Novela nazvaná Průzračné věci se točí okolo času, zejména minulosti. Její protagonista, nakladatelský redaktor Hugh Person, se vrací na místa, která zasáhla do jeho života určující silou, nebo klidně jen stála v povzdálí.
Malé švýcarské městečko, stejný hotel, pokud možno totožný pokoj, to vše v knize není jen jevištěm návratů, nýbrž pečetí skutečnosti - tedy dokladem vzpomínek. I nové věci, například stavební stroje za hotelovým oknem, hrdinovou optikou spíše odkazují k tomu, co zde bylo dříve, než že by se jednalo o příslib budoucích novostaveb.
Ačkoliv novela nepostrádá dramatické prvky, děj u Nabokova není stěžejní. Jde o užitek, který je možné vystavět času navzdory. Minulost slouží spisovateli jako šém, jenž oživuje současnost a dává jí ne snad smysl, ale jakési váhavé oprávnění ano.
Lze ji srovnat s o generaci starším literátem Hermannem Hessem a jeho novelou Lázeňský host. I její hrdina přijíždí do Švýcarska a ubytovává se v hotelovém pokoji, přičemž kulisy jsou tak malé, že vše podstatné se musí odehrávat v kontextu. Zatímco u německého spisovatele se souvislosti orientují primárně na hodiny aktuálních dnů, ruský exulant Nabokov cílí na věci předchozí, jako by vždy byl o tah pozadu, ale o to důkladněji si ho mohl promyslet.
Ruská literatura má tradici takzvaného lišného čelověka, zbytečného člověka, co nenachází naplnění ani obsah svých dnů. Nabokov ji v Průzračných věcech po svém rozvíjí a zobrazuje jakési lišnoje vremja, tedy zbytečný čas.
Zbytnou epochou jsou pochopitelně jen přítomnost s budoucností, zatímco minulost má opodstatnění, její kontury jsou alespoň uchopitelné, když už ne významné. Jak ruské, můžeme si povzdechnout. A jak nejednoznačné, zamnou si ruce čtenáři postmoderních románů.
Minulost přitom u Nabokova není ani tradicí, jak by snad mohli doufat konzervativci, neboť v ní není nic neměnného. Budoucnost vyvolává podobný neklid, s její existencí je to už ale ošemetnější. "Některé 'budoucí' události mohou být pravděpodobnější než jiné, no budiž, jenomže všechny jsou chimérické a každý příčinný řetězec je vždy výsledkem náhody, dokonce i ve chvíli, kdy vám krk obepnula luneta gilotiny," píše prozaik.
Pokud by čtenáři jeho nejznámějšího románu Lolita hledali v Průzračných věcech skandální erotiku, také budou ukojeni, byť mírně. Ani zde nechybí mladá, dokonce velmi mladá láska, ale jen v odskocích od hlavního toku očekávání minulosti.
"Byl jsem osočen, že koketuju s nezletilci, jenže, dovolte mi slovní hříčku, na mé nezletilé postavy mi nikdo sahat nebude," prohlašuje jeden nesnesitelný autor, jemuž se Person marně snaží vysvětlit, že čtenář by měl umět alespoň vyslovit název jeho knihy, když už neví, co znamená. A že předmětem redaktorových námitek není autorova genialita, nýbrž gramatika.
U Nabokova pochopitelně žádné takové výhrady zaznít nemohou. Za další podstatnou kvalitu českého vydání Průzračných věcí lze pokládat překlad Pavla Dominika, který už za práci na Nabokových knihách obdržel Jungmannovu cenu i Státní cenu za překladatelské dílo, a hluboký doslov literárního historika Jiřího Pelána. Knihu vydalo nakladatelství Paseka jako další svazek pečlivě připraveného souboru autorova díla.
Kniha
Vladimir Nabokov: Průzračné věci
(Přeložil Pavel Dominik)
Nakladatelství Paseka 2023, 120 stran, 299 korun
