k počítačům?" odpověděl: "Kladný, pokud se dá o vztahu člověka a stroje mluvit na takové úrovni." Tohle byla jedna z věcí, která nás k němu nasměřovala. Zaujalo nás, že uvažuje skoro až filozoficky.
Jako filmař hledám charisma a temperament a on začal brzy vyčnívat z davu. Nebylo tedy složité dojít k závěru, že je pro nás nejlepší člověk.
Kromě něj ale dáváme prostor i některým jeho kamarádům, kteří třeba usilují o maturitu. Pracujeme tedy i s osudy dalších lidí.
Češi jsou obzvlášť statický národ ohledně práce. Neradi se za ní stěhují, neradi se rekvalifikují.
A brzy to bude ještě větší problém. Během následujících třiceti let zanikne mnoho tradičních pracovních pozic. Logika programu je, aby se tito lidé rekvalifikovali pro práci, která nezmizí - pro programátorství.
V tuhle chvíli skoro žádní účastníci ani školitelé nevěří, že uspějí. Snad se ale ukáže, že i mezi propuštěnými horníky má smysl hledat schopné lidi nad rámec jejich řemesla, vzdělat je a dát jim možnost udělat velký krok.
Samozřejmě že tento plán přináší velké obtíže. Když jste padesátiletý čerstvě vyškolený programátor bez jediné reference v životopisu s pasivní znalostí angličtiny, je pro vás o dost těžší najít zaměstnavatele než pro mladší, zkušenější a jazykově vybavenější konkurenty. Ale po programátorech je dnes obrovská poptávka a firmy snad budou ochotné talentované uchazeče dovzdělat.
Ovlivňuje Tomáše vaše přítomnost? Je třeba víc motivovaný, když ho sledují kamery?
Naše přítomnost ho určitě trochu ovlivňuje, ale řekl bych, že nikterak zásadně. Tomáš patří k těm několika lidem, kteří necítí potřebu se před kamerou jakkoliv stylizovat. Kdybych věděl, že jsem v záběru, tak bezprostředního chování bych schopný nebyl.
Jde o čistou observaci, nebo nějaké situace výrazněji aranžujete?
Někdy pozveme Tomášovy kamarády do hospody, posadíme je ke stolu a řekneme jim, aby se bavili o práci. Nebo posadíme jeho rodinu před televizi, v ní pustíme reportáž o rekvalifikování a chceme, aby na ni reagovali. Tvoříme tedy určité výchozí konflikty, ve kterých umožňujeme interakci. Samotné reakce jsou už zcela opravdové.
Nejvíc jsem do "přirozeného plynutí" zasáhnul, když jsem třeba v té hospodě poprosil Tomášova kamaráda, aby se ho zeptal na určitou konkrétní věc. To vše je ale zcela v rámci tradičních postupů, právě v tom spočívá dokumentární režie.
Zdá se, že jste se s panem Hisemem sblížil a cítíte k němu sympatie. Není to pro dokumentaristu v důsledku problém? Nebudete se ho pak snažit vykreslit v lepším světle?
Filmem mu určitě nechci ublížit, což bych ale považoval spíš za obecně neetické než osobní. Jako každý dokumentarista se musím ptát, jak přistoupím k materiálu, jaký filtr si nastavím a jak situace sestříhám. Je potřeba najít kompromis mezi ochranou respondenta a zobrazením pravdy.
Z čistě vypravěčského hlediska často platí: Čím hůř pro postavu, tím líp pro film. Dokument není výjimka, i on stojí na konfliktech. Když však má postava trpí, trpím i já, ačkoliv bych měl mít vlastně radost, že mám dobrou situaci pro film. Je to rozpor, který neustále řeším a v jehož důsledku je někdy těžké přistupovat k látce kriticky.
Myslím ale, že nějaká hranice intimity by se neměla překračovat. Od zobrazování traumat, která "opravdovým" lidem dovolíme skrývat, máme hraný film.
Jak naopak pracujete s humorem?
Zásadní je smát se s postavami a ne jim. Nechtěl bych, aby můj film Tomáše nebo kohokoliv z jeho přátel zesměšnil. Jsou to ale veselí lidé se smyslem pro humor, který přenášejí i do některých scén.
Námět filmu je součástí vašeho dlouhodobějšího zájmu, nebo jste k němu přišel náhodou?
Kdybych měl najít "svoje" téma, řekl bych, že mě zajímá lidská autenticita a to, jak se může s technologickým pokrokem a firemní společností vytrácet. Jednou z mých studentských prací byla třeba reportáž o mizení železničářské kultury z Jeseníků, což má hodně blízko k mizení hornické kultury. Vždycky se ptám, co nám to dává a co bere.
K čemu docházíte? Zníte trochu jako technofob, jako byste ke změnám přistupoval s určitou nevolí.
Odpověď u Tomáše zatím neznám, vyplyne až z toho, co natočíme. Můj osobní přístup k těmto posunům byl ze začátku skutečně trochu negativní, protože jsem, podobně jako Tomáš, romantik a přitahuje mě kouzlo nádražek, klasických pracovních prostředí a určitých hrabalovských postaviček, které se v nich dají nalézt.
Jednou z mých motivací byl smutek z pomyšlení, že takové věci mizí, a mé dokumenty mají sloužit i jako jejich memento. Ale když teď pozoruju Tomáše a jeho rekvalifikaci, začínám problematiku vnímat trochu komplexněji a ke změně se stavím méně negativně.
Hornictví možná zní jako romantická profese - obzvlášť nemanuálně pracující člověk může shledávat cosi "krásného" na představě, že někde někdo postaru kutá. Ale měnit by asi s horníkem nechtěl.
"Jednoduchost" práce tohoto typu fascinuje tolik lidí možná proto, jak konkrétní "smysl" můžou věci její optikou mít. Těží se uhlí a čím víc se ho vytěží, tím větší je úspěch.
Horník přesně ví, k čemu uhlí slouží, co se z něj dá vyrobit a jak se s ním dá topit. Smysl jde dohlédnout, úspěch jde zvážit, má hmatatelnou podobu. To vše může být v dnešním světě vlastně hodně uklidňující. Tomáš teď musí najít smysl v tak abstraktním úkolu, jako je sepsání kus kódu k aplikaci. Jde pro něj o proměnu toho, jak uvažovat o "smyslu" práce, a jsem zvědavý, jak se s tím vypořádá.
