Karlovy Vary - V duchu hesla to nejhorší nakonec byly v pátek uvedeny dva poslední soutěžní filmy: indonéský Fotograf a americká Kytara.
Zařazení těchto dílek do soutěže nenachází žádné opodstatnění - kromě toho, že pro vytvoření dojmu konkurence je třeba nastřádat celkem čtrnáct filmů a některé zkrátka musí být do počtu.
Těžko něco vyvozovat z toho, že filmy režisérek jsou letos obecně slabší - úplně nenadchly Děti noci Michaely Pavlátové, vysloveně otrávily Záminky Silvie Muntové, teď nudil Fotograf Nan Triveny Achnasové - a pouhé kroucení hlavou si vysloužila Kytara Amy Redfordové.
Asi by bylo třeba přicházet s jinými tématy, než je tápání či trápení ženských hrdinek; přinejmenším příběhy o nich nápaditěji propracovat.
Pomalé psychologické skoro-melodrama Fotograf se odehrává víceméně jen mezi dvěma hrdiny na městské periferii. Mladá (a jak jinak než krásná) karaoke prostitutka Sita a starý fotograf, pan Johan, se octnou pod jednou střechou a bez nějakých větších konfliktů spolu také vycházejí od začátku až do konce.
Sita si díky panu Johanovi začne více vážit sama sebe a peníze pro nemocnou babičku a malou dcerku Yanni, jež žijí daleko o ní, se rozhodne vydělávat důstojněji. Pan Johan se zase podívá k moři, otevře starou truhlu, v níž ukrývá traumatizující tajemství, a nakonec - aniž by našel nástupce ve fotografické dílně - vcelku pokojně umře. A to je, prosím, celé.
Většina scén vypadá tak, že Sita smutně kouká, pak jí po tváři přejede úsměv a pan Johan se někam atroficky šourá. Sita se pana Johana na něco zeptá, on jí buď odpoví jedním dvěma slovy, nebo vůbec. Občas jeden druhému drobně pomůže s nějakým úkonem, občas někdo z nich třeba omdlí - Johan kvůli nízkému tlaku a Sita kvůli tomu, že ji někdo zbije.
Oba hrdinové jsou velecudní, jen střídmě sebereflexivní, dosti apatičtí a venkoncem tak obyčejní a bez zájmu, až je s podivem, že někoho napadlo o takových postavách točit film. Kamera má krásné syté barvy, hudba jemně šplouchá o ucho jako vlnky vody, objeví se tu i pár tlumeně úsměvných scén - jako třeba nábor učňů, z nichž část trpí různými očními vadami. 94 minut o ničem.
Kytara Amy Redfordové - osmatřicetileté dcery Roberta Redforda - má o dvě minuty méně, ale daří se jí být minimálně dvakrát tak iritující.
Při sledování tohoto nejklišovitějšího, rádoby nezávislého výšlplechtu mě zezačátku fackovala hanba za všechny, kdo se podíleli na výrobě, ale pak jsem se rozhodl, že to vezmu statečně a budu se jim smát.
Už výchozí zápletka je ohraná jako trsátko: ušlechtile vyhlížející žena středního věku zjistí, že má nevyléčitelnou formu rakoviny (tentokrát si tvůrci vybrali hrtan) a do dvou měsíců umře. Rozhodne se tedy užít si poslední dny na Zemi a opustí svou nudnou kancelářskou práci.
Pořídí si nový přepychový byt, vybaví si jej drahými věcmi a vyhazuje si sexuálně z kopýtka se svalnatým černochem-stěhovákem a mladinkou dívkou-dodavatelkou pizzy. Navíc si koupí elektrickou kytaru, kterou chtěla už jako malá holka, a naučí se na ni podle videokazety „rockerem snadno a rychle" hrát. Při malé zalidněnosti děje se skoro očekávalo, že co chvíli se ke grupáči připojí i opravář telefonů, ale zůstal nevyužit, protože byl zřejmě málo sexy.
Člověk si při sledování tohoto až podezřele materialistického návodu na dvouměsíční mejdan říká, že mít rakovinu je vlastně super a už aby to bylo. Stačí mít dost kreditek, dlouhé nohy a tvářit se jako raněná srna - tedy to, co dělá Saffron Burrowsová v každém svém filmu.
I tady se kamera opájí jejími vlnitými vlasy, vystouplými lícními kostmi a snímek je vůbec plný „umělecké nahoty", která je ovšem jen zapadá do katalogů nábytku a lampiček, které si hrdinka nejprve prohlíží a pak z nich i objednává.
Ve finále pak přijde ohromný zlom, kdy se dozvíme, že pozitivní změny rakovinu zcela vyléčily a hrdinka Melody (ach, jak umný skrytý význam!) akorát rozprodá luxusní cetky do blešáku, kytaru si nechá a po krátkém poflakování v parku natrefí na partičku rockerů, s nimiž jamuje na pódiu při závěrečných titulcích. Nádherné, dojemné.
Zvracet můžete až poté, co vyjdete ze sálu.
Opravdu si protekční dítko Amy myslí, že když má za tatínka Roberta Redforda, že je také umělkyně? Nebo to je celé blbý nepodařený meta-vtip? Obávám se, že platí první možnost, a někdo by měl Amy opravdu vysvětlit, aby se ve svých téměř čtyřiceti probrala z indie diskotéky, která se pořádá každoročně v Sundance za otcovy peníze.
I následná tisková konference se Saffron Burrowsovou - jež předvedla chichotavou etudu na téma "jednou modelka, navždy modelka" - jenom potvrdila, že si při dělání filmu nikdo nemyslel na to, že hezky designované výrobky nemají nic společného s uměním. A že příběhy podle skutečných událostí je potřeba pečlivě očisťovat od kýče, a ne mu naopak podléhat.
